ROZHOVOR: Proti Klausovi nestáli „hledači třetích cest“, tvrdí 30 let po začátku kupónové privatizace historik Rameš

Uplynulo 30 let od zahájení první vlny kupónové privatizace v tehdejším Československu. Její zastánci využili spontánního odporu veřejnosti proti prvním případům rozkrádání státních podniků po pádu diktatury KSČ, vysvětluje historik Václav Rameš v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Autor knihy „Trh bez přívlastků, nebo ekonomickou demokracii? Spory o podobu vlastnické transformace v porevolučním Československu“ připomíná, že takzvaná kuponovka byla prezentována jako způsob, který zabrání bývalým nomenklaturním kádrům ukrást výsledky revoluce. Rovněž upozorňuje, že již ve své době zaznívala vůči této formě ekonomické transformace kritika.

Kupónová privatizace, jejíž první vlna odstartovala před třiceti lety, se stala jedním z klíčových pilířů transformace tuzemské ekonomiky po pádu diktatury komunistické strany. Jaká byla její hlavní myšlenka a odkud tento koncept pronikl do tehdejšího Československa?

Ve chvíli, kdy se liberální ekonomové rozhodli, že je potřeba státní majetek privatizovat, stáli před otázkou jak tento majetkový přesun provést. Kuponová privatizace jim nabízela řešení několika palčivých problémů najednou, neboť nepotřebovala domácí kapitál – nikdo v ČSSR neměl dostatek peněz na nákup velkých státních podniků –, nespoléhala se na prodej zahraničním vlastníkům, který většina veřejnosti dlouho odmítala, a obcházela i problém do té doby neexistujícího tržního ocenění privatizovaných podniků. Mohla se tak jevit atraktivní jak z odborně ekonomického, tak i z politického hlediska.

Myšlenku rozdání majetku občanům ve vztahu k Československu poprvé veřejně formuloval Jan Švejnar na konci roku 1989, i když jeho návrh se od pozdějšího řešení Klausova týmu v řadě ohledů lišil. Již předtím však o podobných metodách privatizace uvažovali například polští ekonomové Lewandowski a Szomburg. Situace v řadě pozdně komunistických diktatur, v nichž hospodářství upadalo a ekonomičtí experti se přikláněli k dalekosáhlé revizi dosavadních dogmat, byla podobná a podobné bylo i spektrum možností, nad nimiž ekonomové uvažovali.

Konkrétní podoba československé kupónové privatizace se pak začala utvářet už v prvních měsících po revoluci. V polovině března 1990 ji ministr financí Klaus představil podnikovým ředitelům jako jednu z možných cest, kudy by se československé podniky mohly ubírat. V následujících měsících se stala kuponovka součástí různých strategií a scénářů, které jeho ministerstvo pro ekonomickou reformu připravovalo.

Do role pomyslného otce kupónové privatizace se s oblibou pasuje Vámi zmíněný Václav Klaus, který v té době zastával funkci ministra financí. Zmiňována jsou i jména jeho tehdejšího náměstka Dušana Třísky, případně ministra bez portfeje Tomáše Ježka. Lze s odstupem třiceti let říci, kdo byl ve skutečnosti architektem celého projektu?

Celá velká operace se skládala z řady malých kroků, které byly mnohdy dolaďovány za pochodu, a na jejich řešení se podílela řada lidí. Hledáme-li hlavní autory technického řešení kuponové privatizace, vystupují do popředí jména Dušana Třísky a matematika Vladimíra Rudlovčáka, pracujících na federálním ministerstvu financí, které mělo na starosti tzv. poptávkovou stranu operace, tedy administrovat žádosti o akcie ze strany občanů prostřednictvím jejich kuponových knížek.

Naopak takzvanou nabídkovou stranu operace, to jest výběr podniků pro privatizaci, měla na starosti české a slovenské ministerstvo privatizace, kterým šéfovali Tomáš Ježek a Ivan Mikloš. Mikloš nahradil ve funkci pozdějšího Mečiarova spojence Augustina Mariána Húsku, který proti takzvané federální koncepci privatizace veřejně vystupoval; bez něj by se tedy celá operace také nemohla odehrát. Václav Klaus pak byl jednak ministrem financí, pod nějž organizace celé akce spadala, jednak od podzimu 1990 předsedou Občanského fóra a posléze ODS. Zastával tedy jak vedoucí funkci z hlediska organizování privatizace státem, tak z hlediska jejího politického prosazení.

