Podvody, porušování zákonů, chybějící dokumenty. Cizinec popisuje, jak roky žil v Ćesku

„Do České republiky jsem poprvé přišel v roce 1996 kvůli studiu Pobočka školy v Americe mi sdělila, že budu moci o vízum požádat po příjezdu. Během euforického a matoucího prvního týdne v zemi jsem byl (spolu se skupinou dalších pěti studentů) odvezen do různých kanceláří a dostal jsem různé dokumenty. Vše vyvrcholilo ranní jízdou na cizineckou policii na Olšanské,“ popisuje americký občan, který si přál zůstat v anonymitě.

Už předem prý dostal varování, že bude těžké se do kancléře dostat, protože tam zřejmě spolu s ním a jeho skupinou bude čekat řada dalších lidí. A opravdu to tak bylo. Dostat se dovnitř bylo téměř nemožné. „V té době mohli občané USA zůstat v zemi jako turisté po dobu 30 dní, pak museli odjet a toto 30denní období začalo znovu. Ředitel se rozhodl, že to pro nás bude snazší. Koneckonců jsme měli v plánovali v těch čtyřech měsících výlety do Drážďan, Krakova, Bratislavy a Vídně. Slyšeli jsme příběhy o mnoha dalších, kteří dělají totéž, nejen studentů jako my, ale i lidí, kteří tu pracovali,“ uvádí dotyčný.

„Zůstal jsem v České republice jako student 12 měsíců. Každý měsíc jsem zodpovědně vycestoval. Neměl jsem moc peněz, často byly tyto výlety krátké. Během léta jsem vyučoval angličtinu za hotovost. Také jsem měl krátkou administrativní práci, za kterou jsem dostal hotovost. To, co jsem v té době nevěděl, bylo, že peníze byly technicky vypláceny někomu jinému,“ vysvětluje Američan.

V roce 1998 se Američan vrátil do Česka a opět si našel práci v administrativně. A opět se nechal vyplácet podobným způsobem. Dokonce se přihlásil na Univerzitu Karlovu. Nikdo prý po něm nechtěl víza a nikdo mu ani neřekl, že by je měl mít. Když začal chodit na přednášky, opět vsadil na taktiku vyjíždět každých 30 dní za hranice. Ale protože neměl peníze, začal se ptát ostatních cizinců, jak to dělají. „Několik lidí mi řeklo, že zůstávají v zemi celé měsíce, aniž by ČR opustily, a nic se jim nestalo. Skutečným problémem bylo, když jste měli v cestovním pasu vypršela vízum. To by varovalo pohraničníky. Ale s pasem bez víz, můžete cestovat, jak chcete. Takže jsem překročil povolenou dobu nejméně o 8 měsíců. Nakonec jsem udělal výlet k hranicím. Strážce na nás mávl, aniž by chtěl vidět nějaké papíry. Musel jsem ho speciálně o razítko žádat a tvrdil jsem, že to chci jako "suvenýr",“ popisuje.

Na jaře roku 1999 získal stipendium na studium v České republice z americké nadace. „Zeptali se mě na moji vízovou situaci a řekli mi, že mi mohou pomoci s vízem a poskytnou mi nějaké ukázky dokumentů, které musím posbírat. Všechny mé dokumenty byly do konce roku 1999 konečně připraveny a zástupce nadace mě během prvního týdne roku 2000 doprovodil na cizineckou policii. Jenže se změnil zákon a já mohl žádat o vízum pouze zvenčí,“ vysvětluje s tím, že proto odjel požádat do Bratislavy. Pak ale přišly problémy s bydlením. Protože bylo společné, odmítla ho cizinecká policie uznat.

„Procedury trvaly několik měsíců. Konečně jsem koncem roku 2000 obdržel své první české (studijní) vízum. Bylo to poté, co mé stipendium skončilo. V té době jsem už tři roky žil v České republice a pracoval na různých pracovních místech, pracoval jsem také v programu zaměřeném na studium Američanů v zahraničí, kde jsem radil studentům, aby každých 30 dní opustili zemi,“ vysvětluje.

„Moje první vízum vypršelo na konci roku 2000, aniž by došlo k obnovení, protože jsem nevěděl, že musím požádat o obnovení dva týdny předem. V zimě roku 2001 jsem po dvou cestách do Drážďan dostal nové (studijní) vízum. V září roku 2001 jsem poprvé úspěšně obnovil své studijní vízum,“ popisuje s tím, že následující rok byl bez problémů.

„Na podzim roku 2002 jsem nechal své vízum propadnout, protože jsem hledal nový byt a nebyl si vědom skutečnosti, že jsem mohl předložit některé dokumenty hned a další přidat později. Když jsem přišel na cizineckou policii, všechna čísla pro ten den byly rozdána. Zeptal jsem se ženy u informačního pultu, jestli by mi mohla alespoň potvrdit, že jsem tam byl a pokusil se obnovit vízum. Odmítla,“ vzpomíná Američan.

Pak pokračoval v hledání bytu, jenže majitel nebyl kvůli předchozím špatným zkušenostem ochotný podepsat mu papíry pro cizineckou policii. A tak hledal dál. „Podnikl jsem dvě cesty do Bratislavy a v listopadu jsem získal své studentské vízum. V letech 2002 až 2007 jsem žil v novém bytě s dalšími cizinci, převážně s Američany, z nichž každý strávil v České republice 9 měsíců až 3 roky, většinou jako učitelé angličtiny. Několik z nich nikdy nemělo víza,“ vypráví.

