Společný stát Čechů a Slováků skončil před dvaceti lety

Předzvěstí budoucího dělení země byly již první neshody hned po listopadu 1989 týkající se nového názvu republiky, které dostaly přezdívku "pomlčková válka". Diskuse o dělení kompetencí odstartovaly v podstatě hned na počátku roku 1990. Napětí vzbuzovala i asymetrie mnoha institucí a rozbíhaly se ostré polemiky o tom, kdo na koho doplácí.

Debaty o modelech soužití, například konfederace či "dvojdomek", zůstaly v rovině teorie, Slováci požadovali pouze suverenitu.

Zlom nastal po volbách v červnu roku 1992, kdy v Česku zvítězila ODS a propadlo Občanské hnutí, v jehož řadách figurovala řada předchozích vyjednavačů. Na Slovensku zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara. Obě strany se dohodly, že vleklé diskuse a ochota k ústupkům skončily.

HZDS navrhlo přeměnit federaci na ekonomické a obranné společenství, to však ODS odmítla. Politici se tak vrátili k myšlence, kterou jako první vyslovil již v roce 1990 Víťazoslav Móric v diskusním pořadu Československé televize – rozdělit federaci na samostatné státy. Ačkoliv sám Klaus chtěl podle svých slov federaci spíše udržet, dohodu nakonec s Mečiarem podepsal 26. srpna 1992. Jejich návrh poté schválilo Federální shromáždění.

Dva státy místo jednoho se na mapě Evropy objevily 1. ledna 1993.

Nemovitý státní majetek byl rozdělený podle místa, kde se nacházel, nebo podle sídla právnické osoby, která vlastnická práva vykonávala. Principem dělení movitého a zahraničního majetku byl poměr počtu obyvatel, tedy 2:1. Hospodářský prostor Československa se pro Českou republiku zmenšil na 72 procent a pro Slovensko na 28 procent původní velikosti. To přineslo firmám v obou částech Československa nemalé potíže. Jako první pocítili důsledky rozdělení Slováci. Mečiarovy sliby, že samostatnost Slovenska přinese blahobyt, se ukázaly jako liché. Za jeho vlády v devadesátých letech ustrnul proces konsolidace a tržně-hospodářské reformy, uvádějí ekonomové. Zahraniční investoři se báli vkládat peníze kvůli obavám z politické nestability.

Stejně jako v České republice se na Slovensku nepovedla ani privatizace. Přetrvávala makroekonomická nerovnováha, narušil se bankovní systém, slovenské firmy nebyly schopné konkurovat na trhu. Tyto faktory vedly k rostoucí nezaměstnanosti, která dosáhla 20 procent.