Havel táhl Česko na západ a svět ho obdivoval. U nás jeho jméno rezonuje s nelibostí

Havel se narodil se 5. října 1936 v Praze jako starší ze dvou synů stavebního podnikatele Václava Miloše Havla. Jeho otec byl spolumajitelem Podniků bratří Havlů, v jejichž vlastnictví byly mimo jiné i pražský palác Lucerna a terasy na Barrandově. Havlův mladší bratr Ivan Miloš se věnuje vědě a filozofii. Jako mladý navštěvoval Reálné gymnázium a Kolej Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, výběrovou školu vedenou po anglickém vzoru. Po převratu v roce 1948 se však už mohl jen vyučit chemickým laborantem. Později vystudoval večerní gymnázium a až v polovině 60. let dálkově dramaturgii na DAMU.

Od roku 1961 přitom působil v pražském Divadle Na zábradlí, pro jehož soubor později napsal například hry Zahradní slavnost či Ztížená možnost soustředění. Svou činnost neomezil jen na uměleckou sféru, byl předsedou Klubu nezávislých spisovatelů, členem Klubu angažovaných nestraníků a působil v měsíčníku Tvář. V roce 1964 se po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou, která vyrůstala v dělnickém prostředí pražského Žižkova. Podle Havla právě Olga korigovala jeho sklon být "rozpačitým intelektuálem".

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné období normalizace znamenaly pro Havla vyřazení z oficiální kulturní sféry. Pracoval v dělnických profesích a většinu času trávil na chalupě na Hrádečku, kde také vznikla jeho stěžejní esejistická díla. Mezinárodní rozměr Havlovy osobnosti ale začal dělat vládnoucímu režimu starosti zvláště po roce 1977, kdy se významně podílel na vzniku opozičního hnutí Charta 77. Za své postoje byl několikrát stíhán a ve vězení strávil téměř pět let.

Pak ale normalizační režim padl a v závěru prosince 1989 byl hlavním aktérem další absurdní situace, když stále ještě komunisty ovládaný parlament jednohlasně zvolil prezidentem právě "nepřítele socialistického zřízení" Václava Havla. Zatímco před rokem 1989 byl tedy Havel hlavním symbolem protikomunistické opozice, pád komunistického režimu ho vynesl až na Pražský hrad, kde setrval více než 12 let. Nejsilnější vliv na domácí politiku měl v prvním období po listopadu 1989, kdy se také mohl opřít o přízeň výrazné většiny obyvatel.

Veleben byl ale i v zahraničí a opakovaně byl navržen na Nobelovu cenu za mír, síla jeho osobnosti napomohla vstupu ČR do NATO. "Prezident Havel učinil český národ hrdým. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo 'Havel' a 'Čech' jedno a totéž. Havel položil Prahu a Českou republiku na mapu doby po studené válce," prohlásila o něm bývalá ministryně zahraničních věcí USA a česká rodačka Madeleine Albrightová.

Slova chvály ale zaznívala i z jiných stran. "Během nejtemnějších let stalinského útlaku jste byl inspirací pro váš lid. Ve svých hrách jste odhaloval podvody a nespravedlnost totalitního režimu a vystupoval jste proti nim. Zůstal jste věrný svým zásadám během dlouhých období věznění a nemoci," řekla o Havlovi britská expremiérka Margaret Thatcherová.

I George Bush starší, někdejší prezident USA, chválou na Havla nešetřil: "Odvaha prezidenta Havla symbolizuje odhodlání všech národů východní Evropy odmítnout komunismus a přijmout výzvu přechodu k demokracii a k tržnímu hospodářství,..., Václav Havel historicky a hrdinně přispěl k věci svobody," uvedl v roce 1992. Podobně se o něm o deset let později vyjádřil jeho syn George Bush: "Prezident Havel je zcela výjimečná osobnost, která pomohla změnit svět, vysoce uznávaná a považovaná v celé Americe. Jsem hrdý na to, že jej mohu nazvat přítelem, stejně jako Českou republiku mohu nazvat přítelem. Prezident Havel symbolizuje odvahu a odhodlání, je to muž, který miluje svobodu nade vše." 

V úřadu prezidenta Havel zboural mnohá dosavadní tabu. Pražský hrad po nástupu do funkce změnil k nepoznání, otevřel ho veřejnosti i světu a vrátil mu ztracenou důležitost. Zatímco v zahraničí byl ikonou boje za svobodu a demokracii, v Česku jeho popularita v době jeho prezidentování spíše klesala. Jeho koncept takzvané nepolitické politiky měl řadu kritiků, kritizován byl i za "měkký" postoj k bývalým komunistům a také za rozsáhlou amnestii vězňů odsouzených za bývalého režimu.

Ani velká autorita, kterou měl po prvním zvolení, nic nezměnila na rozpadu federace. Havel po parlamentních volbách v červnu 1992, ve kterých propadlo jemu blízké Občanské hnutí a po kterých slovenští poslanci zablokovali jeho znovuzvolení, abdikoval a následné dělení Československa se odehrálo bez jeho asistence. Období po jeho návratu do čela nového českého státu zase poznamenaly spory s tehdejším předsedou ODS a premiérem Václavem Klausem. A právě Klaus se v únoru 2003 stal novou hlavou státu poté, co vypršelo Havlovo druhé funkční období.

Z pozice hlavy státu Havel několikrát výrazným způsobem vstoupil do politického dění v ČR. Jedním z neměnných pravidel prezidenta Havla bylo to, že odmítal jednat s politiky KSČM. Setkával se s nimi jen v rámci hromadných schůzek se zástupci parlamentu. Naopak pravidelně komunikoval se zástupci různých občanských iniciativ a prosazoval jejich zapojení do veřejného života.

Zatímco Havlovo působení na domácí politické scéně není vnímáno jednoznačně, v zahraničí je nejznámějším českým politikem polistopadového období. Podle politologů byla právě jeho osoba pro zahraničí zárukou kontinuity a stability. Havlovou snahou bylo vždy zajistit návrat Česka mezi západní demokratické země a především začlenit zemi do EU a NATO.

Havel také udělal velký kus práce pro propagaci země. Sloužily k tomu také jeho časté a mediálně sledované cesty. Během více než 12 let ve funkci čs. a českého prezidenta, navštívil při 181 pracovních či státních návštěvách celkem 59 zemí. Nejčastějším cílem jeho cest bylo Německo, následovaly USA a Francie. 

Havel během posledních ale ale také dost trpěl. Musel se vyrovnávat s vážnými zdravotními komplikacemi, v prosinci 1996 prodělal operaci rakovinného nádoru na plicích a v dubnu 1998 byl operován pro perforaci tlustého střeva. I v dalších letech jeho zdraví vyžadovalo lékařský dohled. Muž, který zanechal nesmazatelné stopy České republiky v celém světě, nakonec zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin na následky dlouhodobých zdravotních problémů, na oběhové selhání.