Příjemce sociálních dávek měníme na daňové poplatníky...

Kdo přišel s myšlenkou, že spojíte turné s výstavou plnou černého humoru?

Už 10 let usilujeme o to, aby náš zřizovatel, Magistrát hlavního města Prahy uvolnil prostředky na dostavbu areálu Jedličkova ústavu a škol. Přemýšleli jsme, jak se Magistrátu intenzivněji připomenout, a jak představit veřejnosti význam vzdělávání lidí s hendikepem. Hodně lidí stále Jedličkův ústav vnímá jako instituci ústavní péče a nikoli jako vzdělávací systém. Smysl Jedličkárny výborně vyjádřil už před 100 lety zakladatel Rudolf Jedlička, když řekl, že úkolem Jedličkova ústavu je přeměnit pasivní příjemce sociálních dávek na daňové poplatníky. V komunikaci s veřejností považujeme za důležité rozjet se přímo za lidmi do různých regionů. Z vývoje posledních let nám došlo, že spousta lidí nevěří tomu, že jednotlivec může něco pozitivně ovlivnit. Naplánovali jsme tak sérii koncertů The Tap Tap v různých částech ČR. Všechny koncerty budou zdarma a s naším výtvarníkem Honzou Augustou jsme se je rozhodli doplnit výstavou drsnějších vtipů o lidech s hendikepem. Oslovili jsme výtvarníky z časopisu Sorry, kterým se myšlenka velmi líbila. Právě teď ve středu jsme výstavu, se kterou chceme objet celé Čechy, pokřtili v galerii Atrium.

Takže se snažíte ukázat společnosti, že černý humor nemusí být pro přímo dotčené urážlivý?

Schopnost komunikovat i o vážných věcech s nadhledem je strašně důležitá. Většinou nejvážněji a nejurážlivěji na černý humor o hendikepovaných reagují lidé, kterých se to vůbec netýká. Každý, kdo byl v kontaktu s lidmi s hendikepem, ví, že se mezi nimi pro skutečně drsné vtipy nechodí daleko. Takhle vlastně zveme lidi bez hendikepu do našeho klubu a umožňujeme vám se nám (spolu s námi) zasmát.

Psali jsme: OBRAZEM: Kapela The Tap Tap spojila síly s černým humorem o handicapovaných a vyrazila dobýt republiku  

Zmíněný nadhled je značně vidět už na předmětech, skrze jejichž koupi je možné skupinu podpořit. Na tričku se například objevuje husa, která má jako kompenzační pomůcku balónek, či moucha s utrženým křídlem.

Na obalu nejnovějšího alba Moje volba je piktogram, kde je lebka se zkříženými francouzskými holemi. Snažíme se nesvazovat konvenčními tématy. Lidé, kteří nejsou zvyklí na kontakt s hendikepovanými, strašně snadno podléhají rozpakům a myšlence: proboha co bych dělal, kdyby se něco takového stalo mně. Myslím si, že všechny kampaně založené na dojímání a vzbuzování lítosti jen prohlubují hloupou konvenci toho, že jsou tu dvě oddělené skupiny ve společnosti. Ve skutečnosti jsme prvních a posledních deset let života všichni bez výjimky odkázáni na něčí pomoc.

Pozorujete ve společnosti za posledních deset let nějaký posun v přístupu k hendikepovaným?

Určitě dnes například nikoho neudiví, když se někdo pohybuje bez asistenta sám na elektrickém vozíku v centru Prahy. To je ale asi tak vše. Pořád je to dost, protože za komunistů byli lidé s hendikepem izolovaní a Praha byla mnohem bariérovější. Stále není běžné, že se člověk na vozíku dostane skutečně kamkoli, nebo to, že se i lidé s vážným hendikepem aktivně a bez údivu ostatních účastní veřejného života. V tom máme před sebou velký kus cesty.

Vy jste byli s kapelou v zahraničí směrem na východ i na západ. Když to srovnáte, kde se pohybuje česká republika ohledně bezbariérovosti?

Někdy uprostřed mezi Madridem a Moskvou. V Madridu evropské dotace přispěly k tomu, že jsou všechny kulturní a veřejné instituce bezbariérové. Autobusy jsou vybavené elektrickými plošinami, takže naštvaný řidič nemusí vylézat se zahnutým drátem a vyklápět plošinu. Oproti tomu v Moskvě je všechno tak o třicet let zpátky. Když jsme byli s elektrickými vozíky s jediným bezbariérovým autobusem v Moskvě na Rudém náměstí, fotili si nás tam jako kuriozitu. Tam se v metru na vozíku neprojedete, nikdo to zkrátka neřeší. Souvisí s tím i mentalita. Když jsme v Praze nastupovali do letadla, tak už u rámu se před nás Rusové tlačili, aniž by vnímali, že ve frontě čekají lidé na vozíku. Na tom je dobře vidět, jak je to v dané společnosti nastavené.