Nakolik panoval na kupónové privatizaci politický a společenský konsensus? Jak silnou podporu měly alternativní návrhy, například privatizace podniků prostřednictvím zvláštní státní instituce či státem vlastněných fondů, které by umožnily výraznější zapojení zaměstnanců privatizovaných podniků do jejich správy?

První reakce odborné veřejnosti, která začala o kuponové privatizaci diskutovat v Hospodářských novinách cca v květnu 1990, byla spíše chladná a nedůvěřivá, opatrný byl i přístup federální vlády, která se k ní jako celek poprvé veřejně přihlásila až v září téhož roku a do té doby opatrně lavírovala. Zastánci kuponové metody využili v létě 1990 spontánně vzniklého odporu veřejnosti proti počínajícímu rozkrádání státních podniků, které umožnily první zákony legalizující soukromé podnikání v květnu 1990. Kupony představili jako cestu ke spravedlivé ekonomické reformě, která zabráním bývalým nomenklaturním kádrům ukrást si výsledky revoluce pro sebe. I tak měli ale těžkou práci: federální poslanci měli ke kuponům řadu námitek a jejich uplatnění v praxi výrazně zproblematizovali svými zásahy do konečné podoby zákona o velké privatizaci. Politická podpora byla tedy nesamozřejmá a musela se obtížně vyjednávat. Veřejnost pak počátek kuponovky zaujal výrazně méně, než její organizátoři očekávali, a v tomto přinesly obrat až investiční fondy.

Soudě podle volebních programů parlamentních stran a hnutí byla privatizace do rukou zaměstnanců v čase voleb v červnu 1990 dokonce nejpopulárnější cestou a zdálo se, že Československo půjde touto cestou. Favorizace kuponové metody jí však udělala rychle čáru přes rozpočet: nabídnout vlastnictví všem a ne jen zaměstnancům se jevilo spravedlivější i efektivnější, neb to poskytlo více lidem šanci zkusit štěstí. Investovat kupony do podniků, v nichž pracovali, se pak velké většině lidí příliš nechtělo. Návrhy na privatizaci prostřednictvím speciálního státního majetkového fondu pak veřejnost snad ani vůbec nezaznamenala, neboť je vytvořili experti bez politického zázemí a v momentě, kdy se neprosadili ve vládě, jejich role de facto skončila. Komunistická strana pak vypracovala vlastní návrh jak zorganizovat privatizaci prostřednictvím speciálních fondů podřízených zákonodárným sborům, byla však politicky tak izolovaná, že parlament o jejím návrhu ani nehlasoval.

Na adresu kupónové privatizace dnes nezřídka zaznívá kritika, že nezahrnovala dostatečné kontrolní mechanismy, díky čemuž přinesla také rozsáhlé rozkrádání a tunelování. Byly podobné obavy formulovány již v době schvalování a zahájení projektu, nebo se jedná o ryze zpětnou optiku?

Spektrum argumentů proti kuponové privatizaci je v podstatě velmi podobné už od let 1990 až 1992, mění se ovšem akcenty na jednotlivé prvky její kritiky. Zatímco v době před jejím spuštěním zaznívalo častěji, že nepřinese podnikům kapitál, který potřebují na svou modernizaci a že v kuponových akcionářích nevypěstuje chování odpovědných hospodářů, po polovině devadesátých let se kritika soustředila na některé křiklavé případy neúspěšných fondů, například Harvard Capital and Consulting a C.S. Fondů, jejichž představitelé byli posléze i pravomocně odsouzení, a spojovala tedy kuponovku přímo s ekonomickou kriminalitou. O ryze zpětnou optiku se tedy podle mne nejedná, spíše byla otázka regulace kapitálového trhu zvýrazněna zkušenostmi z prvních let jeho fungování.

