ROZHOVOR | Když někdo o sebevraždě mluví, je nutné ho brát vážně, říká vědec NÚDZ. Jak v takových situacích jednat?

Alexandr Kasal je výzkumný a vývojový pracovník Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), kde působí ve výzkumném týmu sociální psychiatrie. Věnuje se například společně s Ministerstvem zdravotnictví a Světovou zdravotnickou organizací reformě a vývoji psychiatrické péče v Česku. Specializuje se na oblast prevence sebevražd.

V čem byl nouzový stav a pandemie celkově pro lidi nejvíce náročné po psychické stránce?

V řadě faktorů. Zejména ve spojení s krizovým stavem, který několik měsíců v Čechách probíhal. Je důvodné předpokládat, že například v seniorské populaci vedl strach a obavy ke zhoršení duševního zdraví. My jsme za Národní ústav duševního zdraví prováděli šetření v české populaci, kdy jsme opakovali stejný design a pokládali jsme stejné otázky jako v obdobném výzkumu v roce 2017. Dospěli jsme k závěrům, že v české populaci došlo k poměrně dramatickému nárůstu v aktuálních duševních onemocněních. Identifikovali jsme je u třiceti procent české populace, což byl nárůst o deset procent oproti roku 2017. Je možné předpokládat, že to byl zejména dopad krizového stavu a širší situace v souvislosti s koronavirem.

Opravdu to je jen dopad koronaviru, nebo to lze připsat celkové dlouhodobé tendenci růstu duševních onemocnění?

Skrz výzkum, který byl realizován, na tyto otázky není možné s jistotou odpověď. Zda to bylo krizovým stavem a situací kolem koronaviru, nebo zda to je nějakým širším společenským vývojem.

Obecně pokud se bavíme o nějakém dlouhodobějším nárůstu duševních onemocnění, tak hrají vliv i věci, jako je třeba zlepšená diagnostika nebo právě vyšší ochota lidí vyhledávat služby. To se pak může projevit ve statistikách, takže se to jeví, že vlastně narůstají problémy. Ty problémy na jednu stranu mohou být, ale současně to může být důkaz lepšího fungování systému péče o duševní zdraví, který je efektivnější v záchytu duševních onemocnění. Více lidí vyhledává pomoc. Může o tom být referováno jako o stabilním nárůstu nebo nedej bože epidemii duševních onemocnění, ale vlastně to může jenom znamenat, že ten systém lépe funguje. Nicméně je jisté, že dnešní doba klade na jedince vyšší nároky, což může vést k problémům v oblasti duševního zdraví.

Dříve bylo duševní zdraví společenské tabu. Jsou dnes lidi otevřenější hovořit o svém duševním stavu?

Stigmatizace duševního onemocnění stále přetrvává, ačkoliv v posledních letech se situace pomalu lepší a mnoho lidí se o svých problémech nebojí hovořit. Nicméně stále je patrný velký nepoměr mezi duševním a fyzickým zdravím.

Pokud si zlomíte nohu, nejenom že je to na první pohled vidět, ale samozřejmě tu pomoc vyhledáte a není pro vás problém o tom hovořit, ale pokud si procházíte nějakými problémy s duševním zdravím, ať už to jsou úzkosti nebo deprese či cokoli jiného, tak řada lidí má problém o tom mluvit. Nejsou například zcela ochotni vyhledávat službu nebo odbornou pomoc. Což samozřejmě může vést ke zhoršení stavu. Pokud zdravotní problém jakéhokoli rázu, ať už duševního nebo fyzického neřešíte, tak se to samozřejmě může prohlubovat a ty dopady jsou potom dramatičtější.

Každopádně mám pocit, že ta situace se obecně zlepšuje. Objevuje se čím dál více různých iniciativ nebo osvětových kampaní. Těší mě i forma jakou mají, že jsou kvalitně zpracované, cílí na skupiny, kde je ta osvěta nejvíce potřeba a podobně. Za mě ten směr toho vývoje je dobrý, ale určitě je ještě v této oblasti spousta práce.

