ROZHOVOR | V reprezentaci Česka pohořel Zeman i Klaus. Co chce Horáček udělat lépe?

Jak se zrodil nápad, že bude Michal Horáček prezidentem?

To rozhodnutí zrálo dlouho. S tím, jak plynul čas - a netýká se to jen současného prezidenta - jsem byl stále více nespokojený s tím, jak je úřad prezidenta republiky vykonáván. Chtěl jsem změnu. Řekl jsem si, že k nastolení takové změny mám dobrou pozici a také lepší nástroje, než mnozí jiní. Zejména proto, že celý svůj život jsem úplně nezávislý. Nikdy jsem nebyl v žádné struktuře, takže jsem nikdy nemusel podlézat mocipánům, aby mě například udělali v nějaké instituci předsedou.

Hodně si na tom zakládám, to je můj život. Také jsem během svého života dělal velké projekty. Vymyslel jsem je, řídil jsem je a uskutečňoval jsem je. Nejen proto, že jsem na to měl energii a vizi, ale uměl jsem i vnímat lidi kolem sebe a vybírat si mezi nimi ty, kteří měli talent, který možná nebyl na první pohled zřetelný. Ale dokázal jsem ho najít a ty lidi přesvědčit, aby ve svou sílu uvěřili.. To není z mé strany dobročinnost, oni pro mě pak udělali ještě více než já pro ně.

Prezident by měl být vnímavým člověkem, který nemá předsudky, zato vnímá všelijaké úzkosti a touhy. Takovým bych chtěl být. Náš prezident nemá velké pravomoci, a kdo by sliboval, že něco zařídí, je podvodník. Mohu však poctivě slíbit, že to budu vnímat a použiji svou symbolickou moc k tomu, abych na problémy upozornil, navrhl jejich řešení a dohlížel na konkrétní kroky k jejich uskutečnění.

Současná situace na Hradě vás tedy přiměla přinést české společnosti něco jiného?

Současná, ovšem přinejmenším za posledních 15 let.

Takže od prezidenta Havla?

Přinejmenším. A i jemu by se dalo leccos vytknout. To říkám jako jeho osobní přítel. České prezidentství ještě nebylo pořádně naplněno v tom smyslu, že nevyužilo svých možností. Prezident má být inspirátor, stanovit velké úkoly a nadchnout lidi pro to, aby je chtěli plnit.

V čem přesně je ono nenaplnění povinností? Co byste udělal pro změnu pohledu na našeho prezidenta například v očích okolních zemí nebo našich partnerů ať už na východě či západě?

První jsou ty nejprostší věci, které trefně a krátce pojmenovává naše Ústava. Prezident zastupuje stát navenek. To podle mě znamená elegantně, důstojně, chytře a samozřejmě se zájmy České republiky na prvním místě. Obávám se, že se to vždy tak neděje. Prezident Zeman například navštívil ostrov Rhodos na pozvání skutečně problematických lidí. Předchozí prezident Klaus nás zase zesměšnil proslulou krádeží propisky a pak poranil naši víru v právní stát amnestií, která pardonovala lidi, kteří měli stanout před spravedlivým soudem. Je to důležitější, než se na první pohled zdá – když někam jede prezident, je to, jako kdybychom tam jeli my všichni. Podle jeho chování nás soudí a já bych chtěl, aby to posouzení dopadlo dobře. Aby si v Chile, ale třeba i v Číně řekli, že stojí za to s námi mluvit, obchodovat a udělat kulturní výměnu – jako rovní s rovnými.

Prezident je také vrchním velitelem ozbrojených sil. To není symbolická pozice, a proto je jedním z mých klíčových témat obranyschopnost České republiky, která zajistí bezpečnost mně i mým dětem. I vašim. Vynaložil jsem obrovské úsilí, abych pochopil tuto složitou problematiku a spoluautory části mého programu o obranyschopnosti jsou důstojníci generálního štábu. Co je úplně nejdůležitější – prezident by měl zjednat respekt pro lidi, kteří jdou do boje a riskují pro nás svůj život.

