Zámek Jaroměřice nad Rokytnou – moravské Versailles a Mekka umění

Původně byla zdejší oblast, stejně jako samotné Jaroměřice, v zeměpanském majetku. Až v roce 1329 ji získává jako zástavu Raimund z Lichtenburka. Lichtenburkové pak vlastnili Jaroměřice po celé 14. a 15. století. Nejspíše už za jejich panování vznikla na místě dnešního zámku gotická tvrz.

Na přelomu 15. a 16. století přešla tvrz spolu s městečkem do majetku Václava z Ludanic. Od té doby se majitelé často střídali až do roku 1543, kdy panství získal rod Meziříčských z Lomnice. Za jejich časů došlo k přestavbě tvrze na renesanční zámek, který disponoval třemi křídly. Jeho podobu zachytil neznámý malíř v druhé polovině 17. století. Trojkřídlou budovu zámku obklopovala na jihu a východě zahrada, která sahala k břehu říčky Rokytné a byla vymezena hradební zdí s půlválcovými baštami a střílnami. Její pravidelnou geometrickou kompozici tvořily čtvercové nebo obdélné záhony a síť rovných cest.

Po Bílé hoře získali panství Questenberkové. Právě za jejich vlády se zámek dočkal velkolepé přestavby a zlaté éry. Stalo se tak konkrétně za Jana Adama z Questenberka. Ten proměnil původní renesanční zámek v jeden z nejmonumentálnějších barokních zámků první poloviny 18. století u nás i Evropě.

Jan Adam se narodil v roce 1678. Již jeho otec Jan Antonín z Questenberka položil po devastujícím období třicetileté války v Jaroměřicích základy kulturního a hospodářského rozvoje. Malý Jan Adam přišel o oba své rodiče ve věku osmi let. Jeho poručíkem a správcem panství se stal jeho bratranec Leopold hraběte z Lamberka, který působil jako diplomat v císařských službách.

Základy vzdělání získal Jan Adam ve Vídni v blízkostí císařského dvora, vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V rámci kavalírských navštívil mimo jiné Haag, Paříž, Versailles i Londýn. Zdá se, že právě západní Evropě, respektive Francie, ho velice zaujala a ovlivnila. Jeho zájem upoutalo divadlo a hudba, zřejmě k tomu přispělo i jeho hudební nadání. Hrál na loutnu a mandolínu, zpíval, a k tomu složil i několik drobných skladeb. Jeho vrstevníkem byl např. i Johann Sebastian Bach s nímž byl zřejmě v kontaktu.

Ve věku 21 let byl prohlášen zletilým a ujal se správy svého panství v Jaroměřicích. Za jeho časů nastal rozkvět. Především došlo k velkolepé přestavbě zámku. Projekt vypracoval, jak bylo v nedávné době prokázáno, známý rakouský architekt Jakub Prandtauer. Stavební úpravy začaly v roce 1700 a skončily o 37 let později. Délka stavebních prací dokazuje jejich náročnost.

Při přestavbě byl částečně respektován půdorys původního renesančního zámku, z něhož se dochovaly obvodové zdi. Jádro nové stavby zaujalo dvoupatrové hlavní křídlo, kde se nachází hlavní sál. Následně byla vystavěna příčná křídla a celý projekt dovršila přestavba děkanského kostela sv. Markéty, který se stal součástí zámeckého areálu. Opomenout nelze ani velkolepé zahradní úpravy.

Velice hodnotnou je i vnitřní architektura a výzdoba zámku. Jan Adam povolal do Jaroměřic ve své době slavné a úspěšné umělce. Patří mezi ně štukatéři Girolamo Alfieri a Josef Canoni z Prahy, malíři Franceska Marii Francii z Bologně K. F. Töppera západní Moravy. Zahrady byly dílem francouzského architekta Jean Treheta.

Ve východní části bočního křídla bylo postaveno zámecké divadlo, hudební a taneční sál, knihovna, zámecká galérie a čínský kabinet. Malbou kulis pro divadlo byli pověřeni Giuseppe Bibiena-Galli, výtvarník vídeňské dvorské opery, a Domenico Francia.

Vedle přestavby zámku došlo k obrovskému kulturnímu a uměleckému rozvoji zdejšího panství. Jan Adam proslul nejen jako mecenáš hudby a umění, ale i patron umělců. Objevil a podporoval především známého Františka Antonína Míču, který byl jeho kapelníkem.

Osobní život Jana Adama nebyl tolik šťastný. Přežil všechny své děti i svou první ženu. Od jeho druhé ženy ho dělil značný věkový rozdíl. Šedesátiletý Jan Adam již nebyl schopný zplodit svého nástupce. Rod tak zůstal bez dědice a pokračovatele, stejně tak Jaroměřice přišly o své významné pány. Od té doby se na zámku majitelé často střídali až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn. Dnes je přístupný veřejnosti.