Zdechovský: Všechny podvodníky žádající o azyl musí Evropa poslat zpátky

Cituje tak jednu utajovanou zprávu agentury Frontex. Podobné informace nám potvrdilo již v létě EASO, před měsícem dánský premiér a minulý týden i pracovníci německého spolkového ministerstva vnitra. Ano, existují i odlišná data, např. od UNHCR, podle nichž se má z 90 % jednat o lidi prchající z válečných oblastí, ale ta se ukazují jako naprosto nepravdivá. V datech UNHCR jsou jako Syřané započteni všichni lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou Syřany, bez jakéhokoliv vyšetřování a konfrontace. Proto mi data citovaná Timmermansem přijdou úplnější a lépe odrážející realitu.

Lze tedy říci, že pravdu měli ti, kteří byli některými označováni za nedostatečně solidární či rovnou za rasisty či xenofoby, protože říkali, že situace je mnohem komplikovanější, než se může na první pohled zdát. Řada lidí, kteří v uplynulých dvou letech přišli do Evropy, prostě podvádělo a budou se muset vrátit do své vlasti.

Uprchlíci a ti ostatní

Hlavní příčinu migrační krize totiž nelze hledat pouze v tzv. Islámském státu a obecně neklidné situaci na Blízkém východě, ale i jinde. Přesněji řečeno, nejde zdaleka jen o solidaritu s potřebnými uprchlíky utíkajícími před válkou, ale také nutnost zajistit vymahatelnost práva na evropské úrovni při navracení lidí, kteří nemají na azyl nárok.

Ano, máme zde obrovské množství těch, kteří pomoc opravdu potřebují, a nikdy jsem to nepopíral. Sám mám za sousedy Syřany, kteří před několika lety uprchli před konfliktem. Bohužel je zde i obrovské množství takových, kteří mají v úmyslu evropské solidarity zneužívat.

Co s takovými, u nichž se prokázalo, že uprchlíky ve skutečnosti nejsou? Samozřejmě jedinou možností je takové lidi navracet zpět. Jak se ukázalo, tak evropské země byly donedávna v navracení velmi nedůsledné a celý problém nabyl nynějších gigantických rozměrů.

Řešení chyb s křížkem po funuse

Vezměme si jako první příklad donedávna imigraci velmi otevřené Švédsko, které má kvůli své dřívější nedůslednosti a naprosto naivnímu přístupu problém. Nyní se vše pozdě snaží řešit dočasným obnovením hraničních kontrol a snahou alespoň trochu přivřít všem imigrantům dveře. Severská země chce vykázat 60 až 80 tisíc imigrantů, kteří nemají nárok na získání azylu. Jedná se mimochodem o necelou polovinu z celkového loňského počtu žadatelů.

Nejprve mají Švédové v úmyslu přimět nelegální přistěhovalce po dobrém, aby opustili zemi, a když mírnost nezabere, tak se pokusí o vyhoštění po zlém. Obávám se, že jednoduché to ale rozhodně nebude. Poté, co neúspěšní žadatelé dostanou vyrozumění, zůstanou v zemi ilegálně. Mohou se skrýt kdesi hluboko v přistěhovaleckých čtvrtích, kde bude obtížné je vypátrat. Problémem také mohou být domovské země, jako např. Pákistán, které při navracení nemají příliš zájem spolupracovat.

Úplně stejný problém samozřejmě neméně řeší i Německo, kam loni přišel více než milion lidí. Už dlouho se ví o lidech z Balkánu, kteří přicházeli žádat o azyl. Další státy, z nichž pochází velké množství příchozích migrantů, leží na severu Afriky. Jedná se o Maroko, Alžírsko a Tunisko a všechny zmíněné mají být zařazeny na seznam bezpečných zemí. Ani v jedné z nich v současné době žádný konflikt nezuří.

V Maroku válka není

Maroko sice demokratickou zemí není, nicméně se těší pověsti oázy klidu ve velmi neklidném regionu. Alžírsko zažilo v poslední dekádě minulého století několikaletou občanskou válku, která je však už nyní pasé. Poslední jmenovanou zemí otřásly nepokoje na přelomu let 2010 a 2011. Dnes je ale prakticky jedinou blízkovýchodní zemí, kde se po tzv. arabském jaru podařilo zavést alespoň jakžtakž fungující stabilní demokracii.

I Německo naráží na tvrdou realitu, protože navracení odmítnutých může být opravdovým oříškem. V první půlce loňského roku 5500 lidí ze zmíněných severoafrických zemí mělo být navráceno, podařilo se to ale jen u 53. Nic na tom nemění ani německé dohody s Alžírskem a Marokem o navracení. Mezistátní smlouvy jako by byly pouhým cárem papíru.

Ani pohled na celková německá čísla nevypadá nadějněji. V loňském roce bylo u našich západních sousedů zaznamenáno celkem 476 649 žádostí o azyl. Úspěšně se ale podařilo v prvních jedenácti měsících navrátit 18 363 imigrantů, což je sice více než v roce 2014, kdy poslal Berlín zpět 10 884 lidí, ale stále žalostně malé číslo. V současnosti se v Německu podle posledních údajů nachází 201 402 odmítnutých žadatelů, které je potřeba okamžitě poslat zpátky do jejich vlasti.

Řecko „Achillovou patou" Evropy?!

Navracení se tedy realizuje jen velmi těžko, z čehož vyplývá jediné. Aby do Evropy nepřicházeli další a další ekonomičtí migranti, musí už na hranicích EU, resp. schengenského prostoru, existovat důsledné kontroly a vracení zpět do Turecka. Zdá se to jako naprostá samozřejmost, protože hranice EU by měla být střežená více než jakákoli jiná. Opak je ale pravdou. Achillovou patou Evropy je stejně jako v řadě dalších případů právě země, z níž měl pocházet onen mytický hrdina se zranitelným místem v zadní části chodidla.

Mnohokrát už jsem upozorňoval, že Řecko má propustnou hranici, na jakoukoli registraci příchozích migrantů loni úplně rezignovalo a nechávalo je volně projít dále. Za svůj naprosto nezodpovědný přístup už sklidilo Řecko kritiku i od Evropské komise. Atény sice slíbily, že síť hotspotů bude fungovat od února, tak snad se konečně dočkáme změny řeckého laxního přístupu, který jsme doteď mohli vidět.

Řecko je jeden ze dvou států, který na řešení imigrační krize čerpá nejvíce peněz. Je tedy namístě se ptát, co z těchto peněz je skutečně realizováno. Pokud se totiž tento masivní příliv lidí ze všech částí světa do Evropy bez jakékoliv kontroly nezastaví, pak už bude zbytečně ptát se na to: Jaká bude nebo nebude Evropa z hlediska náboženského? Protože v první řadě nebude bezpečná a to bude prohra celé Evropy.

Tomáš Zdechovský