Proč byla kupónová privatizace špatná

Byla zde však jedna výjimka, jeden velevýznamný unikát, který Českou republiku odlišuje od všech podobných: kupónová privatizace. Její protagonisté ji považují za úspěch – jak před pár dny opětovně prohlásili – a veřejnost ji posuzuje podstatně kritičteji (najdeme ale pestrou škálu názorů od pochval až po naprosté zatracení). Byť většinou respektujeme její podstatu či záměr, kritizujeme ji za provedení, tedy za to, že vedla či otevřela dveře k masivnímu rozkradení, "vytunelování" národního majetku. A je docela zajímavé, že takto jedinečný a obrovský projekt "sociálně-ekonomického inženýrství" dosud nebyl podrobně zkoumán a reflektován. Tento krátký článek samozřejmě nemá být onou potřebnou reflexí - to by chtělo knihu! - ale snad přinese několik ne úplně obvyklých pohledů a myšlenek.

Proč vůbec, a proč tak rychle?

Zvláštním způsobem se bere za prakticky neoddiskutovatelné, že bylo nutné převést obrovský státní majetek (v žádné ze "socialistických" zemí neovládal stát tak velké procento ekonomiky jako právě v Československu, nicméně velké podniky byly stoprocentně státní ve všech zemích „RVHP") na soukromé vlastníky, a že tak bylo potřeba provést co nejrychleji. Skoro jakoby se zdálo, že bez masivní privatizace velkých podniků – toho, co se označilo za „velkou privatizaci" by v Česku nemohl vzniknout "kapitalismus" a tržní ekonomika.

Myslím, že toto tvrzení - které, pokud jej přijdeme, de facto nezbytnost enormně rychlé privatizace nastoluje, takže už pak lze diskutovat jen o tom "jak" - je mylné. Podnikal jsem prakticky od prvních dnů či měsíců, kdy to bylo možné - vlastně v rámci jakéhosi "softwarového družstva" i před revolucí - a stýkal jsem se s mnoha desítkami dalších podnikatelů okolo. Kdo chtěl, ten podnikal. Bylo to malé podnikání či takové, které nebylo náročné na kapitál: služby, drobné či větší, obchod všeho druhu, ale i výroba, která začínala v malém a rostla do velké. V Československu, po rozdělení v obou zemích vyrůstaly desítky tisíc podnikatelů: postupně se učili, absolvovali podnikatelské školy života, tvořili obchodní sítě, získávali kontakty a získávali kapitál. Vyrůstali zde podnikatelé tak, jak ani jinak podnikatelé vyrůstat nemohou - získáváním zkušeností za boje a růstem z malého rozměru do velkého.

Pamatuji si na tu dobu stále dobře. Kupónovou privatizaci jsme samozřejmě velmi intenzívně vnímali a bavili se o ní. Ale nevzpomínám si na to, že by někdo z nás "chtěl zprivatizovat fabriku". Proč? Protože jsme ty fabriky dobře znali - byli to naši zákazníci, či jsme tam dříve pracovali. Získat v kupónovce fabriku nebyl sen, ale spíše noční můra: věděli jsme, jak zastaralé vybavení a technologie používají, jak velký je problém s odbytem (tenkrát se neříkalo "obchod", ale "odbyt"), věděli jsme, že aby malá fabrika mohla vůbec trochu fungovat, potřebuje investice za stovky miliónů, větší za miliardy (v tehdejších penězích - dnes přidejte nulu). Tušili jsme přezaměstnanost fabrik a nesmírnou obtížnost úkolu změnit myšlení zaměstnanců v těchto podnicích. Intuitivně jsme trochu tušili, jaký je skutečný problém za takzvaným rozpadem východních trhů: nikdo nechtěl zboží z bývalé RVHP, všichni chtěli jen to západní. My sami jsme jej nechtěli - nechtěli jsme zboží z Bulharska a NDR, ani zadaro, proč si tedy myslet, že by někdo chtěl zboží z Československa? (Tuto druhou část úvahy tehdy dokončil málokdo, ani my sami ne).