Jsou duševní nemoci spíše problémem u mužů či u žen?

Rozhodně bych nerozlišoval, že například deprese je ženská nemoc nebo naopak, že sebevražda je problém u mužů. Samozřejmě prevalence onemocnění se může mezi pohlavími lišit, ale nemyslím si, že je dobré to komunikovat nebo rozlišovat podle pohlaví. Nevím o onemocnění, které by bylo nějak významně genderově zatíženo. Určitě je to spíše plošným populačním fenoménem.

Jak může člověk poznat, že je duševně nemocný? Pozná sám, že je nemocný nebo to pozná až například fyzickými projevy?

Předesílám, že nejsem psychiatr ani psycholog. Obecně však mohu sdělit svůj názor, že je záhodno pomoc vyhledávat spíše dříve. Pokud už máme pochybnosti nebo vnímáme, že se nám v živote nedaří, tak jak bychom si přáli či proděláváme delší období, kdy se cítíme skutečně psychicky velice špatně, tak už toto jsou patřičné důvody pro vyhledání pomoci. Pokud někdo váhá, tak dobrým rozcestníkem, dobrým bodem pro konzultaci, je praktický lékař, který vás případně po konzultaci může odkázat na specializované služby.

Můžeme říct, že jde tedy zejména o sebereflexi nebo může i druhý nějak poznat, že je na tom někdo duševně velmi špatně?

Pokud budeme hovořit obecně o souboru diagnóz duševních onemocnění, tak nelze říci, že by to někdo poznal. Běžně lidé s duševním onemocněním standardně fungují zcela plnohodnotně ve společnosti. Není to tak, že bychom mohli poznat někoho, kdo má duševní onemocnění běžně na chodníku. Tím spíš, pokud se podíváme na ten výzkum, který jsme realizovali, zjistíme, že kritéria pro nějaké aktuální duševní onemocnění splňuje více než dvacet procent české populace. Je to jako běžné onemocnění. Není to tak, že by se běžně projevovalo způsobem, že bychom byli schopní to na komkoli poznat.

Pokud však máme obavy o něčí duševní zdraví, je na místě se dotyčné osoby citlivě zeptat, zda se cítí dobře, zda ji něco netrápí.

K tomu sebeuvědomění má pomoci Vámi zmiňovaná osvěta. Mimo jiné by se měla zaměřit i na novináře. Jak velký vliv na duševní zdraví média mají? Můžeme říct, že média jsou hlavním zdrojem duševních problémů?

To určitě ne. Duševní onemocnění se běžně vyskytovala i v dobách, kdy média, tak jak je dnes známe, vůbec neexistovala. Duševní onemocnění nevznikla s moderní společností. Samozřejmě s vývojem společnosti, kdy je o fyzické zdraví dobře pečováno, tak na relativní závažnosti nabývají duševní onemocnění.

Média pak určitě mají velký vliv například na běžné vnímání toho, co duševní onemocnění je. V momentu, kdy budou média podporovat zažité mýty, například že lidé s duševním onemocněním jsou agresivní, méně inteligentní nebo nedokážou souvisle vnímat realitu, tak tím mají podstatný vliv. Vliv na to, jak lidé, kteří prochází nějakým onemocněním, vnímají sami sebe. Vliv médií je rozhodně významný a do této oblasti určitě vstupuje dost podstatně.

V době nouzového stavu samozřejmě téměř všechna zpravodajská média přepnula zejména na informování o koronaviru. Poskytovala informace o počtech mrtvých, nakažených a tak dále. Jak mají tedy lidé konzumovat negativní zprávy, aby se nedostali do psychických potíží?

Nevím, zda mi toto přísluší hodnotit, ale určitě je dobré mít určitý odstup. Samozřejmě ten odstup se získává poměrně obtížně. Pokud si představím sám sebe jako seniora, který je koronavirem ohrožen, tak samozřejmě když budu konzumovat obsah médií, která dlouhé měsíce reportují zejména o dopadech pandemie a o tom, kde vzniká další ohnisko, tak se budu cítit poměrně ohrožený. Je to vlastně pochopitelné.

