Česko ohrožuje vážná epidemie. Státu je to jedno, varují lékaři

Dominik Ivanys se stal drogově závislým už v pubertě. Od malých let trávil čas ve skupině lidí, kteří se snažili bojovat s komunistickým režimem. Podle něj někdy volili spíše sebedestruktivní způsoby. "Měl jsem pocit, že se potřebuji od vnějšího světa nějak izolovat, ta doba byla pro mladého člověka s ideály opravdu hodně frustrující. Bohužel mě ale nenapadlo nic lepšího než vyzkoušet drogy," přiznává.

Začal s pervitinem, ale silnou závislost získal, když poprvé vyzkoušel heroin. "Pro dávku bych byl schopný udělat cokoli. Vůbec jsem nepřemýšlel o následcích a nebyl pro mě sebemenší problém sdílet jehlu s lidmi, které jsem viděl poprvé v životě," popsal Ivanys svůj tehdejší stav. Pravděpodobně se v této době nakazil hepatitidou C, neboli žloutenkou.

Světový den hepatitidy letos připadl na 28. července. Podle předsedy pacientského sdružení Recovery Františka Trantiny v Česku žije zhruba čtyřicet tisíc uživatelů pervitinu, z nichž podstatná část užívá drogu nitrožilně. "Je to kriticky rizikové pro přenos infekčních onemocnění. U nás drogy injekčně užívá téměř devadesát procent osob. V některých západoevropských zemích to číslo nedosahuje ani padesáti procent," řekl Vratislav Řehák ze zdravotnického zařízení Remedis. Přitom šedesát procent všech nakažených žloutenkou v republice tvoří injekční uživatelé drog.

Podle vedoucího Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti Viktora Mravčíka je ročně hlášeno zhruba tisíc případů nákazy hepatitidou C. "Nákaza neznamená nebezpečí jen pro svého nositele, ale i pro okolí." Hlavní cestou infekce žloutenkou je přenos krví, a to zejména při sdílení společného náčiní mezi lidmi, kteří užívají injekčně drogy. Příčinou se ale může stát i sexuální styk," uvedl Mravčík.

Lékaři tvrdí, že včasné odhalení virové hepatitidy je nezbytné pro úspěšnou léčbu, protože když se nemoc projeví v plné síle, často bývá už pozdě. Podle Mravčíka okamžitá léčba pacientů s chronickou hepatitidou C je účinnější a méně nákladná než péče o pokročilejší stadia onemocnění. Pozdější odhalení nemoci také vede k horším dopadům na jedince a jeho okolí.

Dodal, že k opatřením proti epidemiím hepatitidy C, které se v současné době aplikují, patří substituční léčba a programy zaměřené na distribuce jehel a stříkaček. Pokrytí uživatelů opioidů substituční léčbou v Česku tvoří třicet procent. Stejně jako pokrytí výměnnými programy neodpovídá úrovním doporučeným mezinárodními organizacemi.

Ivanys nastoupil právě na substituční terapii závislosti a zahájil léčbu hepatitidy C. Pobídlo ho k tomu náhodné setkání s kamarádkou z dětství, jeho budoucí manželkou. „Jen díky tomu, že se ke mně neotočila zády a podala mi pomocnou ruku, jsem se odhodlal se svým životem něco udělat. Rozhodným okamžikem bylo pro mě to, že se nám narodil syn a já jsem mu chtěl být dobrým otcem,“ vysvětlil Ivanys. Tehdy ještě neexistovaly moderní léky, a proto léčba trvala zhruba rok a byla spojená s řadou nežádoucích účinků. Nakonec se ale uzdravil.

Podle Řeháka před pěti lety a dříve byla léčiva založená na antibiotiku interferonu a léčba proto připomínala chemoterapii. Podle něj se jeden rok podával interferon spolu s dalším antibiotikem, a ještě půl roku po léčbě bylo potřeba sledovat pacienta. Léčba také vyvolávala velmi závažné nežádoucí účinky a zhoršovala kvalitu života. Některé pacienty vůbec nebylo možné léčit, protože oni byli této léčbě kontradikováni.

