Jiří Skuhrovec: Já a Babišův muž? Podívejte se na naše výsledky

Minulý týden jsme s vedoucím projektu zIndex, garantem Rekonstrukce státu a poradcem Babišova ministerstva Jiřím Skuhrovcem mluvili o plýtvání při veřejných zakázkách.

Druhou část našeho rozhovoru věnujeme zejména jedné speciální podoblasti státních zakázek: tendrům na výběr IT systémů. Jsou velké, drahé – a s jejich nasazením a fungováním bývají problémy. „Většina našich IT systémů by se dala vyvinout z gruntu znova a finančně by se to vyplatilo už za pár let. Nemluvě o tom, že by mohly i líp fungovat," říká Jiří Skuhrovec. Jenže když už se někdo jako státní dodavatel zaháčkuje, je velmi těžké ho vyměnit – svou nenahraditelnost si dobře hlídá a jistí se nadstandardním vztahem s osazenstvem úřadů. O tom ale už níže.

V úplném závěru rozhovoru se ještě dotkneme financování politických stran a toho, jak se člověku z neziskovek, který by měl hlídat svou politickou nezávislost, pracuje na ministerstvu na pozvání kontroverzního politika.

Upozorňujete na to, že stát kvůli špatným IT zakázkám tratí obrovské peníze. Kde je v téhle oblasti zakopaný pes?

Problém se nazývá vendor lock-in. Mezi dodavateli a úřady se totiž vybudovaly pevné vazby – právní, personální, technické. I když jsou na trhu kvalitnější a levnější firmy, stávající dodavatele nemůžou jednoduše nahradit. Ti jsou si pak své nenahraditelnosti dobře vědomi a účtují si za práci nekřesťanské peníze.

Je problém ve špatně sepsaných smlouvách?

O smlouvy vůbec nejde. Firmy, které IT řešení státním institucím dodaly a které je zároveň spravují, v mnoha případech systémy „zprasily" takovým způsobem, že se nenajde žádná jiná firma, která by to dokázala převzít a podepsat přitom ještě záruky.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Tak třeba OKsystem na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Ten stojí celý rezort šílené peníze. Je to firmička, která vznikla v devadesátých letech, udělala jeden velký systém a od té doby už jen zvyšuje náklady a účtuje státním institucím stále víc. Navíc je to ukázkový příklad toho, jak se u nás navyšuje korupční potenciál. Tahle firma má totiž strašně velkou motivaci, aby si takový byznys držela hlava nehlava. Má skvělou vazbu na zaměstnance státních úřadů. Pořádá pro ně školení, výjezdní zasedání a kdo ví co ještě. Nechci hájit praktiky pana Šišky, ale je fakt, že když se začne řešit, jestli by se tenhle systém neměl vyměnit za jiný, budou stát úředníci na straně OKsystemu, a to se těžko prolamuje.

Problém je taky v tom, že pokud se vám z veřejné správy podaří podobnou firmu vyštípat, tak se to finančně vyplatí až za nějaké tři čtyři roky. A to je vzhledem k poločasu rozpadu průměrného ministra příliš dlouho, takže nikdo nemá motivaci, aby tyhle vazby rozbíjel.

Hádám, že OKsystem není ojedinělý případ...

Rozhodně ne. Ministerstvo spravedlnosti například dodatkuje smlouvy s IT dodavateli, které byly uzavřeny v roce 1994. Tehdy ale přece jen počítače a IT systémy vypadaly trochu jinak. Ministerstvo si to však s dodavateli vesele prodlužuje dál, protože se bojí, že by muselo něco měnit. To je pro státní správu hrozně nebezpečné. Máte tady drahé a zastaralé systémy, navíc s velkým rizikem potenciální korupce. V tomhle ohledu se mi moc líbí estonská praxe. Tam platí, že žádný státní IT systém nesmí být starší než třináct let, pak se prostě musí nahradit. O něčem takovém u nás můžeme jenom snít. Většina našich IT systémů by se přitom dala vyvinout z gruntu znova a finančně by se to vyplatilo už za pár let. Nemluvě o tom, že by mohly i líp fungovat.

Podle Transparency International proteklo za posledních osm let z veřejných prostředků do firem z daňových rájů minimálně 244 miliard korun. Daří se v posledních letech tyhle toky alespoň částečně utlumovat?

Právě naopak. Od té doby, co se zrušily listinné akcie, míří do zahraničí ze státních zakázek ještě víc peněz. Spousta firem prostě pouze přesunula sídlo. Je to jen jiný způsob, jak anonymizovat svoji vlastnickou strukturu.Celý článek čtěte na Peníze.cz