A co naopak tvůrci mediálních obsahů? Často je praxí, že se některé zprávy například podkreslují temnou hudbou. Jak moc toto působí na divákovo duševní zdraví a co by měla média změnit?

Jsem přesvědčený, že vliv to určitě má. Samozřejmě pokud se nadužívá dramatická hudba nebo dramatické zobrazování událostí souvisejících s pandemií, tak se dá logicky očekávat, že nějaký pocit ohrožení bude v populaci růst. Pokud jde o doporučení pro média, ač nejsem mediální expert a říkám, že je to oblast, kterou mi ne zcela přísluší komentovat, tak by se měla soustředit na méně dramatické popisování situace.

I toto je jedním z důvodů, proč spouštíte Národní plán prevence sebevražd. Kdo jsou další adresáti tohoto plánu a co je jeho hlavním cílem?

Akční plán je obecný strategický dokument, který upravuje oblast prevence sebevražd na nadcházejících deset let do roku 2030. Primárním cílem tohoto plánu je snižovat sebevražednost v České republice. Měl by přispět k naplňování cíle, který je stanoven v cílech udržitelného rozvoje OSN, kdy by ideálně mělo dojít ke snížení míry sebevražednosti o třetinu do roku 2030 v porovnání s rokem 2015. Kroky k tomuto cíli jsou obsaženy v tom plánu. Je to přes třicet různých opatření, které cílí na různé oblasti, ať už na vzdělávání klíčových profesí nebo zajištění dostupnosti služeb pro lidi procházející krizí či výzkumné aktivity a zajištění ověřených podkladů, které by mohly dál sloužit pro designování konkrétních intervencí. Jedním z opatření je i vzdělávání novinářů a novinářek v tom, jak psát o problematice sebevražedného jednání. To je přehledně popsáno v Media guide, který vznikl v rámci iniciativy Na rovinu.

Osobně jsem si ten media guide pročítal a musím uznat, že není snadné se jím řídit. Jaká je realita jeho využívaní?

Jistě to není jednoduché, je však důležité myslet na možné negativní dopady špatného informování o sebevraždách, kdy může docházet i k nápodobným suicidiím. Z monitoringu, který provádíme, vidíme, že některá média se jím řídí, což je skvělé.

Většinou, pokud například někdo stojí na hraně mostu, přijíždí jako první policisté. Míří tento nový plán i na ně a je současné vzdělávání policistů v tomto směru dostatečné?

My jsme přesně na tuto problematiku cílili jedno opatření. V jeho rámci by měla proběhnout revize postupů u takových případů ve všech složkách integrovaného záchranného systému. Rozhodně tím neříkáme, že současná praxe je nějak chybná, ale myslíme si, že práce intervenčních týmů jde dál zkvalitňovat. Například s ohledem na pozůstalé.

Ve zmiňovaném media guidu je například uveden mýtus, že pokud někdo o sebevraždě mluví, nespáchá ji. Toto může být jasný příklad, kdy může pomoci kamarád, přítel a podobně. Jak ještě může pomoct s duševními problémy blízké okolí dané osoby?

Optimálně se zeptat na situaci dotyčné osoby, nabídnout pomoc, vyslechnout ji, případně pokud se ten člověk rozhodne se vám otevřít a pokud skutečně bude komunikovat myšlenky související s tím, že by třeba raději nežil, tak ho za to rozhodně neodsuzovat. Neříkat věci jako „vždyť máš všechno, tak proč na to myslíš, není důvod“. Rozhodně brát tyto varovné příznaky vážně a optimálně se pokusit takového člověka, pokud skutečně máme obavy, přesvědčit o tom, aby vyhledal odbornou pomoc. A myslím si, že základem je pochopení, ochota naslouchat a pomoci.

Občas asi každý má nebo někdy měl myšlenky o sebevraždě. Kde je ta hranice, kdy to přeroste v čin? Je to spíše jednání v afektu nebo to je dlouhodobější proces?

