Projev předsedy ODS Mirka Topolánka v Poslanecké sněmovně k řešení ústavní krize

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

myslím si, že nebude potřeba v této chvíli, pokud se dohodneme, vést nějakou další rozsáhlou diskusi. Já jsem si připravil - a nakonec to neudělám - dva odstavce textu, který řekl Pavel Rychetský v Senátu 19. 3. 1998. Chtěl jsem vás tím spíše pobavit, protože bych jeho slova dnes podepsal. Hovořil o tom, jak je třeba vrátit rozhodovací pravomoc občanovi a jak vlastně zákon, který tehdy schválili, přestože je nestandardní, toto činí. A já si myslím stejně jako on tehdy, že ten zákon, který jsme tady schválili drtivou většinou, je platný a že se s tím vypořádáváme velice složitě a jsme ve velmi vyhrocené situaci.

Já se pokusím v tom svém krátkém slovu soustředit na to, co je a co není podstatné. Nechci se vracet ani k tomu, co se tady nabízí využít, abych řekl, že ta situace dnes je důsledkem 24. března a pádu vlády. To bychom se asi daleko nedostali. Musíme si zachovat klid, státnickou rozvahu a přijmout takové řešení, které nebude řešením jen pro tuto chvíli, které nebude řešením jen pro uspokojení nějakých mocenských zájmů, které bude řešením trvalejším nebo trvalým a řešením pro občany České republiky. Abychom takové řešení našli, zkusme se oprostit od parciálních zájmů, ústavní obsah od pouhé formy a nadčasový pohled od nějakých dobových tanečků. Pokusme se odlišit to podstatné od toho nepodstatného. Jaké je tedy ono řešení, které bude pro všechny občany, které bude ctít smysl ústavního systému a nebude na jedno použití? Co tedy je a co není podstatné? Já to nejdřív shrnu v heslech a pak se pokusím to trochu rozvinout.

Za prvé. Podstatný je zájem občanů. Nepodstatný v tomto kontextu je zájem ústavních činitelů, Parlamentu, vlády, ústavních soudců.

Za druhé. Podstatné je, aby se našlo trvalé a ústavně čisté řešení. V tomto kontextu, přestože nás to všechny bolí, není úplně podstatné, jestli volby budou 9. října nebo 7. listopadu.

Za třetí. Podstatné je, abychom se dokázali dohodnout na řešení a nezvyšovali dále nedůvěru občanů v politiky. To samozřejmě vyžaduje jednat rychle. A není podstatné, zda ta rychlost někomu vadí.

Za čtvrté. Podstatné je řešit situaci, která tu reálně vznikla. Nepodstatné, jak už jsem řekl v úvodu, je ohlížet se do minulosti a říkat, co by bylo, kdyby a kdo za co může.

Za páté. Podstatné je vycházet ze smyslu ústavního pořádku. Nepodstatné jsou formální právnické a ústavní kličky.

Za šesté. Podstatné je, aby bylo přijato řešení systémové a nezpochybnitelné. Není podstatné, přestože to bude bolestné a mám za sebou diskusi na klubu a vím, o čem mluvím, zda poslanci budou moci brát plat až do okamžiku voleb.

Uznávám, že některé z argumentů, které jsem zařadil mezi nepodstatné, mohou být samostatně a v jiné situaci poměrně důležité. Jsem však přesvědčen, že neobstojí v poměřování s těmi zásadami, které jsem uvedl jako podstatné.

Úplně nakonec jako sedmý bod jsem si nechal to, co považuji za úplně nejpodstatnější. Jde o definici veřejného zájmu. Za těch 20 let, co už není jediným veřejným zájmem vedoucí úloha komunistické strany, dejme tomu, jsme si zvykli, že veřejným zájmem se ohání kdekdo. Často ve chvíli kdy nemá lepší argument, kdy dokonce tzv. veřejným zájmem kryje pouze svůj osobní nebo dokonce ne úplně čistý zájem. Já se nechci pouštět na tenký led a hledat jakousi obecnou univerzální definici veřejného zájmu. Pro mě osobně nejvyšším veřejným zájmem je svoboda, ale nejsem si vůbec jist, zda by se mnou všichni souhlasili. Nicméně pro naše účely postačí definovat veřejný zájem ve vztahu k tématu, o němž se tu jedná. Jedná se tu o volbách. Potažmo o jedné části občanských práv, jimiž jsou práva politická. Tedy práva, o nichž převážně pojednává ústava, která definuje vztah občana ke státu a dělbě moci ve státě. Právě ústava nám podává pro naše potřeby zcela jasný a jednoznačný výklad pojmu veřejný zájem. A to ve větě ze své první hlavy: „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“ Je to lid a ne vláda, ne Parlament, ne Ústavní soud. K tomu není podle mě co dodat. Dodat lze snad jen všeobecně známý a všemi respektovaný fakt, že země velice nutně a rychle potřebuje novou funkční Sněmovnu a plnohodnotnou vládu s mandátem.