Postsocialistické podniky zkrátka nebyly lákadlem pro domácí podnikatele. Lákadel byla spousta a podstatně sladších. Nebojím se klidně říci, že do privatizace české výrobní firmy se v té době vrhnul jenom šílenec. Nebo, což je ale úplně jiný příběh, zahraniční strategický (tedy v tomto oboru působící) vlastník: ten totiž měl a uměl přinést všechno, co domácímu privatizátorovi chybělo. Měl peníze (ty především!), měl zkušenosti s bojem na svobodných trzích, měl značku, měl technologie, měl přístup na trhy.

Tehdy jsme to nevěděli - u nás to nevěděl skoro nikdo - ale právě tyto faktory jsou pro úspěšnost podniku zásadní. Tehdy jsme žili v domnění (zajímavé, že v leckom to trčí dodnes), že stačí umět vyrobit produkt, výrobek, a že to ostatní už je snadné. Je tomu přesně naopak: produkt umí vyrobit každý a to ostatní je těžké.

Ne všechno jde dobře srovnávat, ale můžeme se podívat, jakými cestami se ke kapitalismu dostaly další země nám podobné, které se v roce 1989 otevřely demokracii a trhům: Polsko a Maďarsko, můžeme se též podívat do pobaltských zemí nebo do Slovinska. Tyto země volily jiné postupy než my, a přesto jsme se "v kapitalismu" sešli zhruba stejně a zhruba ve stejnou dobu. Můžeme si dokonce vzít příklad ze Slovenska, kde po rozdělení státu Mečiar velmi rychle rozjetou kupónovku skrečoval (vytvořil její bezcennou a bezzubou náhradu): má někdo pocit, že je nyní Slovensko "méně kapitalistické"? Že, pokud je ještě v něčem pozadu, je to vinou toho, že tam neproběhla kupónová privatizace?

Noví Baťové vstali, jenže jinak, než si Klaus představoval

Zrodila kupónová privatizace "nového Baťu", novou českou továrnickou elitu? Nevidím ji. Pokud si vezmeme seznam dnešních nejbohatších Čechů, nenalezneme mezi nimi kupónové privatizátory. Petr Kellner získal první "velké peníze" prodejem kopírek, což byl v prvních letech po revoluci neskutečný byznys s gigantickými maržemi. Pavel Tykač získal první velký kapitál prodejem počítačů. Karel Komárek ml. a Zdeněk Bakala zase působili na finančních trzích - což, pokud vím, je podnikání, ke kterému privatizované fabriky netřeba. Andrej Babiš zbohatl obchodem. A pokud se někdo z dnešních úspěšných dostal k dříve státnímu majetku, nebylo to cestou kupónové privatizace, ale právě cestami kupónovku obcházejícími.

A pokud v Česku vznikají noví "Baťové", lidé dosahující mimořádný podnikatelský úspěch, dobývající svět nebo třeba jen Českou republiku, tvořící strhující podnikatelský příběh, který se bude jednou psát do knih, nemá jejich dráha s kupónovou privatizací vůbec, ale vůbec nic společného. Ve všech případech jsou to totiž lidé, kteří začínali od píky a v garáži, kteří si - stejně jako Tomáš Baťa! - prošli podnikatelským schodištěm úplně zdola, od nejnižších schůdků. Jsem ostatně bytostně přesvědčen, že nijak jinak se ani úspěšně podnikat nedá. A pokud chcete jména, pak namátkou a podle abecedy: Bernard, Březina, Bříza, Frolík, Jančura, Juříček, Lukačovič. A mnoho dalších.

K rozkrádání a tunelování

Nechci ani v nejmenším zakrývat existenci rozkrádání a tzv. tunelování během kupónové privatizace. Bylo možné poměrně lehce přijít k jakémusi majetku a někteří ti, kteří k němu přišli, považovali za nejrozumnější jej rychle "vytěžit" tím, že jej takzvaně vytunelují, tedy že z něj odprodají a vyvedou to, co je v podniku cenné - obvykle nemovitý nebo i movitý majetek - a prázdnou, často zadluženou schránku nechají zkrachovat. Byli to lidé, kteří buď neuměli podnikat - prostě neabsolvovali tu podnikatelskou školičku, o které píši výše, nebo často i poznali, že na to nemají, že nedokáží ze získaného podniku snadno udělat spolehlivý mlýnek na peníze. Ale jistě tam bylo i mnoho lidí, kteří do privatizace šli přímo s kriminálním záměrem a o skutečném podnikání vůbec neuvažovali.

