DOKUMENT: Projev prezidenta Václava Klause k 28. říjnu

Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto let. V té chvíli se jistě budeme ptát:- co tato, z hlediska historie relativně krátká doba, navíc přerušená nacistickým protektorátem a poté faktickým područím Sovětskému svazu, našemu národu přinesla;

- a co jsme svému státu přinesli my, kteří jsme v této době žili?

Aby takové otázky vůbec měly smysl, musíme v té době svoji republiku ještě mít. Samozřejmé to není.

Pokušení využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity historických evropských států – potíží, které by bez chybně koncipovaného zavedení společné evropské měny v této podobě nevznikly – je veliké a už neskrývané.

Jak bude při svém stoletém výročí naše republika vypadat, není snadné odhadnout. Kdybychom extrapolovali dnešní ekonomické a politické trendy, kdybychom vycházeli jen z našich současných pocitů, kdybychom za určující považovali zlobu, závist a agresivitu, kterou vidíme a slyšíme dnes už spíše v internetových než hospodských diskusích, kdybychom nenaslouchali i těm, kteří nenaříkají a jsou naopak hrdí na to, co jsme za poslední dvě desetiletí vykonali, a kteří k tomu s plným životním nasazením přispívali a přispívají, na tuto oslavu bychom se těšit nemohli.

Přesto věřím, že důvod oslavovat naši státnost je a bude. Předpokladem k tomu je pravdivě porozumět situaci, v níž se nacházíme. Dívat se na ni bez přehnaného pesimismu a malověrnosti, ale i bez růžových brýlí. Zejména však bez lhostejnosti a rezignace, které ničemu nepomohou. Přestaňme svůj dnešek pouze hanit, pomlouvat a shazovat. Nepřistupujme na módní klišé, že čím nemilosrdněji všechno kritizujeme, tím se sami stáváme lepšími. Na sebe a na svět kolem se dívejme se střízlivou civilností – s naší, v minulosti tak charakteristickou národní vlastností.

Nemalou část naší veřejnosti dnes ovládají pocity nespokojenosti, i když navzdory všem problémům, které máme, žijeme – jak se opakovaně snažím připomínat – v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin. Data za Evropu říkají, že je u nás nejnižší i procento lidí žijících pod hranicí chudoby. Přesto se – ač jsme jako celek nikdy nebyli tak bohatí – některým z nás dobře nežije. Současná hospodářská stagnace, provázená v principu správnou a chvályhodnou snahou vlády stabilizovat veřejné finance a brzdit nárůst státního dluhu, vede k tomu, že se životní úroveň některých našich spoluobčanů snižuje.

Nezpůsobili to však ti, kteří jim nyní něco berou, ale ti, kteří jim předtím nezodpovědně dávali. Čím vyšší a chatrnější byl základ, z něhož nyní musí jednotlivci či celé sociální skupiny slevovat, tím vyšší je jejich pocit frustrace. Není to nic nečekaného, nic, co bychom nepředvídali, před čím bychom mnozí nevarovali.

Nedávné krajské a senátní volby se ukázaly být přesvědčivým indikátorem pocitů našich spoluobčanů. Ti dali politikům jasné sdělení. Řekli jim, že se současné vládě nedaří přesvědčit veřejnost o správnosti své politiky. Média se vládě sice pomáhat nesnažila, ale jenom na ně se vymlouvat nelze. Problém je hlubší.

Ekonomický a sociální systém, postavený nikoli na reálném výkonu ekonomiky, ale na zadlužování a rozdávání bohatství pořízeného na dluh, dříve či později musel narazit – v celém západním světě, i u nás.

Snad nám tento náraz konečně otevřel dlouhou dobu zavřené či přivřené oči. Za téměř deset let ve funkci prezidenta republiky mi byly k podpisu předloženy desítky či spíše stovky zákonů, které přispívalyk našemu zadlužování a k nárůstu moci úřadů všeho druhu. Jen malou část z nich jsem vrátil Poslanecké sněmovně k novému projednání – většinou bez efektu.

Týkalo se to jak vlád levice, tak těch, v nichž dominovaly strany, které byly nebo se pokládaly za středopravé. Stále větší spoutávání našeho života už nepřehledným počtem zákonů, příkazů a nařízení nás demotivuje a činí méně svobodnými. Navíc většinou nejsou projevem skutečné vůle voličů. Prostřednictvím médií se daří prosazovat zájmy malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových a lobystických skupin, schovaných v různě pojmenovaných nevládních organizacích. Exemplárním případem jejich úspěchu je to, co se událo kolem tzv. obnovitelných zdrojů energie, kdy naše zákony umožnily ničím neospravedlnitelné zisky těm, kteří se při přípravě těchto zákonů dokázali rychleji zorientovat, nebo si je dokonce ušili sobě na míru.

Tyto zisky nejsou efektem mimořádné účinnosti těchto energetických zdrojů, ale efektem státních dotací, které daňoví poplatníci splácejí vysokými daněmi a spotřebitelé vysokými cenami energie, potravin a dalších komodit. Pozitivní nejsou ani dopady na životní prostředí, kvůli kterému se to vše údajně dělalo. Stovky miliard eur, dolarů i korun už byly vyhozeny – nikoli do větru, ale do zcela konkrétních kapes těchto navenek „idealistických" skupin a hnutí, nebo těch, kdo z jejich aktivit profitují.