Dále je tu slib prezidenta, bez kterého se nemůže ujmout úřadu. V tom slibu říká, že bude vykonávat svůj úřad v zájmu všeho lidu. To znamená i v zájmu těch, kteří ho kritizují, nevolili ho a třeba se mu i posmívají. Na tom nesmí záležet. Nechci společnost smiřovat v tom povrchním smyslu – vždyť každý jsme jiný, máme svoje sny a představy. Společnost smířená do té míry, že všichni by říkali totéž, by byla impotentní a umírající. Společnost musí být rozdělená. Jen nechci, aby byla uměle rozdělovaná. To se bohužel podle mého soudu přičiněním současného prezidenta děje.

Podle průzkumů patříte do silné trojky spolu s panem Drahošem a prezidentem Zemanem. Zatímco s panem Drahošem ale nevedete proti sobě nijak útočnou kampaň, v případě pana Zemana je to jiné. Čím si to vysvětlujete?

Skutečnost, že jsem hned první den své kandidatury vydal nějaký program znamená, že zaujímám nějaká stanoviska. Přeji si, aby se něco stalo. To je samozřejmě v opozici proti tomu opaku. Celý program je protikladem vůči tomu, jak úřad zastává současný prezident. Takže je vidět, že ten střet musí nastat. Nechci ho příliš hrotit, ale někdy mám dojem, že je potřeba se vyslovit. Tak jako jsem dnes ráno na Facebooku musel vyslovit, že prezident na den výročí přepadení naší země (21. srpna – pozn. red.) musí něco říct. Musí říct, že nás postihly strašné ztráty – už z úcty k obětem a také proto, abychom nedovolili opakování. Jeho mlčení je sprostší, než některá sprostá slova. Nějaké to vulgární slůvko bych mu odpustil, však já je také používám. To mlčení je ale špatné.

Ptáte-li se mě na pana Drahoše – proti němu se mohu jen těžko vymezovat, protože on nemá žádný program, který bychom mohli posoudit. Řekl, že nepotřebuje žádný program, protože lidé mu říkají „To vy jste naším programem, pane profesore.“ Dovolte, abych prohlásil, že mě to nestačí.

Co podle vás znamená, že se prezident nevyjádří k tak významnému výročí, jako je 21. srpen?

Není vyloučené, že za mlčením mohl stát současný zdravotní stav prezidenta. To se však netýká pouze letošního roku. To samé se stalo minulý i předminulý rok a to beru vážně. Takové mlčení může mít mnoho výkladů, a to není dobře. Jsem zastáncem přímé a jasné politiky. Mlžení do slušné politiky nepatří. Čekal jsem od svého prezidenta, že na tento den vzpomínáme s hněvem a smutkem.

Můj tatínek silně věřil v komunismus a byl také přesvědčený vlastenec. Nemohl si vybrat. V den okupace se zbláznil a už se z toho nikdy nedostal. To je moje zkušenost s velkoruskou říší. Nejdříve car, poté generální tajemník a dnes prezident. Vždycky to však bude car a my musíme těm carským choutkám čelit.

S panem Drahošem jste uzavřeli pakt, že se v druhém kole podpoříte, pokud jeden z vás dvou postoupí. Vyplynulo to na základě sympatií, když tam tedy žádný program není?

Ne. Není to explicitní dohoda. S panem Drahošem jsem se nesešel a nic jsme si nedojednali. Z těch nemnohých vyjádření pana Drahoše, které dokážu pochopit, ale cítím, že sdílí podobně jako já přesvědčení, že Česká republika patří do západního světa a evropského prostoru, kde se ctí lidská práva a a vyznává myšlenka právního státu, založeného na úctě k jednotlivci. Je tedy jasné, že pokud by pan Zeman případně postoupil do druhého kola a byl by tam zrovna s panem Drahošem, podpořil bych pana Drahoše.

Je ještě v mladých Češích zakořeněné vlastenectví?

