ROZHOVOR | Exkluzivní rozhovor se slavným pilotem sestřeleného Černého jestřábu

Stal jste se slavným především díky událostem v Mogadišu před 22 lety. Když se na ně podíváte zpětně, co se Vám honí hlavou?

Popravdě mi to přijde jako jiný život, protože to bylo tak extrémní a tak jiné od života, který teď mám. Takže jsou chvíle, kdy si říkáte: „Byl to jen sen, nebo se to opravdu stalo?" protože to bylo neskutečné. Byla to příšerná zkušenost, ze které byla nejhorší ztráta tolika dobrých přátel a kolegů; a myslím si, že to je něco, přes co se nikdy nelze úplně přenést. Ale musíte žít dál.

Co během operace Gothic Serpent rozhodlo o Vašem přežití?

Šlo pravděpodobně o tři věci. Za prvé - Randy Shughart a Gary Gordon. Jsem si téměř na 100 % jistý, že pokud by se nenechali vysadit na místě havárie, byl bych zabit. Oni na tom místě o život přišli a po smrti jim byla udělena Medaile cti – to je třeba podotknout. To k tomu bezpochyby přispělo. Za druhé – udělal jsem několik dobrých rozhodnutí. Byl jsem trénován, v létání s vrtulníkem jsem byl dobrý; já i můj druhý pilot Ray jsme tu nouzovou situaci vyřešili tak dobře, jak to jen šlo. A nakonec – měl jsem opravdu ohromné štěstí. Štěstěnu nelze podceňovat. Prostě jsem ten den neměl umřít. Nejde to vysvětlit.

Nikdo si asi nedovede představit, čím jste si prošel. Jak Vás ta zkušenost změnila?

Popravdě nevím, jestli mě příliš změnila; tedy mimo to, že se díky tomu dívám na věci jinak. Každý, kdo si prošel třeba i těžkou nemocí, ze které se uzdravil, nebo si prošel něčím traumatizujícím, se pak dívá na život jinak; třeba si nedělá starosti s drobnostmi, se kterými si je dříve dělal. Co se mě týče, byl mi dán druhý život. Takže se ho snažím žít naplno a snažím se být dobrým příkladem mé jednotky a být dobrým manželem a otcem.

Po Vaší záchraně to s ohledem na Vaše vážná zranění muselo trvat velmi dlouho, než jste se uzdravil. Ale i přesto jste se rozhodl vrátit a začít znovu létat pro armádu. Co stálo za Vaším rozhodnutím?

Prostě jsem to miloval. Miloval jsem tu práci, lidi i jednotku, všechno okolo toho – pro mě to byl splněný sen. Už od svých čtrnácti let jsem chtěl létat s vrtulníkem a ne každému se splní, aby mohl žít svůj sen. Nechtěl jsem o to přijít. Musel jsem získat zpět svou identitu.

Bylo to těžké?

Ani ne. Čekal jsem, že by mohlo být, ale vůbec mě to netrápilo. Cítil jsem se, že jsem tam, kde mám být.

Když jsem studovala Váš příběh, nejvíce na mě zapůsobila jedna událost z Vašeho zajetí. Nevědělo se, kde přesně Vás drží, takže nešlo spustit záchrannou operaci, ale probíhaly rozhovory ohledně Vašeho propuštění. A mezitím nad oblastí, kde jste měl být, létali ve vrtulníku Vaši kolegové a z amplionu hlásili: „Miku, bez tebe neodejdeme."

Ano. To je jedna z věcí, na které když si vzpomenu, naskakuje mi stále husí kůže. Jste v té nejhorší situaci celého vašeho života a slyšíte vaše přátele, jak na vás volají z nebe. Bylo to opravdu silné.

Mučili Vás?

