Důchodové reformě nerozumí většina Čechů!

Ještě hůře je na tom reforma z pohledu důvěry v její dlouhodobé fungování: 22 % nevěří v její dlouhodobou udržitelnost a celých 49 % si pak myslí, že dokonce nepřežije další parlamentní volby (viz graf 2). Skepse vůči reformě roste s věkem, v regionálním porovnání jsou pak nejvíce nedůvěřiví Moravané. 

„Výsledky průzkumu naznačují, že komunikace penzijní reformy směrem k veřejnosti není bohužel dobře provedená. Důvěryhodnosti reformy nepřidává ani ČSSD, která chce jít do voleb s programem celou koncepci takzvaného druhého pilíře penzijní reformy zrušit,“ komentuje Dušan Šídlo, produktový manažer a analytik společnosti Partners.

Pavel Kohout, ekonom a ředitel pro strategii Partners, dodává: „Počítejte mě k těm 70 procentům, kteří odpověděli, že nerozumějí nebo spíše nerozumějí. Ačkoli jsem u vzniku reformy byl osobně, ztratil jsem přehled a ještě jsem ho nezískal zpět. Existuje tolik nejasností ve výkladu principů reformy, v důležitých termínech, v regulaci a není ještě ani jasné, které finanční skupiny se zúčastní. Komunikace spojená s reformou ze strany vlády je katastrofálně špatná, když se ptám odborníků, i oni tápou. Ministerstvo práce a sociálních věcí se sice snaží komunikovat, ale nestačí to.“

S důvěrou v reformu je to mezi Čechy, jak ukázal průzkum, velice špatné. Jen 8 %, byť s výhradami, věří, že je nutná a potřebná. Pavel Kohout k tomu dodává: „Přesto si myslím, že reforma má šanci přežít – v tomto směru jsem optimista. Ani levicová vláda si nedovolí otevřeně ukrást lidem jejich naspořené peníze. Snad.“

Většina Čechů stále spoléhá na penzijní připojištěníPenzijní připojištění patří k nejvyužívanějšímu nástroji přilepšení si na důchod, aktuálně ho využívá dle výzkumu 58 % respondentů, viz graf 3. „Penzijní připojištění samo o sobě je možná fajn, ale pro zabezpečení stáří je zoufale nedostatečné. Chce to investovat ještě navíc do něčeho dalšího, nejlépe do dlouhodobých majetkových investic: akcie a nemovitosti přicházejí na řadu jako první, do jisté míry lze uvažovat o alternativách,“ dodává ekonom Pavel Kohout.

„Bohužel mnoho lidí stále spoléhá na stát a na penzijní připojištění. Ukládá si třeba jen sto korun měsíčně a myslí si, že tím už je spoření na penzi vyřešené. V tomto případě bude mít při odchodu do penze za dvacet let poctivého spoření necelých 50 tisíc korun, což bude znamenat přilepšení k penzi o necelých 200 korun měsíčně. Důvodem je jednak nízká naspořená částka a jednak nízké zhodnocení, které je s penzijními fondy spojené. Od toho plyne i název – „připojištění“,“ potvrzuje Petr Máša, ředitel klientského servisu Partners. Zcela na stát se v penzi hodlá spolehnout 5 % dotazovaných, téměř jedna čtvrtina obyvatel si na důchod ještě spořit nezačala.

Nejvíce lidí očekává výši důchodu na úrovni 60 % hrubé měsíční mzdyZ výzkumu Ipsos také vyplynulo, že lidé očekávají, že současná penzijní reforma by se měla nejvíce „vyplatit“ jak současným, tak i budoucím penzistům (38 %), případně mladší generaci do 35 let (30 %). Co se týká výše důchodu v době odchodu do penze, tak nejvíce Čechů (38 %) očekává, že jejich důchod bude na úrovni 60 procent jejich aktuální hrubé mzdy. Nejčastěji tuto výši důchodu očekávají respondenti ve věku 45 až 54 let (45 %). Dalších 26 % doufá v ještě lepší podmínky, a to v penzi na úrovni 80 % jejich aktuální hrubé mzdy, nejčastěji (30 %) respondenti ve věku 25 až 34 let (viz graf 4).

„Většina zveřejněných průzkumů naznačuje, že Češi jsou spíše pesimisté, pokud jde o výhled hospodářského vývoje a výši budoucích příjmů. O to více jsou překvapením velmi optimistická očekávání ohledně výše státních penzí v situaci, kdy si na výplatu důchodů stát musí půjčovat stále více a více. Bohužel nejde o udržitelný stav,“ říká Dušan Šídlo.

A Pavel Kohout ho doplňuje: „V tomto směru jsou respondenti nezřízenými optimisty, neboť současný náhradový poměr průběžného systému činí cosi kolem 40 procent a zaručeně neporoste. Kdokoli by chtěl cokoli více, musí sám investovat volné peněžní rezervy a ve stáří si vyplácet důchod sám sobě. Lze realisticky čekat, že skutečný náhradový poměr za dvacet nebo třicet let bude snad stačit na jídlo, možná na skrovné bydlení, ale ne již na energie ani na lepší léky. Ten, kdo se spolehne na stát, si pak může nechat zdát o cestování a užívání života.“