Komunisti zlatníkům roztavili zlato, dodnes se soudí. ÚS lituje verdiktu, ale...

Ústavním soudcům je podle zpravodajky Ivany Janů líto, že do vleklého sporu museli zasáhnout v neprospěch restituentů. "Způsobila to rozbíhající se judikatura Nejvyššího soudu, o kterou obecné soudy opřely své rozsudky," řekla Janů.

"Stále doufám, že nějaká satisfakce v morální i finanční rovině bude následovat," reagoval na verdikt zástupce rodiny Robert Lifka. Banka podle něj dosud nevydala nic. Finanční ústav podle něj v minulosti argumentoval také ohrožením slovenského hospodářství. Kilogram zlata má aktuálně na trhu hodnotu přibližně 800.000 českých korun.

Případ má kořeny v roce 1953. Tehdejší Lidový soud v Trenčíně rozhodl o propadnutí majetku dvou příbuzných ve zlatnické firmě, a to včetně cenností. Kromě zlata to byly také zlaté a stříbrné mince. Okresní soud v Trenčíně v roce 1991 oba odsouzené rehabilitoval. Dědicové pak požádali bývalou Státní banku československou o vydání některých zabavených cenností, avšak neuspěli, a tak začal vleklý soudní spor.

Soudy v 90. letech nejprve žalobě nevyhověly. Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích lze totiž vydávat jen věci, které lze individuálně a nezaměnitelně určit, což není případ mincí ani zlata určeného k tavbě. Do sporu však zasáhl NS a na základě jeho intervence už justice uložila Slovenské národní bance jako nástupnické instituci povinnost vydat ekvivalentní množství drahého kovu v téže kvalitě, o jaké rodina přišla. NS celý proces završil posledním usnesením, kterým odmítl dovolání banky. Právě toto usnesení ústavní soudci zrušili.

"Podstata problému je v tom, že NS nemá svou judikaturou ujasněno, co je to věc individuálně určená. Ústavní soud to nemohl přehlédnout, je to značná chyba," uvedla Janů.

Zlato pocházející z provozu firmy prý rodina schovala už před nacisty, nakonec ho zabavili komunisté. "Zlato, které se tehdy našlo, bylo vystavované a dělnická třída žádala trest smrti," řekl Lifka. Oba zlatníci si nakonec odpykali vysoké tresty odnětí svobody. "Jako všichni se vrátili zlomení," uzavřel Lifka.

Převzetí moci v únoru 1948 umožnilo komunistům daleko účinněji zasáhnout proti nenáviděnému soukromému podnikání. Ještě na jaře 1948 byly znárodněny podniky nad 50 zaměstnanců, stavební podniky, velkoobchod a zahraniční obchod. Ve skutečnosti byly zestátňovány i podniky menší.

Po projevech odporu u příležitosti sokolského sletu a pohřbu Edvarda Beneše byli živnostníci označeni za nepřátele režimu. Kromě přímého otevřeného tlaku byla proti živnostníkům přijímána diskriminační opatření, která znemožňovala podnikání a nepřímo vedla k uzavírání živností, píše totalita.cz.

V roce 1948 bylo v českých zemích více než 172 000 živností s téměř 460 000 pracovníky. V roce 1950 bylo již jen 47 500 podniků a necelých 54 000 pracovníků. Počet živností byl dále redukován.

Pokles se krátce pozastavil v roce 1956 ale po přitvrzení situace bylo kolem roku 1960 dosaženo již úplné likvidace soukromého podnikání.