Já tomu mučení neříkám. Někteří by to tak možná nazvali a asi jde o to, co to slovo znamená. Rozhodně mi dělali věci, které bolely. Postřelili mě a asi to nejhorší bylo, že mě pak přemisťovali. Moje stehenní kost byla v půlce přelomená a můžete si představit, jaké to bylo, když přenášeli někoho se zlomenou stehenní kostí. Bylo to neskutečně bolestivé. A moje záda na tom byly ještě hůř. Přemisťovali mě celkem třikrát a vždy mě jen pohodili dozadu do auta. Nikdy v životě jsem nebyl v takových bolestech – a opět, nevím, jak je možné, že jsem neumřel. V noze je velká tepna, a kdyby ta kost narazila na tepnu, byl by konec. Ale nestalo se to. A opravdu to byl zázrak. A byl jsem si téměř jistý, že o nohu přijdu. První noc byla dvakrát větší než normálně – měl jsem volné armádní kalhoty a byli mi úplně těsné. Byl jsem si celkem jistý, že o ni přijdu. Ale včera jsem uběhl šest kilometrů, stále hraji hokej a lyžuji. Miluji hokej.

Trpěl jste na noční můry?

Ne. Tedy měl jsem, když jsem byl ještě v nemocnici. Byl jsem v nemocnici asi tři týdny a měl jsem tam strašné noční můry, ale ty přestaly a od té doby jsem už žádnou neměl. Tedy - nebudu tvrdit, že jsem v životě neměl noční můru, ale mám je opravdu velmi zřídka a žádné, které by souvisely se Somálskem. Pro mě samotného je to překvapivé. Mysl nejde vysvětlit, takže se o to ani nebudu pokoušet.

Navštívil jste po svém uzdravení Mogadišu nebo jinou zemi v tomto regionu?

Do Mogadišu jsem se nevrátil. Měl jsem několik příležitostí tak učinit, ale vzhledem k tomu, že je to stále velmi nebezpečné místo, to podle mě nestálo za to a nedávalo by žádný smysl, abych se tam vrátil uspokojit jakousi zvědavost a riskoval tak, že se něco podobného stane znovu. Takže mi nepřipadalo vhodné, abych to udělal. Ale i když to není v úplné blízkosti, tak jsem se několikrát vydal do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Emiráty jsou jako Evropa. Saúdská Arábie už tak moc ne, ale cítil jsem se tam dobře.

O celé události byl natočen slavný film Černý jestřáb sestřelen. Máte k němu nějaké výtky, nebo podle Vás v rámci možností Hollywoodu jasně popisuje tuto operaci a realitu?

Řekl bych, že je dostatečně přesný. Dělá přesně to, co jste říkal. Vytváří prostředí, dynamiku, děj a podává celkem dobře příběh tak, aby ho byl běžný člověk schopný během dvou hodin nebo méně pochopit. Určitě by se našli lidé, kteří se boje účastnili a řekli by, že takhle se to nestalo – a takové věci tam jsou. Jestli si vzpomenete na začátek filmu, kdy Cliff a já letíme každý opačným směrem a hrajeme přes rádio slovní hru, tak to se nikdy nestalo. Snaží se prostě vytvořit příležitost pro porozumění té dynamice a právě takto to dělají. Musí představit postavy, vztahy a všechny takové věci a nemají na to moc času. Takže si myslím, že odvedli dobrou práci.

Z armády jste odešel v roce 2001. Asi nejkontroverznějším konfliktem od té doby bylo nasazení americké armády na Středním východě – v Iráku a Afghánistánu. Jaký na to máte názor?

Myslím si, že Afghánistán byl ospravedlněný. Bylo zjevné, že Spojené státy čelí přímému ohrožení, které odtud pochází, a my ho museli nejen odrazit, ale museli jsme i poslat zprávu, což se nám myslím povedlo. S Irákem jsem nesouhlasil od samého začátku. Jsou dva důvody proč; tedy bylo jich víc než dva, ale tedy dva hlavní. Prvním je dopad, jaký to mělo na armádu. Je totiž těžké bojovat jen jednu válku, ale oni se najednou snažili bojovat dvě války najednou, a to s velmi sníženou silou. A druhým je, že, jak říkáme ve sportu, spustili oči z míče. Když se soustředíte na jednu věc, je to vaše priorita a vaše šance na úspěch jsou vyšší. Když musíte dělat najednou dvě věci, musíte přehodnocovat priority a rozdělit zdroje. A nemyslím si, že existoval pádný důvod to udělat, protože ať se nám tyto režimy líbí nebo ne, pokud jsou stabilní, tak je to pravděpodobně lepší než úplná nestabilita. A bohužel jsme v dlouhodobém měřítku nejspíš takto destabilizovali celý region.