Toto je celkem známá věc. Případy tunelování - kterých nebylo málo - se ale v podstatě aplikují na všechny privatizované podniky, které nedopadly dobře. Logika říká: podnik dříve prosperoval, po privatizaci zkrachoval - tedy musel být vytunelován.

Jenomže to není pravda. "Prosperování" socialistických podniků je čistokrevný mýtus: všechny tyto podniky vlastnil stát, bral jim příjmy a dával jim zase peníze na mzdy, materiály atd., a socialistický stát (vlastník těchto všech podniků) dlouhodobě hospodařil stále hůře a hůře, stále více a více zaostával. Firmy vydělávají a majitel chudne? To přece nedává logiku.

Fabriky za socialismu nefungovaly dobře a příchod nového vlastníka, navíc vlastníka bez kapitálu toto nemohl obratem změnit. Jejich hlavními negativními vlastnostmi byla enormní zaostalost ve výrobních strojích a technologiích, nepatrné, spíše nulové investice do výzkumu a vývoje, a naprostá absence obchodu a marketingu, neboť zboží se v RVHP přesouvalo "rozkazem", nikoli na základě nabídky a poptávky. Poslední zásadní negativní vlastností byla absence kapitálu potřebného nejen k rozvoji, ale někdy i k prostému běžnému fungování, protože socialistický stát samozřejmě žádné finance v podnicích nenechával. V této situaci, kdy fabriky v podstatě klečely na kolenou, přišla rána do vazu v podobě rozpadu tradičních trhů, odbytišť: ti, kteří dříve pravidelně kupovali a objednávali, přestali kupovat a přestali objednávat. A pokud náhodou jedna rána do vazu nestačila, přišel vzápětí úder na solar plexus: někdy okolo roku 1993 banky, které dosud potřebné investice do podniků dodávaly celkem štědře, zjistily, že se na ně řítí obří průšvih a skokově zvýšily úrokové sazby - například ze tří na pětadvacet procent. Na novopečené majitele fabrik tak přišla další smrtící pohroma.

Napíšu teď větu, která bude vypadat hodně ošklivě. Mnoho majitelů (privatizátorů) socialistických podniků své firmy vytunelovali, protože nic lepšího se nedalo dělat, a jsem přesvědčen, že to byl velmi častý, možná nejobvyklejší jev u takto zprivatizovaných firem. Jak to? Tito lidé obvykle přišli do firem bez zkušeností a s nadšením, ale během roku či dvou zjistili hloubku a neřešitelnost problému - to, že fabriky bez obrovských investicí nemohou přežít, i kdyby se oni pokrájeli a dřeli 24 hodin denně. Oni tyto investice neměli, naopak před sebou měli nutnost splatit úvěry a krvavé úroky od bank. Cesta k zahraničnímu investorovi byla v roce 1993 zasekaná - "trh s firmami", tak jak jej známe dnes, tu neexistoval, západní investoři k nám ještě nezískali důvěru. Privatizátor tak stál před dvěma cestami, jednou ošklivější než druhou. Ta první spočívala v postupné nevyhnutelné cestě k bankrotu - k takovému, po kterém mu nezbude v rukách vůbec nic a věřitelé stejně nebudou uspokojeni. Ta druhá spočívala ve "vytunelování", tedy v rychlém odvedení pár cenných částí firmy (obvykle nemovitostí, ale mohlo jít i o jiná aktiva) mimo společnost a jejich následním zpeněžení, či případně o "zbavení se dluhů" tím, že se vyvedla ven nějaká podnikatelsky zdravá část firmy, aby aspoň ona přežila. Tento postup byl jednoznačně neetický a hanebný - o tom není sporu - ale možná v řadě případů nebyl nelegální, vzhledem k nejasné či chybějící legislativě. Právníci tehdy na dotazy majitelů nejčastěji krčili rameny.

Nepochopitelné: proč tak rychle?

