Sčítání lidu není moderní záležitostí. Kořeny má již ve starověku

Četné doklady o jakémsi jednoduchém sčítání lidu pochází již z dob starověkého Řecka a Říma, kde úředníci pravidelně pořizovali soupisy obyvatel. Zprávy o tom zanechali antičtí autoři. Detailnější informace o průběhu nebo výsledcích těchto soupisů se bohužel dodnes nezachovaly. Jisté však je, že ve starém Římě výstupy ze sčítání posloužily především jako podklady pro určení daňových poplatků, pro představu o počtu bojeschopných mužů, rodinných poměrech nebo průměrném věku obyvatelstva. Sčítáním zde byli pověřeni úředníci nazývaní censoři, a to každých pět let. Sčítání bylo v Římě povinné, a kdo se ho nezúčastnil, toho mohl stihnout trest smrti a jeho majetek by propadl státu.

Také v dalších starověkých říších probíhalo sčítání lidu. Nejstarší dochované záznamy o něm pochází z období kolem roku 3800 před naším letopočtem, a to z oblasti tehdejší Babylónské říše. Sčítání v této době probíhalo pravidelně po několika letech, přičemž se zjišťoval nejen počet obyvatel, ale také chovné zvěře a produkovaných surovin, jako bylo třeba mléko a mléčné výrobky nebo ovoce a zelenina či vlna. V době kolem roku 500 před naším letopočtem se také sčítalo obyvatelstvo v Perské říši, podobně jako v Římě z důvodu stanovení daní. V Perské říši výsledky sčítání vedly i k vypracování systému přidělování pozemků obyvatelům. Známý řecký historik Hérodotos ve svém díle zanechal zprávu o sčítání lidu ve starověkém Egyptě. A není možné opomenout ani Bibli coby pramen dokládající sepisování obyvatelstva. V ní se například píše o sčítání lidu na rozkaz krále Davida nebo o soupisu obyvatelstva v kontextu s odchodem Josefa a Marie z Nazaretu do Jeruzaléma:

„Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.“

Jistá forma sčítání lidu byla realizována také ve středověku, kdy opět sloužila především ke stanovení daňových povinností a zjištění počtu bojeschopných mužů. Nejstarším soupisem obyvatel, a to podle majetku, je na našem území soupis majetku litoměřické kapituly, který byl pořízen roku 1058. Z oblasti Anglie pochází z roku 1086 kniha zvaná Domesday Book. Ta je rovněž soupisem majetku, a zčásti tedy i obyvatel. Vilém I. Dobyvatel nechal knihu vypracovat pro potřeby daní.

V našich zemích můžeme za předstupeň sčítání obyvatelstva považovat berní knihy a berní rejstříky, které zahrnovaly jména osob odvádějících daně. Tyto prameny však nedokládají celkový počet obyvatel, nezahrnují totiž veškeré obyvatelstvo. Od 16. století začala pečlivěji evidovat obyvatelstvo zejména církev, a to v církevních matrikách i v prvních detailnějších soupisech. Po třicetileté válce byl z důvodu rekatolizace pořízen soupis obyvatel podle víry, který měl především za cíl zjistit počet nekatolíků a lokalizovat je. Tehdy v roce 1651 vznikl první jednotný formulář sloužící ke sčítání v celé zemi. Do formuláře se kromě vyznání vyplňovalo pochopitelně jméno osoby, dále jeho povolání nebo živnost, věk, sociální status nebo rodinný stav.

Skutečné sčítání lidu v dnešním slova smyslu u nás zavedla Marie Terezie. Dne 13. října roku 1753 začal platit patent nařizující každoroční sčítání obyvatelstva. Sčítání bylo zahájeno o rok později, jednalo se tehdy o vůbec první soupis obyvatel tohoto druhu v celé Evropě. Sčítáním byla pověřena nejprve církev, posléze i vrchnost. Do formulářů se zaznamenávalo jméno a věk osoby, také jeho pohlaví a rodinný stav. V roce 1762 se začalo zapisovat i povolání, sepisovaly se také jednotlivé domy a rodiny, ale třeba také dobytek. Díky sčítání bylo v 18. století pro větší přehlednost zavedeno číslování domů.

V 19. století se již zjišťovalo o obyvatelích více informací a sčítání obyvatel jednotlivých zemí bývalo zohledňováno i v mezinárodním měřítku. Roku 1857 u nás došlo k prvnímu sčítání dle nových nařízení, která ho již odlišovala od pouhého soupisu. Postupem času bylo povinné ke každé osobě uvádět kromě základních údajů také poznámku o fyzickém a mentálním stavu, tedy zda je dotyčný například hluchý nebo slepý. Od roku 1869 se obyvatelstvo sčítá pravidelně po deseti letech, což platí dodnes. Od roku 1880 součástí formuláře byla kolonka o gramotnosti člověka nebo dorozumívacím jazyku. O deset let později musel každý člověk k uvedení bydliště popsat i vztah k majiteli domu, tak se zjišťoval mimo jiné počet osob žijících v jedné domácnosti.

Dochované údaje ze starých sčítání obyvatel představují důležité informace pro historiky nebo genealogy, kteří na jejich základě mohou studovat celou řadu témat a problémů.