Nejkrásnější středověký komiks u nás se ukrývá na zámku v Jindřichově Hradci

Areál Jindřichohradeckého hradu a zámku byl postupně vystavěn na místě staršího slovanského hradiště, doloženého archeologickým průzkumem již od 10. století. První zmínka o hradu pochází z roku 1220, kdy se uvádí jako „Novum castrum“, tedy Nový hrad. Založení hradu je spojováno s Jindřichem z rodu Vítkovců, který byl též zakladatelem samostatné linie pánů z Hradce. Pánům z Hradce patřilo zdejší sídlo po dalších 400 let s výjimkou několika okamžiků, kdy hrad na chvíli získal český král Přemysl Otakar II., který chtěl dobytím hradu potrestat Oldřicha z Hradce za jeho zrádné spojenectví s Rudolfem Habsburským.

Mezi nejstarší stavby patří románsko-gotická okrouhlá Černá věž a navazující románsko-gotický palác. Celý středověký stavební vývoj sledoval mimo vysoké míry obranyschopnosti také reprezentativní charakter stavby, jelikož příslušníci rodu pánů z Hradce zastávali již na přelomu 12. a 13. století významné státnické pozice, tudíž si mohli dovolit sídlo vysokých kvalit.

Ke stavením úpravám odcházelo i v mladším období. V první polovině 14. století, za vlády krále Jana Lucemburského, nechal Oldřich III. z Hradce starý palác opravit a rozšířit. Navíc zde nechal vyzdobit vstupní síň, jíž se také říká dolní komnata, nádhernou nástěnnou malbou představující legendu o sv. Jiří. Stalo se tak konkrétně v roce 1338. V podobě připomínající komiks se zde na téměř padesáti výjevech komentovaných dobovou němčinou odvíjí příběh sv. Jiří, patrona všech rytířů.

V pozdní gotice proběhla na hradě další několikafázová a intenzivní přestavba, která zasáhla celý hrad. Starý palác byl modernizován a dostal nové východní křídlo s velkým sálem. V západní části jádra hradu vznikla další palácová budova, která byla se starým palácem propojena arkádou. Z této stavební fáze je nejlépe dochovanou stavbou Červená věž, též zvaná Menhartka, v jejímž přízemí se dochovala černá kuchyně, považovaná za naši nejlépe dochovanou hradní kuchyň vůbec.

K další razantní přestavbě došlo v 16. století, kdy byla realizována přestavba starého hradu na renesanční rezidenci podle představ pánů z Hradce, jejichž vkus tříbilo téměř neustálé cestování s panovnickým dvorem. Na III. nádvoří bylo postaveno Adamovo stavení, protější Španělské křídlo a obě budovy propojily velké arkády. Za nimi, jako koruna tehdejší stavební aktivity, vznikl v malé zahradě hudební pavilon Rondel. Touto velkorysou přestavbou byl stavební vývoj areálu v zásadě ukončen. Úpravy za dalších majitelů měly již jen dílčí charakter a renesanční podobu zámku téměř nepoznamenaly. Mocný rod pánů z Hradce vymřel po meči v osobě Jáchyma Oldřicha z Hradce v roce 1604.

S poslední členkou rodu pánů z Hradce Lucií Otýlií se v roce 1602 oženil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a po smrti jejího bratra Jáchyma Oldřicha v roce 1604 se stal dědicem rozsáhlého panství i titulu „ vladař domu hradeckého“. V českých dějinách proslul zejména jako královský místodržící, svržený roku 1618 při tzv. druhé pražské defenestraci z okna Pražského hradu. Za časů Slavatů byl například ve druhé polovině 17. století v části Španělského křídla vystavěn divadelní sál.

Slavatové vládli jindřichohradeckému panství jen po čtyři generace. Potkal je podobný osud jako pány z Hradce, tedy vymření po meči. Sňatkem s Marií Josefou Slavatovou, které jako dědický podíl připadl Jindřichův Hradec, jej získal Heřman Jakub Černín z Chudenic. Výkon důležitých státních funkcí i vztah k panovnickému rodu Habsburků přiváděl za prvních Černínů do Jindřichova Hradce významné návštěvy členů císařského dvora i dalších představitelů evropského politického dění. Černínům patřil zámek až do roku 1945, kdy jim byl na základě dekretů prezidenta Beneše zkonfiskován.

Za Černínů proběhly poslední větší stavební úpravy zámku, například byla barokně přestavěna hradní kaple podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky, významného pražského barokního architekta. Došlo též k úpravě divadelního sálu. Bohužel v roce 1773 postihl zámek i město rozsáhlý požár, který zničil podstatnou část renesančních interiérů i s uměleckými sbírkami. Budova Španělského křídla byla poškozena nejvážněji. Veškeré vnitřní vybavení a zařízení včetně divadelního sálu bylo zničeno. Provizorně zastřešený a svými pány opuštěný zámek dál chátral. Byl využíván už jen jako hospodářské středisko panství. Teprve vlna romantismu přinesla nový zájem o záchranu zámku. Z Černínského paláce byl v roce 1851 převezen do upravených prostor zámku rodový archiv, který se stal základem dnešního Státního oblastního archivu. Počátkem 20. století realizoval částečné opravy a úpravy vídeňský architekt Humbert Walcher z Moltheimu, ale některé části zámku zůstaly nadále neopravené.

Po zestátnění objektu se špatný stav zámeckého komplexu nadále zhoršoval. Některé budovy hrozily zřícením. Až v roce 1976 byla zahájena generální rekonstrukce, která s přestávkami trvala téměř dvacet let.  V roce 1993 byl zámecký komplex opět zpřístupněn veřejnosti.