Vaše kniha o československé porevoluční transformaci má ve svém názvu pojem „trh bez přívlastků“. Česká veřejnost si jej patrně nejvíce spojuje s Václavem Klausem. Jak jej Klaus ve své době chápal? Vymezoval se jím proti konkrétním konkurenčním úvahám o směru transformace československé a posléze české ekonomiky?

Pojem „tržní ekonomika bez dalšího adjektiva“ nebo později zkráceně „trh bez přívlastku“ použil Václav Klaus v Literárních novinách někdy na začátku srpna 1990. V kontextu tehdejších debat se zjevně vymezoval proti pojmům jako „sociální tržní hospodářství“, k nimž se hlásila lidová strana, či „sociálně a ekologicky orientovaný trh“, které používali sociální demokraté nebo i Občanské hnutí. Šlo tedy o termín primárně polemický, mající poukázat na to, že liberalizace trhu je problémem primárním a další otázky jako ekologie či sociální politika se odvíjí až od ní. V knize jsem jej použil jako širší pojem zastřešující i mnohem radikálnější vize liberalizace hospodářství než byly ty, s nimiž vystupoval na veřejnosti Klaus: například Dušan Tříska prosazoval chvílemi, myslím, velmi ostrou ekonomizaci morálky, která se podle mě mohla jen těžko prosadit v situaci, kdy část veřejnosti volala po nápravě starých křivd navrácením znárodněného majetku v restitucích.

Můžeme se setkat s názorem, že kupónová privatizace znamenala moment, kdy se původně demokratická revoluce z roku 1989 proměnila také v revoluci liberálně-ekonomickou. Souhlasíte s tím?    

Určitě se jedná o metaforu, která dobře ukazuje na to, že politickým debatám na přelomu let 1989 a 1990 dominovala polarita diktatura – demokracie, zatímco v letech 1991 a 1992 je to především socialismus – tržní hospodářství. Pojem kapitalismus sice v lednu 1991 akceptovalo i Občanské fórum do svého posledního programu, nikdy u nás ale nezdomácněl jako pozitivní slogan, a není jím myslím ani dnes. Zároveň ale až do voleb v červnu 1992 měli ekonomičtí liberálové obtížnou pozici, protože sice prosadili privatizaci a liberalizaci řady dalších oblastí, některé zásadní zákony, například hospodářský zákoník nebo zákoník práce, přijaté za poslední Čalfovy vlády ale určitě nebyly tolik prodchnuty duchem ekonomického liberalismu jako třeba kuponovka, přestože určovaly ekonomický život v České republice po dlouhá další léta i během Klausových vlád. Ekonomický liberalismus měl tedy v devadesátých letech řadu úspěchů, měl ale i své výrazné limity, které mu byly nastaveny ještě před rozpadem Československa.

Důležitým aspektem Vaší knihy je to, že není tradiční, striktně ekonomickou analýzou transformace československého hospodářství, ale spíše její historickou reflexí v širším politickém i společenském kontextu. Budeme-li se bavit konkrétněji o kupónové privatizaci, jak ji hodnotit s odstupem tří desetiletí? Jde o dostatečně dlouhou dobu, abychom mohli vynášet platnější soudy o tom, zda splnila svůj zamýšlený účel a jaké byly její přínosy i negativa?

Ekonomickou analýzu jsem skutečně neprováděl, je jich myslím velké množství a čtenář se jimi může probírat velmi dlouho. Historická analýza podle mne může poukázat na kontinuity či naopak přeryvy, které se při pohledu současníka zblízka nejeví tak viditelné. Mám zde na mysli hlavně konec dlouhého období, kdy takzvaná ekonomická demokracie byla vizí, která oslovovala řadu voličů, což se ranými devadesátými lety zásadně změnilo. Určitě nemá ambici být nějakou pečetí analýz a „celkovým zhodnocením“, ve vztahu k panujícím výkladům tohoto období může vedle výše zmíněného opravit některé zaužívané nepřesnosti a zjednodušení, například tvrzení, že proti Klausovi stáli nějací „hledači třetích cest“, kteří hledali odchylku od „normálního tržního hospodářství“.