Ze všech otázek, které se okolo kupónové privatizace vynořují, je nejsilnější tato: "proč tak rychle?" Proč, z jakého důvodu Klaus (neboť to bylo nepochybně jeho dílo, byť technické provedení pak vymýšleli i jiní) tlačil na takto extrémně rychlý postup, proč se rozhodl zprivatizovat českou ekonomiku takřka jedním vrzem? Jasnou odpověď na to najít neumím. Možné jsou jistě varianty spiklenecké, že to byla nějaká předem dohodnutá hra, jak zařídit, aby se podniky rychle, než se společnost rozkouká, dostaly do "těch správných rukou", těm ale moc nevěřím. (Už proto, že tento výsledek nenastal, a "do těch správných rukou" se dostaly firmy spíše mimo privatizaci). Zahraniční vlivy a tlaky tam taky vidět nejsou, privatizované podniky spíše zmizely v tunelech než v rukou cizích vlastníků.

Nejspíše - ale jistý si nejsem - bych to přičetl Klausovu naturelu a politickému instinktu. Kupónovka totiž byla v podstatě populistickým tahem - Klaus vlastně "rozdal národu" obrovské majetky, a velmi dobře vycítil, že to bude právě on kdo bude lidem vnímán jako Santa Claus, jako ten, kdo rozdává dárky. Klaus rovněž velmi dobře vytušil, že tímto tahem udrží jeden nesmírně důležitý ekonomický segment pod svým vlivem, a to banky. Ty totiž neprivatizoval a učinil z nich v důsledku i majitele mnoha velkých firem, které jim coby věřitelům nespadly do klína. (Tady bych si dokonce "tipnul", že Klaus měl velmi dobře nastudován příběh Živnobanky, která se za první republiky vlastně stala také vlastníkem klíčových českých podniků, jejichž původní majitelé přepálili růst a úvěry.) A první porevoluční bankéři (Salzmann a podobně) vděčností ke Klausovi doslova přetékali. Konečně, třetí možný motiv vidím v tom, jak ideologicky a černobíle je Klaus celoživotně vymezen - nepřipouští si moc složitost světa a nutnost individuálních přístupů, má "ve všem jasno" předem, je přítelem paušálních, nikoli individuálních řešení.

Nehážu kamenem, ale přesné pojmenování je nutné

Nechci ukazovat prstem na viníka. Přechod od tzv. socialismu ke kapitalismu byl pro všechny státy, které si jej prožily, velkým experimentem. Neexistoval precedent, neexistoval vzor, kterým by bylo možné se inspirovat. Byla to výprava do džungle, ve které nikdo předtím nebyl. Nedalo se odhadnout, kam jednotlivé reformní kroky povedou.

Nicméně - a právě proto - byla na místě opatrnost a rozvážnost: pokud už stojíte před nutností vydat se do neprobádané džungle, nezvolíte cestu "zavři oči a skoč tam", ale budete postupovat krok za krokem, a každý další krok pak zvolíte dle vyhodnocení kroků předchozích. K opatrnosti na cestě do neznáma není potřeba nic než obyčejný zdravý rozum. Říkejte ovšem tohle Klausovi, který všechno ví nejlíp a na sto let dopředu.

Shrňme si tedy. Po odstranění bariér bránících svobodnému podnikání a obchodu - což byla triviální úprava bolševických zákonů, se kterou se i ostatní země popasovaly několika škrty pera - stály postkomunistické země před úkolem, jak převést masivní státní sektor do soukromých rukou, přesněji "jak se ho zbavit". Česko si zaslouží pochvalu ve dvou věcech: v tzv. malé privatizaci, v prodeji drobných aktivit nejčastěji ze sektoru služeb do soukromých rukou. To bylo jednoduché a provedly to podobně i ostatní okolní země. Druhou pak byly restituce, tedy návrat ukradeného majetku původním vlastníkům. I zde jsme - asi s výjimkou nedotažení restitucí církevních - neudělali nějakou systémovou chybu, byť je to operace velmi obtížná a nebylo možné se vyhnout chybám v jednotlivých případech. A pak tu zbyl úkol třetí: co s obřími podniky. Zde je nutné jasně říci, že česká inovativní kupónová cesta, prosazovaná v enormním tempu nevedla k žádanému výsledku: dnes, po pětadvaceti letech, jsme postoupili ke standardní ekonomice "západoevropského typu" o zcela srovnatelnou vzdálenost jako okolní země, které privatizaci prováděly naprosto odlišnými způsoby.

Původně vyšlo na bloc.cz.