Jak se dělá z hradu zámek? Horšovský Týn je překrásnou českou dominantou

Archeologické výzkumy přinesly důležité informace, že místo, na kterém zámek stojí, bylo osídleno již v pravěku. Další intenzivní osídlení přichází v období mladší doby hradištní, tedy zhruba v době od 2. polovina 10. století do 1. poloviny 12. století. Jak samotný název „týn“ napovídá, jednalo se původně o otýněné, tedy dřevěnou hradbou opevněné či oplocené sídliště. Z období kolem roku 1100 pochází pozůstatky dřevěného opevnění, které hovoří o existenci biskupského dvorce.

Dřevěný dvorec byl předchůdcem pozdějšího raně gotického hradu nad důležitým brodem přes řeku Radbuzu. K jeho zániku dle archeologických výzkumů došlo ničivým požárem. V místech staršího dvorce byla následně po roce 1250 zahájena výstavba nového sídla v podobě kamenného hradu. Ten v počátcích z části využíval staršího valového opevnění původního dvorce. Nejstarší částí byla románská kaple, kterou postupně doplnil palác, čtvercové nárožní věže a obvodová kamenná hradba.

Pravidelná dispozice hradu na půdorysu přibližně obdélníka vedla některé autory k mylné klasifikaci objektu coby falce. Tento „typ“ raně středověkého hradu se ale u nás až na výjimku oblasti Chebska, které ale bylo v dané době součástí Svaté říše římské, nevyskytuje. Pokud je možné hrad nějak typologicky klasifikovat, lze ho spíše označit za kastelový typ, který je typický svou pravidelností a přítomností nárožních věží. V tomto případě zde byly minimálně tři.

K výstavbě hradu došlo nejspíše za časů biskupa Jana III. z Dražic. První písemná zmínka o hradě pochází z 80. let 13. století, kdy biskup Tobiáš z Bechyně nechal založit přilehlé město. Pražské diecézi hrad zůstal až do období husitských válek.

Že se jednalo o opravdu velkolepý počin, ukazuje především náročné stavební provedení hradu se zajímavými detaily. Například přízemí jihozápadní věže fungovalo jako trezor. V přízemí přilehlého paláce se kromě průjezdu nachází dvě místnosti klenuté křížovými klenbami, v prvním patře pak býval velký sál s krbem a vytápěnou komnatou. Samotná hradní kaple patří se svým provedením k nejnáročnějším raně gotickým realizacím. Nádherně zaklenutý strop a nákladně architektonicky zdobený prostor byl jasnou demonstrací síly a moci církve, která si mohla dovolit hrad vysoké kvality rovnající se hradům královským.

Biskupové později na hradě pobývali jen příležitostně a o chod hradu se starali purkrabí. Jeden z nich, purkrabí Zdeněk z Drštky, úspěšně hájil hrad v letech 1422 a 1431, kdy byl obléhán husitským vojskem. Později se hrad střídal mezi církevními a světskými majiteli až ho ve 30. letech 16. století koupil od krále Ferdinanda I. Jan mladší Popel z Lobkovic. V majetku rodu Lobkoviců se udržel po další čas.

V roce 1547 došlo k velkému požáru, při kterém hrad i město vyhořely. Ničivý požár dal zaniknout části starého hradu, ale umožnil vznik nového zámku, který se stal renesanční perlou. Přestavba zámku byla dokončena až za Vilém z Lobkovic na počátku 17. století.

Pro účast na stavovském povstání byl majetek po bitvě na Bílé hoře rodu Lobkoviců zkonfiskován. Následně zámek od krále koupil roku 1623 štýrský hrabě a císařský diplomat Maximilián z Trauttmansdorffu. Trauttmansdorffové vlastnili zámek více než 300 let až do roku 1945, kdy na základě Benešova dekretu správu nad ním převzal stát.

Zámek je dnes přístupný veřejnosti a nabízí prohlídkové okruhy zaměřené jak na prostory starého hradu, tak i bohatě zařízené interiéry zámku. Jeho největší unikát je, že si dodnes až na dílčí opravy a úpravy během 19. století uchoval svou jedinečnou renesanční podobu a gotické srdce.