Pět vyvrácených mýtů: Lidovci nejdou do každé vlády a nekolaborovali s komunisty

Je jen na voličích, zda jim argumenty europoslance Zdechovského stačí k tomu, aby si svůj případný negativní vztah ke KDU-ČSL poupravili. Lidová strana je jednou z nejstarších na české politické scéně a její představitelé si jsou dobře vědomi, že za dobu jejich existence stihli posbírat spoustu „nálepek“.  „Neustálým evergreenem jsou totiž tvrzení typu: „kam vítr, tam plášť“ a „lidovci jsou jen poskoky církve,“ uvádí Zdechovský.

První tvrzení, které se rozhod vyvrátit, ztotožňuje lidovce s církví. „Lidovci jsou standardní politická strana. Její členové vyznávají křesťansko-demokratické hodnoty. Ne všichni členové pravidelně chodí do kostela. Zcela mylná je představa, že si volební programy necháváme schvalovat představiteli církve. Postoj strany k řešení migrace se například liší od názorů papeže Františka. Naprosto absurdní je lidovcům předhazovat inkviziční zločiny,“ myslí si europoslanec.

Druhé nepravdivé tvrzení podle lidovců je, že jdou do každé vlády. Podle europoslance ale KDU-ČSL nefigurovala ani v Zemanově vládě, ani v první Topolánkově vládě, následně ani ve vládě Jana Fischera a kabinetu Petra Nečase. Na tento argument by se dalo namítnout, že první Topolánkova byla pokusem ODS ustavit menšinovou vládu, pro kterou byl tehdy i prezident Václav Klaus, ale která nezískala podporu ve Sněmovně. Co se týče Fischerova kabinetu, tak šlo o úřednický kabinet. V případě Nečasovy vlády v ní lidovci ani být nemohli, protože se nedostali do Poslanecké sněmovny.

Třetím nepravdivým mýtem má být to, že lidovci kolaborovali s komunisty a podíleli se na vytvoření tzv. Národní fronty. „Ano, ČSL měla své komunistické kolaboranty. Nejznámější z nich je Josef Plojhar, který kolaboroval s KSČ od roku 1945 a byl tajným agentem StB. Z Československé strany lidové byl ale Josef Plojhar v únoru 1948 vyloučen, ale po únorovém puči bohužel znovu dosazen komunisty spolu s dalšími spolupracovníky StB. V den přijetí demise demokratické vlády prezidentem Benešem nejvyšší orgán lidovců, tzv. Ústřední výbor ČSL, ukončil veřejnou stranickou činnost. Tak došlo k rozpuštění strany. Činnost znovu obnovili Josef Plojhar a Alois Petr, když převzali lidoveckou tiskárnu a ústřední kancelář. Mezi řadovými členy však Plojhar neměl absolutně žádnou autoritu. Mezi lidovci i věřícími katolíky byl vnímán jako odpadlík, komunistický kolaborant a estébák. Jeho reputace je stejná, jakou měl mezi Nory Vidkun Quisling. Lidovci kolaborovali s komunisty asi tak jako židé s nacisty,“ vyvrací tento mýtus Zdechovský.

Nelíbí si mu ani další často zmiňovaný argument, a to ten, že lidovci nebojovali proti komunistickému režimu. Europoslanec protiargumentuje tím, že i někteří poslanci lidovců nepřežili komunistický teror. Jmenuje například Stanislava Broje nebo Jana Plesla, i někdejší předseda Jan Šrámek byl vězněn. „Zhruba 900 lidovců prošlo záhy po únorovém převratu komunistickými lágry, tisíce měly zničené životy a 2000 jich emigrovalo. Mezi těmi, kdo odešli, byla další významná osobnost ČSL a české kultury – známý novinář, spisovatel a bojovník proti komunistické totalitě Pavel Tigrid,“ dodává Zdechovský.

Posledním mýtem má být tvrzení, že lidovci měli za komunistů výhody. Členství v ČSL bylo ale podle europoslance projevem odporu vůči komunistickému režimu a přitěžující okolností. Výjimku tvořilo komunisty ovládané vedení strany.