Svůj účel tak, jak jej zamýšleli její autoři, kuponová privatizace jednoznačně splnila – přesunula majetek z rukou státu do rukou soukromníků. To, jestli to podle nás je nebo není úspěch, závisí dost na tom, jak si sami představujeme, že by se stát v ekonomice měl chovat. Osobně mám pocit, že se do kritiky kuponové privatizace často sveze i kritika věcí, které s ní přímo nesouvisejí, jako vymahatelnost práva či privatizace bytů městy, které ale zpětně řada lidí vnímá jako problematické jevy celé porevoluční dekády. Rozdíly mezi středoevropskými zeměmi, které volily jinou cestou odstátnění, se dnes nejeví zas až tak dramatické: nakonec třeba za dvacet let bude mít jen roli zakladatelského mýtu pro nějaké budoucí tuzemské ekonomické liberály, zatímco naše současnost bude zmítána problémy globálního rozměru, které koření v něčem úplně jiném.

Související

Více souvisejících

Kuponova privatizace Václav Rameš (historik) Václav Klaus Ekonomika

Aktuálně se děje

před 45 minutami

před 1 hodinou

před 1 hodinou

před 1 hodinou

Ilustrační foto

4 podivuhodné evropské stavby, které v průvodcích nenajdete

Turistické brožury a příručky jsou skvělými pomocníky, když jste v novém městě poprvé. Pokud se ale na místo vracíte opakovaně, často Vám již novou inspiraci pro zajímavou procházku nenabídnou. Pojďme se společně podívat na místa neprávem opomíjená.

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 2 hodinami

Aktualizováno před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 4 hodinami

před 5 hodinami

před 6 hodinami

Zásah záchranářů po ruských útocích na Ukrajině

Rusko podniklo masivní útok na ukrajinskou energetickou infrastrukturu

Ukrajina v noci na pátek čelila masivnímu vzdušnému útoku, při kterém protivzdušná obrana sestřelila 84 z 99 řízených střel a dronů vypálených z Ruska, uvedla ukrajinská armáda. Ze střední a západní části země hlásily poškození tepelných a vodních elektráren. Uvedl to server Ukrajinska pravda.

před 7 hodinami

před 8 hodinami

Petr Fiala

Čeští politici nevěří, že Putin nenapadne Česko

Ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek prohlásil, že nemá zájem napadnout Polsko či Česko. Čeští politici ale jeho slovům nevěří a připomínají osud Ukrajiny či někdejšího šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, který zemřel za záhadných okolností při pádu letadla.

před 9 hodinami

včera

Medvěd, ilustrační fotografie.

Fico chce ulehčit odstřel medvědů, kteří se přiblíží k lidem

Slovensko po odstřelu medvěda, který v březnu napadl několik lidí v Liptovském Mikuláši, plánuje další kroky ohledně této problematiky. Ficova vláda na středečním zasedání schválila návrh ústavního zákona, který má řešit zvýšený výskyt medvědů v blízkosti lidských obydlí. 

včera

Bohumil Hrabal. Foto: Hana Haplová

Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Kdo by neznal krásnou Maryšku a ukřičeného Pepina z Postřižin nebo díla jako Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek či Obsluhoval jsem anglického krále. Filmovou podobu jim dal režisér Jiří Menzel, autorem knižních předloh je Bohumil Hrabal, od jehož narození uplynulo přesně 110 let. Ten pro psaní povídek a novel čerpal inspiraci ve svém vlastním životě.

včera

včera

Rusové dál spojují Ukrajince s terorem u Moskvy. Nesmyslná propaganda, zní z Bílého domu

Rusové ve čtvrtek prohlásili, že pachatelé teroristického útoku v koncertní síni Crocus City Hall u Moskvy dostali finanční podporu z Ukrajiny, přičemž mělo dojít k zadržení osoby podezřelé z toho, že pomáhala s financováním teroristů. Bílý dům označil vyjádření ruských představitelů za nesmyslnou propagandu. 

Zdroj: Lucie Podzimková

Další zprávy