I když v poslední době stále mluvíme o úsporných opatřeních, naše žití na dluh pokračuje a narůstá. Nevyhneme se nezbytnosti očistit státní finance a snížit náklady na celkový chod státu na všech jeho úrovních a náš složitý a drahý státní aparát redukovat. Případy úspěšných řešení známe. Když jsem počátkem října zde na Pražském hradě přijímal předsedu slovinského parlamentu, řekl mi, že jejich letos sestavená vláda snížila počet ministerstev z 19 na 12. Pokusme se o něco podobného a nezůstaňme jen u toho.

I když je to politicky nesmírně složité, do realistických rozměrů je nutné vrátit i náš sociální systém. Znamená to omezit stále narůstající takzvané mandatorní, neboli zákony předurčené výdaje státu, tedy peníze, které státním rozpočtem jen procházejí a vláda o nich vůbec nerozhoduje. Hledat zdroje pro jejich financování ve vyšším zdanění firem a jednotlivců efekt nepřináší a ekonomické a finanční problémy to jen prohlubuje.

Náš stát slábne a současně bobtná. Namísto malého silného státu nás obepíná stále mohutnější obruč stále slabšího státu. Stát, jeho zákony, instituce i představitelé, přestává být – zvláště pro mladší generace – autoritou a respektovanou hodnotou. Vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a na ně napojenými intelektuálskými a lobystickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. Slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost.

Politikové – a všichni, kterým budoucnost naší země není lhostejná – těmto tlakům musí umět a především chtít čelit. Pokud to neuděláme rychle, budeme konfrontováni s dvojím nebezpečím: s úplnou ztrátou občanské loajality, a tedy s lhostejností občanů ke svému státu na straně jedné a s výbuchy individuálního násilí a extremismu na straně druhé. Jde o dvě strany téže mince.

Samozřejmě nejde jen o věci hospodářské. Jde i o naši odvahu vypořádat se s popíráním a vysmíváním se staletí utvářeným hodnotovým kořenům naší civilizace. Dokud opět nezačneme nazývat věci pravými jmény, hodnoty hodnotami, pahodnoty pahodnotami, normu normou a extrém extrémem, budou naše pocity nejistoty narůstat. Také proto se dnes mnoho lidí obává vyjádřit svůj názor na různé velmi sporné společenské jevy. Také proto opět raději mlčí, skloní hlavu, myslí si své a svůj skutečný názor řeknou nanejvýše potichu doma. Také proto se mnohým zdá, že se vrací, co už jsme zažili.

Demokracie je tím vším – nejen v naší zemi, ale v celé Evropě – ohrožována. Je smutné, že narůstá laxnost vůči oslabování tohoto nezastupitelného předpokladu lidské svobody.

V dnešní slavnostní den tyto věci nepřipomínám proto, abych přispíval k vytváření či prohlubování špatné nálady, která před 15 lety zneklidnila a dnes znovu zneklidňuje naši veřejnost. Můj záměr je opačný. Zkusme si navzájem dodat odvahy – ale nikoli k tomu, abychom co nejhlasitěji křičeli, co nejurážlivěji napadali druhé, co nejopovržlivěji se vyjadřovali o vlastní zemi. Dodejme si odvahy, abychom ukázali, že jsme schopni své problémy řešit.

Nedejme si vnutit představu, že se o své věci neumíme postarat, neboť nikdo jiný nemá motiv starat se o ně lépe než my sami. A navíc jsme to již mnohokráte prokázali.

Nedejme si vnutit představu, že někde daleko za našimi hranicemi sedí tisíce nadnárodních úředníků a politiků, kteří přemýšlejí jen o tom, jak nám pomoci, abychom se mohli mít lépe, krásněji a bezstarostněji. Co neuděláme, o co se nepostaráme, co si s dostatečnou mírou sebevědomí nevyjednáme či nevybojujeme, to mít nebudeme. Nečekejme na novodobého mesiáše ani na peníze z evropských fondů.

Nedejme si vnutit představu, že je naše domácí politika tak špatná, že musí přijít různá nedemokratická hnutí, občanské „výzvy", či „osvícení jedinci", aby naši zemi vedli a řídili. Bez demokratické politiky to není možné.

V nejbližších měsících a letech nás nečekají jednoduché a klidné časy. Je na nás, zda tímto obdobím projdeme oslabeni či posíleni. Nejsme velmoc, ale také ne malá bezvýznamná země. Více než deset milionů lidí ve státě s tisíciletou tradicí – to je obrovská síla. Pokud silou chce být. Síla, která v našich předcích osvědčila svou schopnost čelit těžkostem. Patřím k těm, kteří tomuto odkazu věří a ze všech sil se ho snaží uchovat, naplňovat a předat dalším generacím. Optimismus mi dodává vědomí, že takových je nás v naší vlasti mnoho.

Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2012