Změnilo se to podle Řeháka s příchodem nových léků. Začaly se využívat tablety a typická doba léčby se zkrátila do zhruba osmi týdnů. „Interferonem jsme vyléčili maximálně šedesát procent nakažených, účinnost nových léků se blíží ke sta procentům. Ta léčba je nejefektivnější nástroj prevence hepatitidy C. Díky ní jsme schopní tyto lidi eliminovat z pole infikovaných a zabránit tímto dalšímu šíření nemoci,“ řekl Řehák. Další preventivní aktivity jako rehabilitační programy by se podle něj také měly aplikovat ale v menší míře, protože jsou relativně vyčerpané.

Podle Trantiny se lidé nakažené žloutenkou nejčastěji pohybují v šedé ekonomice, nemají doklady i domov a jsou v konfliktu se zákonem. Proto se často na nemoc přichází v nízkoprahových programech a kontaktních centrech, které pracují s drogově závislými, poskytují jim možnost testování, výměnu jehel a stříkaček za čisté, informace a pomoc při zprostředkování další léčby i léky samotné. 

„Výskyt nakažených hepatitidou C a vírem HIV v Česku je poměrně nízký. Zásluhu na tom mají neziskové organizace, které do značné míry suplují činnost státu a s drogově závislými pracují. Bohužel ministerstva zdravotnictví a práce a sociálních věcí i kraje neustále krátí peníze potřebné pro jejich práci, a činnost těchto organizací tak omezují. Hrozí to dopadem epidemie žloutenky na nemocnost a úmrtnost,“ posteskl si Trantina. Podle něj je to moc krátkozraké, protože i když léčba hepatitidy C je drahá, vyplatí se, protože jinak nemocný může nakazit řadu dalších osob.

Místem, kde se koncentrují nakažení, je podle Řeháka vězeňství. Přitom není to instituce, která způsobuje přenos infekčních chorob. Podle Vězeňské služby České republiky je touto infekcí nakažena až třetina odsouzených a většina z nich jsou drogově závislí. Navíc podle Řeháka jedna nebo dvě třetiny injekčních uživatelů drog, kteří se pohybují v terénu, mají nějakou zkušenost s kriminálním systémem, ať už s vazbami nebo s vězeňstvím. „Je vhodné ve vězeňství ty pacienty vyšetřovat a léčit, protože jsou zde obvykle dostupní, střízliví, dobře komunikující a jistým způsobem i motivování zlepšit svou situaci,“ řekl Řehák.

Překážkou je podle něj to, že pojišťovny pokryjí léčbu jenom u zhruba čtvrtiny těch, kteří ji potřebují a nemocní tím pádem musejí nekonečně čekat na řadu. „Problém je, že se vracejí do vězení, kde mohou znovu nakazit ty, co jsme předtím vyléčili,“ vysvětlil Řehák. V Česku je zhruba dvacet pět tisíc vězňů a každý rok se s hepatitidou C lečí přibližně šest set.

Podle Mravčíka ve mnohých zemích Evropské unie existují akční plány na eliminace hepatitidy C. Česko k těmto zemím nepatří. Spolu s kolegy Mravčík zpracoval akční plán zaměřený na eliminace této infekce ve skupině uživatelů drog. V době prázdnin by měl být projednán radou vlády.

Teď Ivanys pomáhá lidem s podobným osudem jako je ten jeho. Spolu s kamarády založil Spolek lidí ohrožených narkomanií SLON. V tomto Spolku drogově závislým poskytují podporu a pomáhají jim najít východisko ze své životní situace. Nejdřív Ivanys své zkušenosti s drogami skrýval. Později ale toto své rozhodnutí změnil “Díky podpoře rodiny a lidí, kterým nejsme my, co jsme šlápli vedle, lhostejní, jsem si uvědomil, že není třeba svoji závislost, I když dnes jen na substitučních látkách, tajit, ale naopak,” řekl Ivanys. Pracuje teď v obchůdku s darovaným zbožím na podporu resocializace uživatelů drog Comeback charity shop.