A jaký je Váš názor na Arabské jaro? Myslíte si, že existuje jasné spojení mezi činy Spojených států a tím, co následovalo?

Ano, myslím si to. Chci říct, ať už jsem byl ve světě kdekoliv, všude existuje nějaký názor a nějaký způsob vnímání Spojených států; a bohužel na mnoha místech to není názor pozitivní. My jsme tam venku a snažíme se něco změnit a to často to vede k tomu, že si odcizíme zrovna tolik lidí, se kterými se spřátelíme, protože nerozumí našim úmyslům. Nejsme perfektní, ale myslím si, že naše úmysly jsou většinou dobré. Ale každý si to může vyložit po svém a dobrým příkladem toho jsou Somálci – ti Ameriku nejdříve milovali - opravdu nás milovali - a pak, o deset měsíců později, vlečou mé kamarády ulicí. Myslím si, že podceňujeme sílu a moc, kterou s sebou přináší získání si přízně lidí. Je to základní součást války, ale ne vždy je to pro nás priorita a ne vždy se o to správně staráme. A pak se najednou z války proti nepříteli stane válka proti celému státu.

Myslíte si tedy, že činy armády USA napomohly vzniku Islámského státu?

Je třeba připustit, že jde o faktor, který k tomu přispěl. To, co se stalo, je v podstatě fakt, že jsme eliminovali sílu u moci v jedné oblasti, která se pak objevila v jiné oblasti. To zahrnuje odstranění Saddáma Husajna, který byl stabilizačním prvkem, a stejně tak i odstranění některých infrastruktur al-Kajdy, protože když je to všechno pryč, objeví se noví lidé, kteří se vydají směrem, kterým se vydat chtějí. Takže i když mohly být záměry dobré, výsledkem byla destabilizace a vznik nové skupiny, která je dost možná ještě horší než to, co jsme měli předtím.

Ve státech jako je Somálsko nebo Eritrea a v celé oblasti Středního východu, zejména pak Sýrii, probíhají ostré nepokoje. Vidíte tam nějaké možné řešení?

Tohle je problém, které je z vnějšku skoro nemožné řešit. Musí se vyřešit zevnitř. Myslím si, že lidé, kteří v těchto zemích žijí, se musí nějak zorganizovat a posunout se správným směrem. Nemyslím, že by ani celý západní spojený svět mohl něco udělat; krom invaze, což bychom ale neudělali. Nevím, jak by to mohlo jít spravit. Musí dojít k pochopení, že sami sebe ničí, a vyřešit to zevnitř. To zní filosoficky dobře, ale nevím, jak to udělat. Už dvanáct let shazujeme bomby a zabíjíme lidi a nic moc to nezměnilo. Je to velmi obtížný problém.

Evropa se v současnosti potýká s bezprecedentní vlnou migrace. Dá se tato situace nějakým způsobem přirovnat například k migraci z Mexika do Spojených států? Některé evropské státy totiž staví na hranicích ploty. Pomohl plot na mexické hranici regulovat tento problém?

Myslím si, že se dají srovnat, protože existují určité podobnosti. Další podobností (kromě plotu) je, že se jedná o ohromné území, ne jen o malou oblast. Takže je to obrovský problém a výzva. Naše hranice s Mexikem je v současnosti na mnoha místech otevřená a to vedlo k tomu, že v těchto odlehlých oblastech proudí lidé přes hranice nepřetržitě. Mluvili jsme o tom zrovna dnes ráno. Reálný počet lidí, kteří přecházejí hranice, je závratný a dalece přesahuje to, co si většina lidí myslí. Nevím, jestli by zeď něco změnila, ale tuším, že by některé lidi odradila.

Jste v České republice také pracovně?

Ano.

Čím se od odchodu z armády v roce 2001 zabýváte?

