Paroubek: Společenská objednávka trestu M. Dalíka

Aby někdo vyhověl společenské objednávce, nemusí se nutně jednat o objednávku veřejnosti, která dnes vůči Dalíkovi neprojevuje žádné pocity krvelačnosti (je jí zcela lhostejný), ale spíše některých zájmových skupin, které se domnívají, že mají Dalíkovi co vracet.

Výsledek jednání soudu se podle mého názoru zařazuje do řady kontroverzních výroků soudů z poslední doby. Pouze soud, který v nedávné době řešil údajné vraždy seniorů draslíkem v nemocnici v Rumburku, se jaksi dokázal vzepřít „lidové spravedlnosti". Média na základě předložených sporných důkazů vytvořila situaci, že obžalovaná zdravotní sestra byla vlastně už jaksi předem odsouzená. Podobné to bylo v případě „egyptského vraha", který byl odsouzen bez přímých důkazů.

A také v kauze doktora „prasete", který ve vězení ve své fantazii s policejním konfidentem a provokatérem po boku osnoval plán svého útěku z vězení helikoptérou, po němž by následovalo pobití jeho osobních nepřátel. Výron fantazie tohoto nemocného muže spíše svědčí pro to, že by měl být alespoň dočasně umístěn na psychiatrickou kliniku, nežli aby mu byl zvýšen už tak vysoký trest vězení. Nicméně i „doktor prase" byl za své fantazie odsouzen natvrdo.

Také v případě lobbisty Dalíka jaksi chybí přímé důkazy. Důkazy, které se opírají o Wikileaks, jsou v jiných případech orgány činnými v trestním řízení odmítány, a tvrzení bývalého vyslance USA v ČR Cabanisse, jakkoliv jsem ho poznal jako slušného muže, že si Dalík řekl o provizi – úplatek ve výši 18 milionů eur, které Cabaniss vytáhl až po třech letech od jejich setkání, je poněkud sporné. A hlavně jsou zde jiná svědectví, která tvrdí pravý opak.

Soudkyně posunula celou věc z pozice pokusu o podvod žalovaného státním zástupcem do pozice korupce, kde ovšem zůstává řečnickou otázkou, kdo že měl být tím příjemcem 18 milionů eur úplatku. Je zřejmé, že soudkyně míří prstem na bývalého premiéra M. Topolánka.

Umím si jen těžko představit, že vrchní soud v takovéto důkazní nouzi tento rozsudek potvrdí. Soudkyně pražského městského soudu tak jen vyjádřila svůj názor, který se možná ztotožňuje s názorem celé řady zájmových skupin, že je potřeba morálně odsoudit praktiky vlády M. Topolánka.

Nepochybuji o tom, že vláda M. Topolánka byla skrz na skrz zkorumpovaná. Dnešní tisk koneckonců iniciativně přichází s celou řadou podezřelých nákupů na ministerstvu obrany, které se uskutečnily za poměrně krátkou dobu, kdy druhá vláda M. Topolánka byla od ledna 2007 do dubna 2009 ve funkci. Nemá smysl se zdržovat výčtem těchto kauz. Zdá se, že se ve veřejnosti právě díky této vládě zakořenilo přesvědčení o naprosté zkorumpovanosti zejména české pravice a jmenovitě ODS, což následně vedlo až k fatálnímu propadu této strany ve sněmovních volbách v roce 2013.

M. Dalík se velmi iniciativně podílel na vzniku Topolánkovy vlády v lednu 2007 a měl v tom dobrého sekundanta v M. Šloufovi, v té době nejbližším spolupracovníkovi v exilu na Vysočině pobývajícího M. Zemana. M. Zeman ostatně nikdy nevyvrátil slova M. Pohanky, že bývalý sociálně demokratický zákonodárce se o podpoře Topolánkovy vlády a o svém „přeběhnutí" do tábora pravice v lednu 2007 v souvislosti se vznikem Topolánkovy vlády, radil právě s M. Zemanem. U Melčáka o tom nikdo nepochyboval. Zemanovci, v družné spolupráci s Dalíkem, vytvořili jakousi čtvrtou koaliční stranu, která umožnila vznik řady zcela asociálních zákonů Topolánkovy vlády a otevřela dveře ke korupci monumentálních rozměrů. Jak znám M. Zemana, žádnou odpovědnost si nepřipouští. Se Šloufem považovali oslabení ČSSD za sovu svatou povinnost. A to ve svém politickém zájmu.

Vzpomínám si, jak se mě tehdy doslova desítky novinářů vždy ptaly, jaké mám důkazy o korupci Melčáka a Pohanky za jejich hlasy při vzniku Topolánkovy vlády. No samozřejmě jsem neměl žádné, ale dnes už se o zásahu vyšší moci v lednu 2007, tedy Dalíka, píše v českých médiích otevřeně.

Zkrátka, jednání ODS s ČSSD o vytvoření koaliční vlády na konci roku 2006, která by byla možným východiskem z volební remízy, která vznikla při volbách v červnu 2006, probíhala ze strany ODS jen tak „na oko". Je zřejmé, že architektem tohoto jednání „na oko" byl právě Dalík.

V břenu 2009 to byl znovu Dalík, který se pokoušel redaktora ČT, jenž natočil kompromitující dokumentární pořad o vydíraném poslanci Wolfovi, dalším přeběhlíkovi z ČSSD (nyní na útěku před českým vězením), „přesvědčit", aby natočenou kompromitující reportáž nezveřejňoval.

Tento nehorázný zásah do svobody médií byl důvodem k pádu vlády M. Topolánka, takže Dalík byl jak u jejího vzniku, tak u jejího pádu. Byl tedy skutečným architektem vzniku i pádu této vlády.

Současná ODS se pochopitelně od Dalíka distancuje. Řekněme si však otevřeně, že praktiky, které Dalík a někteří další kmotři v ODS uplatňovali, nebyly nikým z tehdejších členů a dnešních vrcholných funkcionářů ODS kritizovány. Prostě řečeno se tedy tito lidé s korupční praxí Dalíka a spol. zcela ztotožňovali. Samozřejmě s výjimkou dnešního předsedy strany Fialy, pro kterého ovšem účast ve vládě ODS pod vedením P. Nečase, kde působil jako ministr školství, nebyla vůbec eklhaft.

Odsouzení M. Dalíka k pětiletému trestu, jakkoliv je podle mého názoru z hlediska důkazů kontroverzní, beru jako určité morální odsouzení jisté etapy české politiky, tak jak byla uplatňována vládou M. Topolánka. Jedině z tohoto hlediska také mohu toto rozhodnutí soudu ocenit.

Jiří Paroubek