Malý český hajzlík... Psychiatr prozradil, kam nás Zeman vede

"Malý český hajzlík, který v zásadě neřekne rovné slovo, se příliš neliší od norského psychopata Peera Gynta, kterému bystrý troll poradil, aby nechodil přímo, ale okolo. Zdálky dokonce vypadá jako sympatický darebák, zblízka je to totální zmetek. Ibsen měl s jeho uvedením úspěch; zde by autora dramatu o skutečných kvalitách českého charakteru ukamenovali. Norové tak neučinili, chytli se za nos a vyrostl z nich hrdý národ. Jejich představitel a reprezentant charakteru, král Haakon VII., prokázal během nacistické okupace statečnost a vlastenectví, které obdivovala Evropa," napsal lékař na svém blogu na aktualne.cz s tím, že Masarykův boj proti pravosti Rukopisů je dodnes určitými lidmi vyhlašován za protičeské počínání, přímo zadané rakouským trůnem, odměněné profesurou.

"Ti, kdo vytvořili několikrát oceněný ČESKÝ SEN, se příznivé odezvy lidu nedočkají a naši čelní představitelé hájí kdeco, jen ne zájmy vlasti, i když se její suverenitou ohánějí. A na rozdíl od Haakona vesele kolaborují. Nebo vlastně nekolaborují, protože pro Rusy přímo pracují. V Norsku na tuhle špinavou práci měli Quislinga. Obávám se, že ani Světlana Alexijevičová za Homo sovieticus potlesk nesklidí.," podotkl.

Její román, Doba z druhé ruky, s podtitulem Konec rudého člověka, nám podle lékaře ukazuje, že ruská duše se za několik století nezměnila. "Hrdina Turgeněvovy povídky Mumu je hluchoněmý nevolník, jehož jediným přítelem a potěšením je pes. Jeho nová paní ale psa nesnáší a nařídí mu, aby ho utratil. Tak psa utopí v řece a pak odchází bůhví kam. Uteče sice, ale napřed poslechne. Alexandre Dumas má v novele Mistr šermu Crissier zajímavý postřeh: Dáš-li mužíkovi rubl, aby ho odevzdal, určitě ho cestou propije. Dáš-li mu storublovku v zalepené obálce, určitě ji doručí," dodal.

Následně poukázal na dalšího významného spisovatele. "Karel Havlíček Borovský v roce 1846 napsal: "Rusové spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!"," píše Honzák.

"Vremja secondhand, jak zní název originálu, je děsivé čtení o tom, jak navzdory všemu, co SSSR lidem napáchal, ti jeho ztráty želí, neboť nevědí, co si počít se svobodou a dovolávají se Vůdce. Tak ho nyní mají a on se ze všech sil snaží splnit jejich přání, aby byli zase velmocí, které se svět bude bát, i když oni budou mít nahé zadky, koncentráky, do kterých se budou vzájemně posílat, a další stalinské výdobytky. Protože se ten příšerný kolos rozsypal de facto během několika týdnů, je touha po pevné ruce a jistém řádu o to silnější," uvedl dále a dodal: "A tím směrem nás Zeman se svými lidmi, kteří sice nedostali bezpečnostní prověrku, zato jsou jistě prověřeni jinde, táhne a lid mu věří."

Honzák rovněžciuje sloupkaře Jana Kopeckého, který stvořil někdy po padesátém roce sžíravou kritiku postojů mnoha českých občanů: "Milovat Sovětský svaz jenom v pracovní době, to není ta pravá láska."

"Tak tady je naopak příklad té pravé. Jelena Jurajevna S., třetí tajemnice okresu, milující SSSR i po jeho smrti a litující jeho konce, líčí průběh jedné rehabilitace: Běžný komunální byt... Žilo tam společně pět rodin, sedmadvacet nájemníků. A na to všechno jedna kuchyň a jeden záchod. Dvě sousedky se spřátelily. Jedna měla pětiletou dcerku a druhá byla sama. Obyvatelé komunálek většinou sledovali jeden druhého. Navzájem se odposlouchávali. Ti, kteří měli místnost deset metrů, záviděli těm, kdo měli pětadvacetimetrovou. Takový byl život... A jednou takhle v noci přijel anton... Ženu, která měla malou holčičku, zatkli. Ještě než ji odvezli, stačila vykřiknout na přítelkyni: „Když se nevrátím, vem moji malou k sobě. Nedávej ji do dětského domova." Kamarádka si dítě nechala. Pak na ni přepsali druhou místnost... Holčička jí začala říkat maminko... „Maminko Aňo"... Uběhlo sedmnáct let... A opravdová maminka se vrátila. Své kamarádce zlíbala ruce i nohy. Pohádka obvykle končí v tomto okamžiku, jenže v životě to dopadlo jinak. Bez happyendu. Za Gorbačeva otevřeli archivy a bývalé trestankyni nabídli: „Chcete si prohlédnout svůj spis?" Chci. Vzala svoji složku... otevřela... a navrch leželo udání... byl to dobře známý rukopis... Udání sepsala sousedka... „maminka Aňa" ... Chápete to? Já tedy ne. Ta žena to nemohla pochopit. Šla domů a tam se oběsila. A po tom se postsovětským lidem stýská... Mně tedy ne!" dodal závěrem lékař.