Takže k onomu poslednímu, avšak nejdůležitějšímu bodu. Za sedmé. Podstatné je držet se veřejného zájmu, jímž je právo občanů rozhodnout, tedy rychlé konání voleb. Není naopak podstatné, jaký je v této situaci vztah mezi Parlamentem a Ústavním soudem. Poslední konstatování může vyznívat absurdně, protože právě jen kvůli rozhodnutí Ústavního soudu pozastavit konání voleb tu dnes jednáme. Nicméně, jak se říká, to je život. Ústavní soud vydal předběžné rozhodnutí a můžeme si stokrát opakovat, že na to neměl právo, ale nic s tím v dané chvíli nenaděláme. Ústavní soud vznikl jako pojistka, pojistka proti návratu totality, pojistka proti parlamentnímu či vládnímu puči, proti neústavním zásahům do občanských svobod momentální většinou, pojistka proti demontáži demokratického řádu a lidských práv. Ústavní soud má tedy dosti výlučné postavení a velice striktně omezené pravomoci a působnost, z čehož plyne, že by nikoho nenapadlo vymýšlet pojistku proti pojistce.

Nejen já jsem přesvědčen, že Ústavní soud neměl právo zasahovat a že ústava mu zakazuje posuzovat ústavní zákony, pouze pokud by destruovaly základy ústavního pořádku a občanských práv. Např. kdyby Parlament ústavní většinou odhlasoval znovuobnovení otroctví nebo si prodloužil své volební období. On si ho ale zkrátil, což není nic proti demokracii, protože jejím principem je stanovit maximální dobu vládnutí, nikoliv dobu minimální. Ostatně ústava s rozpuštěním Sněmovny a vypsáním nových voleb počítá. Je tedy opravdu obtížně pochopitelné, z čeho si ústavní soudci odvodili svůj mandát posuzovat ústavní zákon o zkrácení funkčního období Sněmovny.

Fakt, že jde o zákon jednorázový a ne trvalý, je jistě formálním nedostatkem a může nás jen mrzet, že jsme včas nepřijali změnu ústavy, umožňující samorozpuštění Sněmovny, jak ho připravili senátoři už před třemi lety v čase povolebního patu. Je však tento formální nedostatek dostatečným důvodem, aby ústavní soudci takto razantně přeskočili mantinel mezi mocí zákonodárnou a soudní, jak ho vymezuje ústava? To je vážná otázka. Nicméně ústavní soud vydal své předběžné rozhodnutí a nemůžeme si být jisti, jak bude jednat dál.

Za této situace máme na výběr ze dvou zel - buď přijmout nejistotu a chaos vyvolané zásahem Ústavního soudu do moci zákonodárné, nebo jeho rozhodnutí ignorovat. To druhé by sice bylo z pohledu přirozeného práva logické, avšak důsledky by byly strašlivé. Otevřená válka mezi dvěma ústavními mocemi by destabilizovala státní systém a zničila zřejmě poslední zbytky důvěry občanů v něj. Nezbývá tedy než urychleně jednat a přijmout takové řešení, které podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí a podle dobrozdání ústavních právníků nepůjde zpochybnit. Ale pokud k tomu přesto dojde, pak takové řešení důsledně bránit. Autoři a vykladači ústavy jsou koneckonců jenom lidé. Lidé nejsou dokonalí, nikdo z nás nemá patent na absolutní pravdu, tím méně na absolutní moc. Což platí i pro Ústavní soud. Druhý zásah ústavních soudců do pravomoci Parlamentu by byl do budoucna velmi nebezpečným precedentem. Poprvé může jít o náhodu, podruhé už jde o záměr. To by znamenalo, že rozhodnutí ústavní většiny zákonodárců by mohlo být kdykoli suspendováno z vůle 15 soudců. Tím by byla v podstatě suspendována i politická práva občanů, protože zatímco poslanci a senátoři se jen zodpovídají, ústavní soudci nikoliv. Věřím, že i samotní ústavní soudci si dobře uvědomují, jak strašlivou Pandořinu skříňku mohou otevřít. Mluvil jsem záměrně obecně. Jak jsem řekl v úvodu, musíme hledat řešení celistvé, řešení nadčasové, řešení, které bude povyšovat formu nad obsah. Zbývá už jen říci, jaké obrysy by to konkrétní řešení na základě obecných principů mělo mít. Já myslím, že to řešení, které je nabízeno tou ještě nedokončenou dohodou, takovéto principy splňuje. Pro pořádek dodávám, že nekonání předčasných voleb by v první řadě poškodilo občany, nikoliv politické strany, jak nám někteří sugerují.

Nacházíme se uprostřed světové ekonomické krize, přitom máme nefunkční Sněmovnu, která nedokáže dát dohromady žádnou efektivní vládní většinu, a úřednický kabinet, který nemá možnost prosadit v této komoře žádné rozumné řešení počínaje udržením veřejných financí v rozumných mezích. Příští období nebude snadné, občanům nelze s čistým svědomím ve volbách nic slibovat, protože na tyto sliby prostě nebudou peníze. Cynicky lze říci, že pro strany by bylo naopak pohodlnější nechat za této situace špinavou práci na úřednickém kabinetu a počkat si na volby v červnu. Nebylo by to však odpovědné. Země potřebuje co nejdříve vládu s mandátem, vládu, která přinese řešení. Myslím, že se na tom všichni shodneme a věřím, že podle toho budeme schopni tento týden jednat.

Děkuji za pozornost.

Mirek Topolánekpředseda ODS