Nerad bych nějakým způsobem zobecňoval. Myslím si, že každý život nebo každý, kdo si vlastní rukou vzal život, tak jeho nebo její příběh a důvody byly specifické. Nikdy není jednoduché rozklíčovat konkrétní příčiny.

Od běžných úvah, nad vlastní smrtelností a nad tím, že má člověk reálně moc nad svým životem, což každého občas napadne, tak od tohoto je k samotnému aktu ještě poměrně daleko. Samozřejmě pokud se k tomu vážou nějaké další životní peripetie, jako třeba právě duševní onemocnění nebo dlouhodobé fyzické onemocnění, které vás připoutá na lůžko a další věci, tak ty myšlenky mohou nabývat na neodbytnosti.

V momentě, kdy už vás skutečně taková myšlenka neodbytně obtěžuje, reálně se cítíte třeba i tak špatně, že by vám bylo lépe, kdybyste nežili, tak tam už ta situace je jiná. Může se to stát v nějakém stavu velké krize, kdy to může být dlouhodobě plánované nebo to může být i do jisté míry zkratové jednání. Pak v momentu té šance ten čin člověk provede.

Kniha Utrpení mladého Werthera od Goetheho ve své době způsobila obrovský nárůst sebevražd. Je něco podobného možné i v dnešní době?

Z odborné komunity byl kritizovaný seriál Netflixu 13 důvodů proč. Netflix pak na základě kritiky přidal varování a kontakty na krizovou pomoc. Takže určitě i v dnešním světe vznikají popkulturní díla, která mohou mít reálně dopad na sebevražednost.

Může naopak vzniknout dílo, které takové jednání utlumí? Pokud bude tedy novinář postupovat podle pokynů NÚDZ může výsledná zpráva snížit počet sebevražd?

Myslím, že to může být pravda. Obecně kdyby byly častější zprávy o lidech, kteří procházeli nějakou osobní krizí a reálně zvažovali, že by si sáhli na život, ale neudělali to a našli z té situace cestu, tak by to mohlo pomáhat. Obdobně také uvádění kontaktů na odbornou pomoc ke článkům o duševních onemocněních může mít protektivní vliv. Můžeme si i představit dílo, román nebo film, které by bylo nějakým pozitivním a široce sdíleným příkladem příběhu překonání krize.

Projevy toho, že někdo přemýšlí o sebevraždě, se mohou objevit i na sociálních sítích. Kontrolují se nějak takové projevy na internetu?

Sociální sítě, jako třeba Facebook, Instagram či Twitter, mají interní mechanismy, kterými identifikují možné sebevražedné jednaní podle hashtagů nebo na základě upozornění jiných uživatelů. Ohroženým uživatelům pak služby posílají odkazy na krizovou pomoc a informace, co dělat, pokud prochází těžkým obdobím.

Pokud mám sebevražedné myšlenky nebo psychické potíže a nechci se svěřovat kamarádům, partnerovi a podobně, koho je nejlepší kontaktovat?

Pokud je člověk v situaci, kdy nechce, může se stydět a podobně a pokud to není moc akutní, měl by zajít za svým praktickým lékařem. Ten může člověka v případě potřeby odkázat na nějaké specializované služby. Pokud je situace, kdy se skutečně cítíte v ohrožení života, máte pocit, že byste si mohli ublížit, tak je vhodné vyhledat krizovou službu. Nečekat na otvírací dobu u praktického lékaře nebo u psychiatra. Vyhledat některé z krizových center, zpravidla fungují nepřetržitě. V krajním případě si klidně zavolat záchrannou službu. Je relevantní použít veškeré dostupné pomoci.

Mapa sociálních služeb v psychiatrii zde.Mapa zdravotních služeb v psychiatrii zde.

Telefonická krizová pomoc:Psychiatrická nemocnice Bohnice: +420 284 016 666Městské centrum soc. služeb Praha: +420 222 580 697Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno: + 420 532 232 078Krizové centrum Ostrava: +420 732 957 193