Potvrzeno: Sněžka měří 1603,296 metru. Změní se mapy a učebnice?

Zeměměřický úřad ve dnech 20. a 21. února provedl zaměření nadmořské výšky nejvyššího bodu Sněžky metodou technické nivelace s připojením na body České podrobné nivelační sítě. "Lze potvrdit, že nadmořská výška přirozeného vrcholu Sněžky činí 1603,296 m a vrchol se nachází skutečně na polském území.

Úřad upozorňuje, že v obou případech se jedná o výšku nestabilizovaného přírodního povrchu, která se může měnit v důsledku lidské činnosti, vodní či větrné eroze. Dosud uváděná výška 1602 metrů je odvozená od výšky trigonometrického bodu. Ten neleží na nejvyšším místě, ale na místě, ze kterého je možné opticky měřit na další vzdálené body České státní trigonometrické sítě.

"O stabilitě tohoto bodu nemůže být pochyb. V roce 1936 byl osazen do betonových základů jdoucích až do hloubky tři metry na kompaktní skálu a nad ním pak postaven ochranný kamenný pylon. Pouze takto zřízené pevně stabilizované trigonometrické a nivelační body lze považovat za dlouhodobě určené a stabilní," uvedl úřad.

Místopředseda a ředitel sekce zeměměřictví a katastru nemovitostí (ČÚZK) Karel Štencel dnes ČTK řekl, že zanesení změny výšky Sněžky do učebnic a map bude záležet na jednotlivých vydavatelích.

"U nejnovějších typů interaktivních učebnic je to otázka několika dní, maximálně týdne, kdy školy dostanou upozornění na stažení aktualizované stránky. U tištěných učebnic jsme pak schopni změny zanést do jejich dotisků, což v tomto konkrétním případě - Zeměpis pro 8. ročník ZŠ a víceletá gymnázia - bude nejpozději letos v létě," uvedla například Radka Šmahelová z Nakladatelství Fraus, které patří k největším učebnicovým vydavatelům v Česku.

Krkonoše jsou geologicky velmi starým pohořím, nicméně jejich geomorfologický vývoj a modelaci lze sledovat teprve v období třetihor a čtvrtohor. Nejstaršími dochovanými zbytky někdejšího reliéfu jsou třetihorní zarovnané povrchy (parovina, peneplén, etchplén) v podobě dvou rozlehlých náhorních planin západních a východních Krkonoš.

Výzdvih pohoří po třetihorním alpínském vrásnění vedl k mohutné říční erozi, vodní toky se začaly zpětnou erozí zahlubovat a rozčlenily povrch Krkonoš do podoby krkonošských rozsoch a dnešní členité sítě hlubokých říčních údolí. V modelaci severních a jižních svahů Krkonoš jsou však velké rozdíly.

Nejvíce svědectví pochází z nejmladšího geologického útvaru – čtvrtohor. Během střídání několika ledových a meziledových dob došlo k přemodelování výše položených partií Krkonoš do podoby ledovcových karů, sněžníků, trogů a řady ledovcových údolí (např. Labský a Obří důl). Svědectvím opakovaného zalednění některých částí Krkonoš jsou ledovcové morény a jezera (např. Wielki a Mały Staw). Ledovcová, mrazová a říční eroze se podílela i na vzniku charakteristického jehlancovitého tvaru Sněžky (karling).

Nejvyšší hřebeny Krkonoš nebyly nikdy zaledněny, ale účinky mrazu, ledu, sněhu a větru daly vzniknout unikátní kolekci mrazem tříděných forem reliéfu, která nemá v ostatních evropských středohorách obdoby. Kryoplanační terasy, mrazové půdy, tory a skalní hradby, thufury, girlandy, putující kamenné bloky, periglaciální sutě či soliflukční valy představují geodiverzitu, kterou jsou Krkonoše daleko široko proslulé, informuje Krnap.cz.