Stát zaplatil desítky miliard za vojenské projekty, které dnes již nemají uplatnění

Důvodů, proč se tak stalo je několik, ale jeden vyčnívá : neschopnost, především politické reprezentace, najít shodu nad dlouhodobější koncepcí ozbrojených sil - což se týká jak rozpočtu, tak požadovaných schopností a nasazení - a podle toho postupovat při nákupech.

Podle Davida Ondračky z Transparency International se velmi často měnily koncepční materiály, které se pak promítaly do akviziční politiky. Příkladem, který to dokazuje, byl například nákup obrněných transporterů. Původně se hovořilo o 260 kusech, potom o 199, nyní se jich kupuje přes sto, míní Ondračka.

Dalším důvodem je podléhání lobistických tlaků. To byl hlavně případ 90. let, kdy armádní projekty pomáhaly záchraně českého zbrojního průmyslu, který nakonec nezachránily. To byl případ stroje L - 159 Alca, který stál 42,754 miliardy korun a Aeru moc nepomohl. Větší část strojů je dnes zakonzervovaná a stát je neumí prodat.

Podobná situace panovala i kolem padáků VTP - 100 od firmy Anex Cirus. Armáda jich nakoupila celkem 730 za 110 milionů korun, ale vzhledem k tomu, že nebyly kvalitní, nesmí se na nich skákat.

Všechny projekty české armády, o kterých LN píší, mají některé aspekty společné. V první řadě je to fakt, že zakázky vznikaly bez důkladnější analýzy dlouhodobějších potřeb a možností ozbrojených sil a pro většinu z nich je v dnešní době těžké najít uplatnění.