My jsme někde uprostřed. Je poměrně běžné, že se vás někdo zeptá, zda nechcete pomoct, ale je komplikované v Praze třeba studovat. Úpravy budov, aby byly bezbariérové, plánují lidé, kterých se to netýká. Pak máte budovu školy, kde je jenom v jednom patře bezbariérová toaleta. A i když k ní třeba nevede schod (věřte, že i to je možné), zajít si tam může pro člověka na vozíku znamenat i hodinový úkon, jestliže se má přemístit do daného patra, z vozíku na toaletu, a zpět. Až absurdně velké časové rezervy na jakékoli cesty jsou hodně demotivující. Jak říká náš moderátor Láďa Angelovič (student filozofické fakulty) - lidé obdivují, jak je skvělé, že hendikepovaní zvládají překonávat překážky. Ale já nechci pořád jen překonávat překážky, já chci studovat.

Jaké je vlastně cestování s hendikepovanými, když je v kapele několik hudebníků odkázaných na elektrický vozík?

Jedličkův ústav nám zapůjčuje bezbariérový autobus, do kterého se vejdeme všichni i s nástroji. Cestování je tak poměrně pohodlné. Máme za sebou cestování i s ČSA letadlem, což je složitější, ale umíme to. V červnu nás čeká cesta do Izraele, kde budeme zahajovat Dny Prahy v Jeruzalémě. V roce 2015 bychom rádi odehráli malé turné v Americe, ale máme trochu problémy s pojištěním hendikepovaných mimo Evropskou unii.

Vy máte v programu, že až přilétnete z Izraele, tak hned ten samý den máte ještě dva koncerty. Dá se to zvládnout?

Docela podstatnou roli hraje finanční motivace. Když máme více koncertů za den, náš zpěvák Jirka Holzmann si za den vydělá třeba i polovinu svého měsíčního důchodu. To se pak člověk tolik nerozčiluje. Má práci spojenou s ohodnocením a tak to má být. Jsme na to velmi hrdí, protože není obvyklé, aby si lidé s těžkým hendikepem vydělávali prací. Hlavním zdrojem jejich příjmů je podpora od státu, ale touto cestou mají možnost zvýšit svojí životní úroveň. Takže se to dá zvládnout.

Kdo vám vlastně píše texty?

Delší dobu jsme spolupracovali s hudebníky, jejichž tvorba se nám líbila. Vybrali jsme si písničku, a když autoři souhlasili, pozvali jsme si je jako hosty a jejich písničku jsme upravili pro nás. Tak vzniklo první cédéčko Párty na kolečkách. Teď už spíše píší přímo pro nás. Například písničku Moje volba pro nás napsal Jarda Svoboda z kapely Traband, Xindl X pro nás napsal Řiditele autobusu a teď nově Svět se zbláznil. Nyní pracujeme na písničce Sundej brejle od Honzy Kaliny a Tomáše Belka z kapely Sto zvířat. Snažíme se ale o rozmanitost a v repertoáru tak máme i dvě písničky od Bedřicha Smetany, the best of Prodaná nevěsta a verzi Vltavy pro melodické bicí nástroje.

Zdroj: YouTube

Chystáte nové album?

Uvažujeme o tom, že bychom v roce 2015 vydali album pro děti. Uvědomuju si totiž jako otec dvou dětí, jak málo skutečně dobrých věcí se pro děti dělá. Často jsou vystavované elektronické pseudomuzice, která je podobná znělkám z reklam. To nenaučí děti vnímat živé nástroje, což pak souvisí s invencí dětí hrát na nástroje a vnímat hudbu jinak, než že se jenom programuje.

Jak Vás vlastně napadlo založit kapelu? Vy jste z herecké rodiny. Npřitahovalo Vás věnovat se po vzoru rodičů herectví?

