Anička a náhubkový zákon? Jak je to doopravdy?

Co vlastně náhubkový zákon upravuje? Jeho jádro spočívá zejména ve dvou oblastech. O jedné z nich můžeme tvrdit, že je v podstatě správná, zakazuje totiž novinářům informovat o identitě obětí některých trestných činů. Zároveň ale také zakazuje zveřejňovat odposlechy, což bylo mimo jiné i na našich stránkách kritizováno jako zamezení možnosti novináře informovat o trestných činech politiků a spřízněných osobách.Případ Aničky se týká spíše toho prvního bodu. Náhubkový zákon praví, že:  „nikdo nesmí v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném jakýmkoli způsobem zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži.“ Tato myšlenka je jistě chvályhodná a do značné míry zamezuje tomu, aby například rodiči zneužívané dítě bylo každým identifikováno. Už tak vysoký nápor na dětskou psychiku, je-li obětí trestného činu, se pak rozšiřuje i na to, že si s sebou celý život nese jistou deformaci v chování ostatních k jeho osobě. Takto je v moci každého, zda ostatní svůj osud sdělí či ne.Kauza Aničky jednoznačně ukázala, jak špatně je tato správná myšlenka napsána. Jeden z hlavních autorů novely, poslanec Marek Benda, řekl portálu idnes.cz: "Pokud byl někdo měsíce osobou pohřešovanou a hledal se, jeho jméno bylo používáno a nyní se stal obětí závažného trestného činu vraždy, je samozřejmě možné zveřejnit, co se stalo a o úmrtí informovat."Tak tomu ale není. Zákon žádnou výjimku nepřipouští a to ani v případě, že hledanou osobu zná celá republika z doby jejího pohřešování. Není možné, aby zákon něco zakazoval, ale zároveň to připouštěl, aniž by to v něm bylo přímo napsáno.Jediný možný výklad zákona tedy je, že jméno dívky ani její další identifikaci například fotografií není možné v tisku vyslovit od chvíle, kdy byla prohlášena za zemřelou. Do té doby bylo možné o pohřešované osobě psát plným jménem.Celá věc, která se projevila v tomto smutném případě, ukazuje na laxnost, s jakou jsou zákony přijímány. Tento zákon byl, podobně jako mnohé další legislativní zmetky, předkládán jako poslanecká iniciativa. Přestože hlavním předkladatelem byl právník, kvalita zákona je nevalná. Přestože i v zahraničí mají poslanci obvykle právo přicházet s návrhy zákonů, využívají toho mnohem méně než u nás. Poslanci však na rozdíl od vlády nemají za zády početný aparát, který by kvalitu zákona přezkoumal.