Chtít zbourat dům na Václavském náměstí je barbarství

"Demolovat starý a funkční dům uprostřed historického centra Prahy je nonsens," řekla v Senátu na začátku svého vystoupení předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřina Bečková, která proti zbourání vede protesty. Během svého vystoupení zrekapitulovala boj proti záměru investora postavit v centru metropole moderní budovu. Kritiku z jejích úst sklidil zejména pražský magistrát, který se podle ní nechoval při jednotlivých schvalovacích procesech, jako úřad, který má chránit historické památky. Proti demolici vystoupil také Martin Mádl, historik umění Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. V Senátu připomněl další významné stavby autora domu na Václavském náměstí, architekta Bohumíra Kozáka, stojící v pražské Růžové ulici, Holešovicích nebo Poděbradech. "Bezohledně ničit budovy na Václavském náměstí je jako ničit část naší historie," řekla a připomněl důležité události z let 1968 a 1989, které se odehrály v centru Prahy a výrazně se zapsaly do československých dějin. Mádl zároveň uvedl, že demolici nechápe ani jako občan Prahy, ani jako historik umění. V Senátu ale zazněly také hlasy na podporu zbourání domu v historickém centru. Zástupce investora James Woolf moderní budovu, které by měla na Václavském náměstí vyrůst na úkor stávající, obhajoval s tím, že nový objekt bude za sto let oceňován stejně, jako dnešní klasicistní domy. "U našeho projektu na Václavském náměstí jsme velmi pečlivě zvážili, co je pro toto místo nejlepší. Je zřejmé, že daná budova není nijak výjimečná, a ani architekt Kozák ji do svého portfolia nezahrnul," konstatoval Woolf. Proti zbourání domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice je řada architektů. Za jeho zachování podepsalo petici přes 14 tisíc lidí. Proti záměru investora se oficiálně postavilo třináct odborníků na architekturu a umění z Akademie věd, kteří jsou přesvědčeni, že v řízení o odstranění stavby se nedbale posoudila architektonická a urbanistická kvalita domu. Akademici poukazují, že stavba je "důležitým článkem v historickém vývojovém řetězu české architektury a typickým příkladem dobového prolínání a syntézy stylů, novoklasicismu a kubismu".

Odborníci také tvrdí, že v řízení se neúplným a zavádějícím způsobem interpretovalo vládní nařízení o Pražské památkové rezervaci. Ta totiž nabádá k trvalému zabezpečení hmotné podstaty domů, které vykazují památkové nebo urbanistické hodnoty.