Myslím, že jakožto menší národ vnímáme svou příslušnost k zemi velmi silně. V situaci, kdy je světový vývoj takový, že část svých pravomocí a kompetencí odevzdáváme širšímu celku, se mnozí lidé bojí, že se v té velké Evropě rozpustíme. Je ovšem zásadně důležité rozlišit vlastenectví od nacionalismu. Mnozí lidé říkají, že jsou vlastenci, ale já jim to nemůžu uznat. Nacionalista je ten, kdo svádí vlastní chyby na jiné. Bojí se pohlédnout na vlastní slabiny. Vlastenec se na své chyby statečně podívá. Pojmenuje je. A jedině tak je může napravit. Nacionalismus je nenávist a slabost, zatímco vlastenectví je láska a síla. A já chci svou zemi silnou.

Váš program uvádí slogan „Máme na víc“ – Z čeho podle vás plyne všeobecná slabá důvěra Čechů v sebe sama? Proč se Češi a Česko podceňuje?

Jako lidé jsme složití, mnozí lidé v sebe nevěří tak, jak by mohli. Když jsem dělal album Český kalendář, tak se stalo, že autorem nejvíce písní se posléze stal člověk, který je montér střešních panelů. Nejdříve se zdráhal mi napsat, ale pak si řekl, že má navíc. A vybojoval si to. A to je důležité: já mu dal šanci, on se jí chopil. A tak pro mě a pro společné dílo udělal víc než já pro něj. Jsme jako národ pracovití, seriózní, solidní, nápadití, máme ohromnou spoustu předností a dědictví, na které se můžeme odvolat – však jsme patřili mezi 10 nejbohatších zemí světa. Jediné, co máme jen vzácně, je to sebevědomí. Abychom si řekli a uvěřili, že máme na víc. Udělejme to! Pak se mezi ty nejbohatší země světa zase vydáme.

Proč tedy to sebevědomí nemáme a měli jsme ho někdy?

Zejména v době první republiky. Ferdinand Peroutka řekl, že to byla doba budování státu. Právě proto jsme se v roce 1935 zařadili mezi ty nejbohatší země světa. Věřili jsme tomu. A také jsme v sebe hodně věřili v prvních porevolučních letech, než nás vývoj zklamal. Očekávaná doba dožití se dramaticky zvýšila – měli jsme pro co žít. Pak přišlo mnoho chyb v politické sféře a příliš silný a oprávněný pocit, že hra není pro všechny účastníky férová. Všechno to vyvrcholilo Klausovou amnestií. 

Sám uznáváte, že prezident nemá moc velké pravomoci. Je nutné, aby měl kandidát na prezidenta 54 stránek programu?

Prezident je reprezentativní figurou, ale jen do určité míry. Nemá jen pěkně pokládat věnce. Měl by být protiváhou politických stran, a proto je důležité, aby byl nezávislý a nikomu se nemstil. Musí to být silná osobnost od které můžeme čekat mnohem více – inspiraci. Chybí nám velký český program, pod který bychom se mohli podepsat. A teprve na základě tohoto programu, který je samozřejmě do jisté míry snem, přijdou zákonodárci a vtělí to do konkrétních kroků. A i ty může prezident ovlivnit.

Budu chodit na jednání parlamentu a vlády, chci být u hry, chci to kontrolovat a chci překazit jakoukoli hru, která by byla falešná. Ale to je budoucnost, o níž rozhodnou voliči, takže se možná neuskuteční. Co jsem uskutečnit mohl, to je předložení toho programu, který zmiňujete. Dal jsem tam všechno – aby každý mohl posoudit, na čem mi záleží a co budu prosazovat silou, která není malá – symbolickou silou hlavy státu.

Podle exprezidenta Klause by prezident neměl být „žádný Horáček ani Kulhánek“, ale měl by to být hlavně politik. Jak Klausovo prohlášení vnímáte? Je pro kandidáta handicap, když není dotčen politikou?

Je to nepředstavitelná výhoda. Nikomu nic nedlužím. Celou svou kampaň si financuji sám, abych byl naprosto nezávislý. Pokud mi lidé dají důvěru, tak budu zodpovědný jen a pouze jim. Přitom nejsem politikou úplně nepolíbený – byl jsem aktér, který něco znamenal v revoluci. Zjistil jsem, jaké pasti v politickém životě jsou.