V roce 2003 dokončil školu a přihlásil se na doktorandské studium. „Během toho roku jsem byl najat na výuku angličtiny v jedné společnosti. Žena, která se starala o kurzy, se mě zeptala, jestli mám pracovní povolení. Neměl jsem. Nebylo úplně jasné, jak budu placen. Obnovil jsem své studentské vízum na další rok. V té době jsem zjistil, že můj výzkumný tým získal grant, díky němuž jsem se měl stát zaměstnancem mé fakulty. Žena z personálního oddělení se mě zeptala, jestli mám pracovní povolení. Neměl jsem. Z tohoto důvodu jsme si museli dočasně s mým kolegou prohodit práci a on mi převáděl peníze,“ vzpomíná.

Na jaře 2004 konečně získal pracovní povolení. „Uskutečnil jsem dvě cesty do Bratislavy a dostal první pracovní vízum. Měl jsem zdravotní pojištění a sociální zabezpečení placené mým zaměstnavatelem a byl jsem šťastný. Ukázal jsem pracovní povolení společnosti, kde jsem učil. Neuznali ho, ale nebyli schopni poskytnout mi jediný důvod, proč to neudělali,“ tvrdí Američan žijící v Česku.

„V září roku 2004, po několika letech, kdy mi platili různými způsoby, mi zaměstnavatel a jazyková škola tvrdili, že neexistuje způsob, jak by mě mohli vyplatit, a že si musím opatřit živnostenský list. Potřeboval jsem pro tento účel nový typ víza,“ opět proto podnikl cestu do Bratislavy, získal licenci a zároveň si obnovil pracovní vízum.

„Byl jsem zaměstnán i českou Akademií věd, kde jsem se chtěl být vyplácen na základě dohody o provedení práce. Zeptali se mě, zda mám pracovní povolení, řekl jsem, že ano - na univerzitě. Poté, co jsem podepsal tento typ pracovních smluv už v minulosti i jinde, jsem věřil, že je to naprosto legální. Tvrdil jsem, že je to v pořádku. Nový zaměstnavatel to ale odmítl. Zmateně jsem se podíval na zákony a zjistil, že musím mít samostatné pracovní povolení pro každého zaměstnavatele, který mě chce najmout, dokonce i když pracuju na dohodu o provedení práce. Peníze z akademie mi byly vyplaceny na jméno jednoho z mých kolegů,“ vysvětluje, že nakonec se nějaký způsob našel.

A protože dostával od akademie stále více práce, rozhodl se, že si sežene další povolení, což se mu povedlo. „V září 2005 jsem také obnovil vízum potřebné kvůli živnostenskému listu a požádal o druhý živnostenský list kvůli obavám, že bych mohl být při výuce angličtiny kontrolován, když mé povolení bylo jen na překlad,“ popisuje své byrokratické problémy. Nakonec ale získal dvě pracovní povolení a dvě licence. A následně si opět prodloužil vízum.

Tím ale jeho problémy s úřady neskončily. „V roce 2006 jsem začal pracovat na evropském grantovém projektu, v němž jsem se stal zodpovědným za několik zaměstnanců, z nichž většina nebyla českými občany. Jeden z nich byl Rus, druhý Srb. Oba kolegové potřebovali víza pokaždé, když se chtěli účastnit workshopů spojených s projektem v zemích jako Itálie a Belgie. Pokaždé měli pozvání, potvrzení o ubytování a pojištění. Často se stalo, že jeden z dokumentů nebyl úplně správný a musel být vyřízen znovu. Začal jsem toužit po vstupu do Schengenu,“ otevřeně uznal cizinec.

Když pak v prosinci 2007 Česká republika opravdu vstoupila do schengenského prostoru, bylo mu řečeno, že může požádat o trvalé bydliště, i když jeho udělení může chvíli trvat. „Jak můžete vidět, moje cesta k legálnímu i trvalému bydlišti byla dlážděna nezdravými praktikami, a to nejen z mé strany. Je možné ukázat na zaměstnavatele, vlastníky nemovitostí, vzdělávací instituce a jiné veřejné instituce, které nějakým způsobem obcházely na zákony. Abych byl spravedlivý, mnoho z nich se dostalo do obtížné situace,“ přiznává Američan.

Vstup Česka do Schengenu považuje za dobrý pro něj i další cizince, pro které se život značně zjednodušil. „Američtí občané tvrdí, že mají ekonomickou sílu a že Česká republika by neměla vytvářet tolik bariér, které jim brání v tom, aby přinesli kapitál všeho druhu (finance i jazykové a odborné znalosti).,“ uvádí s tím, že tito lidé mají větší moc než třeba ukrajinští dělníci, kteří nemají zdravotní pojištění a kteří často pracují na černo.

Na cizince teď proto apeluje, aby trvali na tom, aby byli zaměstnání legálně bez ohledu na typ smlouvy, kterou v práci mají. „Pokud máte pouze jednoho zaměstnavatele, pro kterého pracujete na plný úvazek a který trvá na tom, že musíte mít živnostenský list, je to v českém jazyce označováno jako "švarcsystém" - a je to nezákonné. Pokud nejste zaměstnáni legálně, neexistuje žádný mechanismus, který by zajistil, že máte např. zdravotní pojištění a žádné peníze se vám odkládají na důchody, pokud se rozhodnete zůstat v České republice. Vy jste ten, kdo je v ohrožení. Pokud vám váš zaměstnavatel odmítne pomoci, aby vaše práce byla legální, najděte si jiného. Pokud jste zodpovědní za ostatní z "třetích zemí", trvejte na jejich legalizaci,“ apeluje na zahraniční pracovníky.

To stejné podle něj platí v oblasti bydlení – i zde je třeba trvat na tom, aby cizinci měli legální nájemní smlouvy. „Když jsem přemýšlel o své první zkušenosti v roce 1996, přál bych si, aby mi někdo podobným způsobem poradil,“ dodává Američan.