Fascinující úkaz nad Českem: S jarem přichází i tajemná záře +VIDEO

Pokud máte možnost pobýt právě v následujících 14 dnech někde na vysočině, vysoko v horách či nejlépe v oblastech tmavé oblohy, kde je čistý vzduch a minimální umělé osvětlení, rozhodně si jej nenechte ujít. Právě v těchto dnech začíná nejlepší viditelnost zvířetníkového světla.

Pokud se nacházíte mimo výraznou zář rušivého městského osvětlení (například vysoko v horách), můžete už v těchto dnech spatřit poměrně výrazný světelný kužel, sápající do výše až 25° nad obzor, a to v době, kdy je Slunce již déle jak hodinu pod obzorem (tedy kolem 19:30 SEČ a později). Zbytek oblohy (neruší-li zmíněné světelné znečištění) je již neskonale tmavý a plný hvězd. V oblasti poměrně vysoko nad obzorem, nad nejjasnější části bělavého kužele, plným jasem připomíná svou účast na nebeské sféře planeta Venuše. Zapadá krátce po půl deváté.

Za úkazem stojí rozptyl slunečního záření na miniaturních částečkách meziplanetárního prachu rozloženého v rovině Sluneční soustavy. Částečky s rozměry řádově 0,001 - 0,1 mm pochází především z ohonů komet či z drcených meteoritů. Neboť se nachází v rovině ekliptiky, tedy roviny zemské dráhy, kterou si myšleně promítáme na oblohu jako linii procházející zvířetníkovými souhvězdími, promítá se nám právě do zvířetníkových souhvězdí. Celková hmotnost tohoto meziplanetárního prachu se odhaduje na 5x1016 kg.

Zdroj: YouTube

Zvířetníkové či zodiakální světlo fascinovalo lidi už odnepaměti. Nezvyklý a neostrý kužel světla zářící zpoza obrozu na jinak hvězdami poseté obloze, viditelný po soumraku nad západním obzorem či naopak před rozbřeskem na východě, neměl dlouhá léta jasné vědecké vysvětlení.

S ním pravděpodobně přišel jako první až známý italský astronom Giovannni Domenico Cassini (ano ten, po němž je pojmenována sonda kroužící kolem planety Saturn), který v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Jiné zdroje Cassiniho o toto prvenství připravují a tvrdí, že za vysvětlením jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier publikující své práce jen o rok později, v roce 1684.

Ať tak či onak, o pouhá tři století později přišla éra pokročilé fotografie a první relativně pěkné snímky kužele zodiakálního světla byly na světě. Bohužel se rozmach měst zasadil i o postupné zneviditelnění jevu z mnoha míst současné civilizace, a to kvůli rostoucí míře světelného znečištění.

Světlo je bohužel přibližně 70x slabší než obloha v přezářených velkoměstech, a proto je nutné se pro jeho spatření vydat do výše položených míst, kde neruší ani světelný smog, ani případná mlha. Je samozřejmě zapotřebí jasného počasí. V České republice se dá úkaz sledovat například na Vysočině, vysoko v Beskydech, na Manětínsku či v Orlických a Jizerských horách (kde jsou oblasti vyhlášené jako Rezervace tmy). Relativně nejlépe jsou na tom s podmínkami k pozorování jižní Čechy - zejména Novohradské hory. Ani tam ale není obloha dostatečně přírodně tmavá, aby umožnila pozorování zodiakálního světla v plné kráse.