Zámek Průhonice: Pohádkový zámek ukrytý v zahradách světového významu

Zámek Průhonice je největší umělecko-historickou ozdobou rozsáhlého parku, dnes botanické zahrady a arboreta, kde na ploše 260 hektarů roste okolo 1600 druhů vzácných stromů, keřů, trvalek, alpinek, růží a dalších. Není divu, že je celý areál nejen Národní kulturní památkou, ale též je chráněn coby památka řazená mezi světové kulturní dědictví UNESCO. Návštěvníci zde v otvírací době mohou nachodit desítky kilometrů. Především jarní návštěva přináší nevšední zážitek, kdy rozkvetlé rododendrony ošálí lidské smysly svou symfonií barev a vůní.

Samotný objekt zámku, který se dnes honosí ve své novorenesanční podobě, prošel celou řadou přestaveb. Jeho součástí je dodnes románský kostelík, který pamatuje počátky zdejšího panského sídla. Tento kostel Narození Panny Marie byl postaven již na konci 12. století. Podle stavebně-historického průzkumu stál v jeho sousedství palác zemanského dvorce, zpočátku snad dřevěný, který byl lávkou spojen s panskou tribunou v kostele, jak je dosud patrno v kostelní věži.

Počátky dnešního zámku však začínají až v polovině 14. století, kdy Průhonice získali páni z Říčan. Za jejich časů byla postavena nová gotická tvrz, ovšem nikoliv na místě starého sídla, ale o něco západněji na okraji nízké ostrožny. Dispozice nového sídla byla dvojdílná, přičemž těsně před příkopem nově vzniklého předhradí zůstal stát románský kostel původního dvorce. Byť jsou Průhonice v písemných pramenech většinou označovány jako tvrz, stavební provedení i situování v terénu hovoří spíše o charakteru hradu, což názorně ukazuje na problematiku užívání termínů tvrz x hrad a jejich odlišné vnímání ve středověku.

Jádrem hradu byl prostorný obdélný palác, uzavírající na jižní straně lichoběžné nádvoří. Páni z Říčan a Průhonic vlastnili statek až do 90. let 14. století, pak se Průhonice dostaly do majetku pražských měšťanů. V roce 1404 získal panské sídlo a ves Průhonice koupí Jan Dubečský z Dubče. Tehdy je poprvé v písemných pramenech zmíněna zdejší tvrz. Za časů nových majitelů, kterým byli Dubečtí, získalo zdejší sídlo předsunuté opevnění s válcovou baštou a též svou hlavní dominantu, kterou je čtverhranná věž.

Dubečtí drželi Průhonice až do roku 1508, kdy jejich rod po meči vymřel. Statek zdědila spolu se svým manželem dcera posledního majitele, Žofie Zápská ze Záp. Zápští provedli zásadní přestavbu, která dala jejich sídlu podobu renesančního zámku.

Během 17. století se majitelé střídali.  V roce 1629 získává Průhonice Magdaléna Helena Puchámová, rozené z Valdštejna. V té době zuřila třicetiletá válka, která též postihla průhonické panství. Zámek, okolní hospodářské budovy i vesnické stavení byli tehdy značně zpustošeny procházejícími vojsky. V roce 1669 byl statek Průhonice prodán jezuitům z koleje sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Tehdy byl průhonický zámek v písemných pramenech uváděn jako „zpustlý“. Jezuité začali zámek postupně opravovat. Vystavěna byla i nová budova pivovaru mezi zámkem a kostelem.

Jezuité drželi Průhonice jen do roku 1685, kdy je prodali Janu Dětřichovi z Rummerskirchenu, sekretáři dvorské komory. Ani ten se zde ovšem příliš dlouho nezdržel a během 18. století zámek opět často měnil majitele a značně chátral.

Až v roce 1802 koupil zdejší panství Jan hrabě z Nostic-Rienecku. Ten dal zchátralý zámek opravit a přebudovat v klasicistním stylu. Po smrti Alberta, hraběte z Nostic-Rienecku, přechází majetek na jeho jedinou dceru, Marii Antonii Gabrielu. Jejím sňatkem s Arnoštem Emanuelem, hrabětem Silva-Taroucou v roce 1885 začíná nová epocha v historii Průhonic. Především dochází k radikální přestavbě zámku do jeho současné novorenesnační podoby. Autorem přestavby byl architekt Jiří Stibral. Při přestavbě bylo zbořeno křídlo původního goticko-renesančního paláce, používané od 18. století jako sýpka, čímž bylo nádvoří zámku otevřeno na jih. K východnímu křídlu byl přistavěn rytířský sál. Nevýrazná silueta zámku byla změněna vysokou nástavbou věže. Budova barokního pivovaru mezi zámkem a kostelem Panny Marie byla přetvořena na dnešní Malý zámek s novorenesančními štíty a sgrafitovou rustikou.

Daleko větší proslulost než zámek ovšem získal rozlehlý anglický park, který jej obklopuje. Patří k nejkrásnějším v Evropě. Arnošt Sylva-Taroucca jej začal budovat v 90. letech 19. století za odborné pomoci zahradního architekta F. Thomayera a dendrologa C. Schneidera. Bylo zde soustředěno mnoho vzácných dřevin, založeno alpinum a vysázeny vzácné rododendrony. Udržování tak rozsáhlého parku bylo pro jednotlivce finančně příliš náročné, proto v roce 1927 československý stát koupil od Arnošta Sylva-Tarouccy průhonický statek i s parkem a park zpřístupnil veřejnosti.

Zámek samotný je bohužel veřejnosti nepřístupný, jelikož v něm od roku 1962 sídlí Botanický ústav Akademie věd ČR v.v.i., zabývající se vědeckým výzkumem rostlin a vegetace.