Herectví mě nijak příliš nelákalo, mě ani bratra k herectví rodiče nijak nevedli. Hudba mě začala skutečně bavit několik let před nástupem do Jedličkárny. Hrál jsem v několika kapelách. Rok a půl po nástupu do Jedličkárny jsem se rozhodl založit rytmicky založený hudební kroužek, jako pokus, jestli by se lidé s těžším hendikepem mohli zapojit a vytvořit hudební skupinu. Nepřemýšleli jsme o tom jako o terapii, chtěli jsme vystupovat před lidmi a přinášet jim zábavu. A jak říká náš moderátor Láďa Angelovič, po několika letech se nám to docela sympatickým způsobem vymklo z ruky.

Vy sám tedy hrajete na nějaké nástroje? Neláká Vás si někdy zahrát?

Já hraju na saxofon a na klarinet. Studoval jsem na Základním umělecké škole a pak samostatně. To víte, že mě láká si zahrát (na obou CD jsem nahrával saxofon), ale s Tap Tap máme až do roku 2016 velké konkrétní plány a do toho se snažím být také otcem. Každopádně máme s kamarády v plánu obnovit kapelu Kamil Jasmín. Dokonce už máme i termín koncertu, ale nevím, jestli zvládnu napsat noty, abychom mohli nazkoušet program...

Jak probíhá sbírka na dostavbu Jedličkova ústavu?

Na začátku prosince jsme ve Státní opeře tříletou sbírku zahájili, tento týden jsme pokřtili výstavu vtipů černého humoru a rozjíždíme se na turné po republice. Na začátek se nám tedy vše podařilo zpropagovat poměrně dobře. Magistrát poskytl startovní částku 5 milionů korun, přičemž se celkově jedná o částku 100 milionů korun na stavbu a 25 na vybavení. My pro to uděláme maximum, ale nemyslíme si, že se nám podaří celou částku vybrat. Každopádně na Magistrátu si uvědomují, že jako zřizovatelé by měli dostavbu z významné části zafinancovat. Turné tedy bereme spíše jako prostředek osvěty, abychom lidem představili, k čemu vlastně Jedličkárna slouží, a proč je důležité vzdělávání lidí s hendikepem.

Více o sbírce ZDE. 

Magistrát je tedy teď vstřícnější, než býval?

Současná radní pro školství Ludmila Štvánová nám velmi pomáhá, sama iniciovala otevření jednání o dostavbě. Věc se docela pohnula a myslím, že když všechno půjde dobře, příští rok proběhne výběrové řízení na dodavatele, ale uvidíme. Po těch letech jsem už k veškerým, především pozitivním signálům lehce skeptický.

O jakou budovu se má jednat?

Mělo by to být multifunkční vzdělávací centrum pro lidi se speciálními potřebami. V přízemí budou garáže, nad nimi sál pro 150 lidí, který je zároveň uzpůsobený jako nahrávací studio. Dále by tam měly být odhlučněné učebny vybavené moderními technologiemi využitými jako kompenzační pomůcky. Nahoře pak výtvarná dílna. Chceme se soustředit především na informační technologie, hudbu a video, což považujeme za atraktivní oblasti na trhu práce. Chceme zde studenty školit pro různé profese a pro firmy, které si to objednají. Taková instituce v České republice chybí. Budeme například schopní nahrát symfonický orchestr v profesionální kvalitě s tím, že záznam pořídí přímo člověk s hendikepem, nebo student s hendikepem pod vedením svého lektora.

Hendikepovaní se stále neobjevují v profesích, jakými jsou advokát či lékař. Je i toto cílem nové budovy?

To je úkolem centra STUDEO do budoucnosti, ale je to běh na dlouho trať. Hendikepovaní jsou malá a nízce motivovaná skupina ve společnosti. Naším cílem je pomoci lidem, kteří na sobě chtějí pracovat. Velmi důležité jsou pro ně dobré příklady, což jsou už nyní jsou lidé v The Tap Tap, důležití jsou i dobří učitelé. S motivovanými lidmi s postižením musí pracovat ti nejlepší pedagogové. A je nutné, aby byli dobře finančně hodnoceni. Naším cílem je v příštích dvaceti letech vychovat generaci hendikepovaných politiků, právníků, vědců, lékařů .... jen tak bude mít jakákoli pozitivní diskriminace smysl.

Šimon Ornest pochází z herecké rodiny, je synem Daniely Kolářové a Jiřího Ornesta. V roce 1993 odmaturoval Střední umělecko-průmyslovou školu v oboru řezba. O tři roky později nastoupil do Jedličkova ústavu v Praze jako vychovatel, kde v roce 1998 založil rytmický kroužek, ze kterého vznikla kapela The Tap Tap.