Před osmi lety jsem založil svou vlastní společnost. Pustil jsem se do podnikání, protože jsem měl pocit, že bych měl udělat ještě jednu velkou věc – kvůli tomu jsem popravdě odešel z armády. Nechtěl jsem odejít do civilu v době, kdy bych už byl příliš starý na to, abych začínal něco nového. Takže jsem odešel a pár let na to založil vlastní společnost. Ale už před tím jsem pracoval na projektech spojených s vrtulníky Black Hawk a v leteckém průmyslu. Dnes se naší společnosti, Pinnacle Solutions, daří velmi dobře. Působíme v leteckém průmyslu a do České republiky jsme přijeli představit návrh, který by se mohl uplatnit nejen v ČR, ale i v ostatních státech střední a východní Evropy. Byl jsem na konferenci velitelů letectva Visegrádské čtyřky, tedy Česka, Slovenska, Polska a Maďarska a dva z těchto států stále mají sovětské vrtulníky, které stárnou. A je třeba řešit, jak tyto vrtulníky nahradit – při zvážení současné politické situace je spolupráce a nákupy od Ruska problém. Tyto státy by se tak mohly stát rukojmím, pokud by třeba Rusko nechtělo prodávat náhradní díly. Takže bych řekl, že panuje obecná shoda na pořízení strojů od některého západního výrobce. A přesně v tuto chvíli americká armáda prodává vrtulníky Black Hawk, protože jich mají příliš mnoho. Jsou ve skvělém stavu – klidně byste do nich mohli nasednout a rovnou odletět.

Omlouvám se, že Vás přerušuji, ale takové je politické rozhodnutí americké vlády?

Je to unikátní situace. Já sám si nevzpomínám, že by se něco takového organizovalo už dříve, ale opravdu tomu tak už rok je. Namísto toho, aby byly tyto vrtulníky někde uskladněny nebo zničeny, připravují se postupně k prodejí a peníze z prodeje jdou zpátky do armády. Náš plán je koupit tyto vrtulníky, zmodernizovat a dovybavit je, aby byly jako nové, a hlavně je upravit tak, aby odpovídaly požadavkům České republiky nebo jiných států. Na vrtulnících Black Hawk je unikátní jejich všestranné využití. Není třeba zvlášť kupovat útočný a víceúčelový vrtulník, protože Black Hawk zvládne obojí. Kdybyste jich pořídili dvanáct, tak je to jako mít dvanáct útočných a dvanáct víceúčelových helikoptér. A stály by méně, než právě vyrobené poslední modely, a to s lepším vyvavením a většími schopnostmi. Načasování je zkrátka perfektní, protože momentálně jsou tyto vrtulníky dostupné, existuje tu poptávka a máme čas jejich úpravy provést, takže jsme sem přijeli toto řešení představit. Vlastně jsem v České republice už potřetí. Snažíme se v průběhu našich návštěv lépe pochopit současné požadavky Vzdušných sil ČR a proces takto rozsáhlé státní zakázky, seznámit zainteresované s tím, co můžeme nabídnout; a myslím si, že pro každého, ať už je z kteréhokoliv státu, je nejdůležitější cena. Je třeba koupit to, co si můžete dovolit. Už si taky nekupujeme mercedesy, ale to, co nás dostane z místa A do místa B. Náš návrh přináší úžasné a odpovídající možnosti za necelou polovinu ceny nového stroje. Takže je to lákavé jak pro ty, kteří řeší finance, tak pro ty, kteří řeší vojenskou stránku věci, tedy vojenské schopnosti. Myslím, že je to skvělé řešení, které si získalo hodně pozornosti, a doufáme, že budeme s Českou republikou i ostatními zeměmi spolupracovat na uskutečnění tohoto cíle.

Šlo by jen o nákup, nebo by to znamenalo i příležitosti pro český průmysl?

Byly by tu i příležitosti pro průmysl. Zejména tedy pro společnost LOM Praha, která v současnosti zajišťuje výcvik a údržbu a se kterou v našem konceptu počítáme pro stejné účely i s novým strojem. A příležitostí je více, jen jsme na to zatím neměli dost času.

Děkujeme za rozhovor a rovněž děkujeme knihkupectví Knihcentrum za jeho zprostředkování a příjemnou atmosféru v průběhu besedy při příležitosti konání Dnů NATO.