KOMENTÁŘ | Jak hodnotí jubilanta Havla politologové? Ve světě byl osobností, doma mu scházela obratnost

"Václav Havel byl samozřejmě výraznou osobností, toto historické období bude vždycky spjaté s jeho jménem. Stál v čele země v době, kdy Česká republika získávala i díky němu velmi silný zvuk v zahraničí," zmínila politoložka Vladimíra Dvořáková.Její kolega Jiří Pehe je ovšem zklamaný vývojem. "Do Havla se kvůli jeho historické roli vkládalo mnohem víc nadějí a aspirací, než kolik mohl naplnit, přesto si myslím, že si s touto úlohou poradil poměrně dobře. Pro Československo, a pak pro Českou republiku vytvořil zásluhou svojí vlastní popularity velké renomé, které jsme už bohužel prošustrovali," posteskl si politolog a Havlův bývalý spolupracovník Jiří Pehe.O poznání tvrdší pohled nabídl další z oslovených, politolog Bohumil Doležal. "Jemu se podařila jedna věc. Jezdil po světě a říkal věhlasným politikům to, co chtěli slyšet, například řeči o globální odpovědnosti. Jsou to sice neškodné, ale naprosto neproduktivní myšlenky, díky nim si však udělal ve světě jistou reputaci. Nejsem si jistý, jestli tyto akce prospěly České republice, nebo hlavně jemu osobně. Mám ale dojem, že jemu osobně prospěly hodně, ale pro Českou republiku byly prakticky irelevantní.""Na druhou stranu tím, jak byl Havel intelektuál, poměrně dost podceňoval některé otázky. Například otázky identity, národních problémů, vztahů Čechů a Slováků. Myslím si, že jeho přístup neodrážel mentalitu ani historické zkušenosti, které tady byly," připojila se s kritikou Dvořáková."Je nutné rozlišovat mezi jeho domácím a zahraničním působením," zmínil Pehe, aby i on přiznal: "Na domácí půdě si nepočínal vždycky úplně obratně, protože tady byla situace mnohem složitější a náročnější v tom smyslu, že se to všichni učili za pochodu."Havel sice podle svého bývalého spolupracovníka zůstával stejný a věrný sám sobě, ale politika kolem něj se proměnila. "Ve druhém období jeho prezidentství se na něm stala na mnohem více nezávislá, žila si vlastním životem. Dokázala ho ignorovat, v podobě opoziční smlouvy byl z politiky i dost vyšachován," uvedl Pehe. Václav Havel se tak podle něj usadil do role, ve které byl spíš symbolem. Ve druhém období se tak už nepokoušel o žádné velké iniciativy - vyjma občanskoprávních."Prostředí, ve kterém působil, se stalo také politickým a on už tu nebyl hlavním hráčem. Lidé kolem něho - od Václava Klause, přes Miloše Zemana po další - si vytvořili svoje vlastní pole, kam ho tolik nepouštěli, což si myslím bylo poměrně správné," prohlásil Pehe, aby připojil: "On tím pádem pochopil meze svého prezidentství, a že to není úřad, který lze natahovat ústavně do nekonečna. Tuto hru úspěšně přenechal Václavu Klausovi, ten se o to pokouší dodnes.""Havel neměl příliš velký cit pro to, že ústava a pravidla jsou naprostým základem jakékoli demokracie. Spíš měl pocit, že je něco správné a morální, ale jak dalece ústava funguje a jak dalece je interpretována, nebylo pro něj už tak podstatné," přidala svůj pohled Dvořáková.Svéhlavost bývalého prezidenta potvrdil i Doležal. "Zásadní bylo to, že Havel měl obrovské ambice, když nastupoval do politiky. Chtěl ji postavit na úplně jiných základech, než fungovala takzvaná buržoazní demokracie, byť sám tento termín nepoužíval, ale to se mu samozřejmě nepovedlo," zmínil politolog. "Problém byl v tom, že se ukázalo, že snaha postavit politiku na nových základech byla spojená sice s neobratnou, ale dost otevřenou politickou manipulací. V založení polistopadové politiky byl tak u veřejnosti úspěšnější Václav Klaus, proto také vyhrál," dodal.Havlovi kritici i příznivci mu ale shodně přiznávají řadu pozitiv. "Zasadil se o rozpuštění Varšavské smlouvy, s Michalem Kocábem a dalšími výrazně přispěl ke stažení sovětských vojsk z Československa, s dalšími středoevropskými lídry založil Visegrád," vyjmenoval Pehe. "Havel udělal řadu záslužných věcí v zahraniční politice, a to tam, kde se neprofiloval populisticky. Tedy záležitost radaru, vztah s Ruskem, k oběma invazím do Iráku. V tomto se choval jako loajální spojenec západních zemí," připojil se Doležal.Speciální kapitolou v politické minulosti je vztah Václava Havla k Severoatlantické alianci. "Domnívám se, že součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy," tvrdil ještě v prosinci roku 1989. "Od takových myšlenek ustoupit musel, protože byly naprosto neudržitelné," připustil Doležal.Pehe dokreslil, jak bývalý prezident později sám přispěl ke vstupu Česka do NATO. "Podle mne se díky jeho osobnímu úsilí a renomé urychlil v USA o několik let. Jako jeho spolupracovník vím, že Clintonova administrativa tehdy nebyla českému vstupu nakloněná, považovala ho za předčasný. Byl to právě Václav Havel, kdo je přesvědčil, že mají Česko přijmout," uzavřel Pehe. Podle Peheho by skutky Václava Havla stačily na politickou kariéru hned několika lidí.