Podvod století? Privatizace v 90. letech dodnes budí vášně, kritice často čelí Zeman

Část majetku byla vrácena původním majitelům či dědicům v rámci restitucí, část byla převedena na obce, menší provozovny šly do aukcí (malé privatizace) a velké firmy (s výjimkou několika strategických) byly zařazeny do takzvané velké privatizace. Ta bývá někdy ztotožněna s kupónovou privatizací, která byla jen jednou z jejích metod.

Další metody privatizace vybraných firem zahrnovaly veřejné aukce a soutěže a přímý prodej určenému - většinou zahraničnímu - vlastníkovi (Škoda Auto, Telecom nebo Transgas). Právě prodej Škody, která je od roku 1991 součástí koncernu Volkswagen, je považován za úspěšný případ privatizace firmy. V rámci "kupónovky", kterou byly privatizovány Tatra Kopřivnice, ČZ Strakonice, Sklárny Kavalier či Vodní stavby Praha, byly pak akcie firem nabídnuty zájemcům prostřednictvím investičních kupónů.

Základem velké privatizace se stal zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby z dubna 1991. Podle něj mohla jakákoli právnická či fyzická osoba zpracovat privatizační projekt na konkrétní majetek k tomu určený. Každý zpracovatel projektu pak mohl volit ze všech rovnocenných metod privatizace.

Na počátku kupónové privatizace, zahájené 1. října 1991, si každý dospělý občan mohl zakoupit kupónovou knížku a kolek v hodnotě 1000 korun a tím se zapojit do směny investičních kupónů za akcie podniků. Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách, v každé vlně bylo několik kol. Občané mohli investovat do akcií buď přímo, nebo prostřednictvím investičních fondů.

V obou vlnách (od února 1992 do ledna 1993 a od října 1993 do prosince 1994) byl zprivatizován majetek za 367,5 miliardy korun, což představuje celkem 1172 podniků. První vlny kupónové privatizace se zúčastnilo 5,98 milionu občanů a 264 investičních fondů, ve druhé vlně se pak zapojilo 6,16 milionu občanů a 353 fondů. Tento způsob privatizace má dodnes řadu zastánců i odpůrců. Jedni ho velebí jako unikátní projekt, druzí jej nazývají "podvodem století".

Takzvaná velká privatizace, kterou prošel majetek za zhruba bilion korun, skončila v roce 1994 za první vlády Václava Klause. Prodej státních firem ale pokračoval i v pozdějších letech. Například kabinet Miloše Zemana (1998 až 2002) byl kritizován za to, že některé podniky prodal pod cenou, ale i kvůli tomu, že výnosy z prodeje nepoužil na chystanou důchodovou reformu, ale rozpustil v rozpočtu.

Zemanova vláda podle některých odborníků pod cenou prodala například České radiokomunikace, údajně propásla vhodný čas pro privatizaci Českého Telecomu. Rozporuplné reakce pak vyvolala zejména privatizace Unipetrolu a hutí. Kabinet byl naopak chválen za privatizaci bank - České spořitelny, ČSOB a Komerční banky.

Některé privatizační kauzy se dostaly až před soud, k těm nejkřiklavějším případům patří prodej Unipetrolu, OKD, Mostecké uhelné společnosti (MUS) nebo Rakony. Opakovaná privatizace Unipetrolu (od roku 2005 součásti polské PKN Orlen) se dostala před soud i před vyšetřovací komisi českého a polského parlamentu. Česká Sněmovna v roce 2006 konstatovala, že vláda se při prodeji žádných chyb nedopustila. Letitý případ údajného tunelování a podvodného ovládnutí MUS řeší po švýcarském soudu i česká justice.

Ve věci těžební firmy OKD soud letos v dubnu pravomocně rozhodl, že trojice mužů obžalovaná v souvislosti s údajně nevýhodnou privatizací z roku 2004, nespáchala trestný čin. Prodej akcií OKD schválila vláda Stanislava Grosse (ČSSD), státní podíl získala skupina Karbon Invest za 4,1 miliardy korun. Podle státního zástupce byla však tehdejší cena nejméně 9,8 miliardy, a státu tak vznikla škoda přes 5,7 miliardy. Privatizaci OKD vyšetřovala v minulosti i Evropská komise.

Jakýmsi symbolem kupónové privatizace se stal kontroverzní podnikatel Viktor Kožený a jeho Harvardské fondy. Účinnou propagací a příslibem odkoupení akcií za desetinásobek hodnoty kupónové knížky přispěl k nečekanému rozhýbání této formy privatizace. V roce 2010 byl však Kožený odsouzen k desetiletému trestu za miliardové podvody. Vězení unikl díky tomu, že žije na Bahamách.

Malá privatizace, která byla podle odborníků nejrychlejší a zároveň nejméně problematickou částí celého privatizačního procesu, pomohla v rozjezdu drobného podnikání. Umožnil ji zákon z října 1990. Státu se ke konci roku 1993, kdy se konaly poslední aukce, podařilo získat přes 31 miliard korun za zhruba 25.000 prodaných jednotek.