Pokud neklesne počet uprchlíků, máme jedinou možnost, upozorňuje europoslanec

Řešení uprchlické krize podle europoslance musí stát na zemi a na tom, že se z problému, který nemohou řešit v dnešní podobě Evropy jednotlivé státy samy, stane problém, který postupně vyřeší Evropská unie. Problematiku uprchlíků na sociální síti rozdělil do několika bodů, kterým se následně podrobněji věnuje.

Europoslanec nejprve upozorňuje, že lidem ohroženým na životě musíme pomáhat. "Ovšem hlavní pomocí nemůže být, že pár desítkám tisíc "opravdových běženců" nabídne Evropa nový život. A ty, kteří se k našim hranicím nedostanou, budeme přehlížet. Více energie a peněz musí směřovat mimo hranice Evropy. Je v zájmu našem, ale i zemí, odkud lidé prchají, aby válkou postižení lidé dobu konfliktu (kterou bychom měli umět politicky či někdy dokonce vojensky zkrátit) strávili v bezpečí a ve slušných podmínkách tam, odkud se snadno vrátí a začnou budovat znovu svůj život. A pomohou svou zemi znovu "postavit na nohy"," píše.

Podotýká také, že lidé, kteří dnes do Evropy dorazili, jsou realitou a musíme pro ně najít správné a férové řešení. "Na dnešní nezvládnuté situaci mají vinu státy unie tím, že přes jasné signály nezačaly včas jednat o mixu politik, které vyřeší dnešní situaci. Evropská komise s návrhy již před časem přišla (více kompetencí nemá, azylovou politiku si nechávají země "pro sebe"), ale členové unie se utápějí v politikaření a populismu. Ztrácíme tak čas, "budujeme příkopy", vytváříme stres pro sebe a hlavně pro stovky tisíc často zoufalých uprchlíků, kteří již na území unie dorazili. A tím podporujeme nemorální byznys převaděčů nebo odkládáme vznik systému, který bude udržitelný, pro migranty přijatelný a evropský, tedy stojící na dohodě členů unie. Sdílení nákladů na morálně i právně nezpochybnitelnou pomoc uprchlíkům musí být jasnou věcí nejen proto, že princip solidarity (třeba ve prospěch chudších zemí, jako jsme my, a menších zemí, jako jsme také my) je jasnou součástí unijního genomu. A je to tak dobře," dodává.

Musíme prý také jasně vymezit, ze kterých zemí nemají lidé na azyl nárok. A tuto pozici v celé unii držet. Jen tak se zastaví jejich příliv z "bezpečných zemí". Politika ve vztahu k migraci navíc musí být provázaná se zahraniční politikou unie. "Mezi oblastmi, jejichž migranti nemají nárok na status uprchlíka (a čeká je tak letenka zpět domů), je hlavně Balkán. Na něm jsme zaspali čas, kdy jsme mu měli více ekonomicky i politicky pomoci. Balkán nesmí být zdrojem nestability a nyní i migrantů, ale prostorem, který posílí sílu a ekonomickou výkonnost Evropy. Chybu musíme rychle napravit. Že to jde, prokazuje příběh zemí střední Evropy v unii. Musí se také zlepšit schopnost zemí odmítnuté žadatele o azyl do zemí původu vracet (dříve = lépe, jinak to postižené více poznamená), zatím to "funguje" jen u malého podílu neúspěšných azylantů," uvedl.

Rovněž je prý potřeba chránit vnější hranice unie. "Hranice nejsou formální pojem a přecházet by jej měli jen ti, co na to mají nárok. Pokud země, kterým vnější hranice náleží, nejsou sto to dělat, musíme jim všichni pomoci. Musíme mít jasné dohody se zeměmi s unií hraničícími, včetně budování bodů pro komunikaci s možnými uprchlíky mimo území unie. Jediným slabým místem je Lybie, neboť s rozvrácenou zemí se dohody sjednávají špatně, a uprchlíky, které cyničtí převaděči "nahází do vody", prostě zachraňovat musíme," píše Niedermayer.

Pokud neklesne rychle počet uprchlíků, je podle europoslance třeba upravit Dublinský systém. "Věcně musí jít o to, že při vysokém počtu žadatelů o azyl není možné, aby odpovědnou byla jen země vstupní. To znamená, že podmínky o to, kdo azyl dostane, by se měly v rámci unie sjednotit (jenom tehdy je možné, aby je posuzovaly různé země a pro uprchlíky to nebyla loterie). O ty, kteří na azyl podle dohodnutých pravidel budou mít nárok, se musíme dělit. Jinak celý systém postrádá smysl. Naopak azylanti, pokud utíkají do Evropy pod hrozbou ohrožení života, musí akceptovat, že vždy neskončí "v zemi zaslíbené" a musí respektovat podmínky, které jim budou nabízeny. Zřejmě bude třeba dohodnou, jaká je kapacita Evropy uprchlíky přijímat (v závislosti na vnějším vývoji), a pokud to nebude stačit, limity zvýšit nebo znásobit pomoc směrovanou mimo unii a ochránit uprchlíky jiným způsobem. Pokud některé země chtějí jít nad rámec "nového systému", je to jejich věcí i právem (ale ne odpovědností ostatních), stejně tak jako větší či menší otevřenost k ekonomické migraci," podotkl.

V dalším bodě upozorňuje, že to, že chceme krizi řešit, musí vést k činům. A to rychle. "V první řadě jde o dohodu zemí. Bez ní bude pokračovat chaos a porostou politické tenze. Což může být nebezpečné, jak ukazuje i vývoj u nás. Unie nemůže jednat, vytvářet a prosazovat nová pravidla, pokud se na nich země nedomluví a kompetence na to jí dají. Až v druhé řadě jde o peníze. V rozpočtu jsou (rozpočet na řešení krizí v sousedství vzrostl o více než čtvrtinu) a až budeme vědět, jak dobře peníze do řešení tohoto závažného problému investovat, nesmíme váhat. Nejen proto, že je to správné. Také proto, že imigrační krize má řešení, jen pokud pomůžeme, aby se v zemích, odkud lidí utíkají, žilo lépe. Nižší tolerance k režimům, které se chovají špatně ke svým občanům a dělají z nich budoucí migranty, musí být jasnou věcí (i proto potřebujeme také silnější zahraniční politku unie), stejně tak jako funkční armáda, abychom mohli ukázat schopnost v případě nutnosti se zapojit a přejít od slov k činům," podotkl.

Závěrem upozorňuje, že existují i jiné účinné kroky, které ve své kombinaci pomohou krizi řešit. "Všechny jsou ale podmíněny tím, že evropští politici (fakticky premiéři zemí, kteří o věci rozhodují) přestanou přes média nahánět populistické body, odmítat předem všechny možné návrhy a hledat viníka nejlépe co nejdále od nich. Musí zasednout ke stolu a rychle začít jednat. A nalézt dobré řešení. To pak bez obvyklého alibismu typu, "to já ne, to oni", vysvětlit svým občanům," uzavřel.