Počítám, že mě letos pustí, říká odsouzený vrah Kajínek

Ačkoli je Kajínek pověstný svou dobrou náladou, ve vězení jej prý nedělá šťastným vůbec nic. "Naučil jsem se to tady nějak přežít. A protože jsem pozitivně založený člověk, snažím se spíš usmívat než mračit," říká v rozhovoru pro deník Blesk.

Nepopírá, že postupně degeneruje, přesto se ale snaží udržovat si přehled o dění ve světě i u nás. Odebírá noviny a tvrdí, že si pořád pamatuje to, co si pamatovat potřebuje. "Čtu všechno, chci být v obraze. Vím, kdo je kdo, co se děje. Všichni doživotní vězni mají televizi na cele a mohou se dívat de facto, na co chtějí. Problém je ale v tom, co která věznice umožní," tvrdí Kajínek.

Dodává, že věznice žádné veřejně dostupné informace necenzurují, ale technická zastaralost některých zařízení mu neumožňuje sledovat vše. Přestože má televizi pouze jako další možnost odreagování se, denně sleduje zprávy, zábavné pořady, dokumenty o přírodě i filmy, které ještě neviděl. "Každý den jdu na vycházku, to je hodina, občas jdu na cvičení, když můžu. Rozhodně se nenudím," dodává s tím, že by rád našel práci, to je ale těžké i ve vězení.

"Třeba dvacet let jsem žádal o práci, ale vždycky mi bylo řečeno, že práce pro mě není a nebude," postěžoval si Blesku, nyní se mu ale s přesunem do věznice Rýnovice blýská na lepší časy.

"První informace byla, že bych mohl jít pracovat na prádelnu – obsluhovat pračky, na šicích strojích spravovat oblečení. Považoval jsem to za práci, která je pro mě vhodná. Po nějaké době se ale návrh změnil a byl jsem seznámený s tím, že jsem zařazený na jiné pracoviště, které se jmenuje tuším elektro. A tam bych měl z nějakých tří dílků sestavovat jeden pomocí elektrického šroubováku. Neumím si představit, že by to moje záda měla vydržet," vysvětluje Kajínek s tím, že od dávné autonehody trpí na problémy se zády.

Peníze, které by za případnou práci dostal, přesto téměř nemá jak utratit, to stejné platí i o honoráři za jeho novou autobiografickou knihu. Se zájmem ale sleduje vývoj moderních technologií, i když sám žádné vlastnit nemůže. "Například se nemůžu učit pracovat s počítačem, nemůžu používat mobilní telefony, chytré telefony, iPody atd. To všechno jde mimo mě. Líbí se mi, jak postoupily možnosti komunikací mezi lidmi. To je úžasné," dodává.

I přesto je mu ale komunikace s "vnějším světem" takřka zapovězena. "Telefonování z věznice je problém. Přitom dneska by bylo možné dát vězni mobil, zablokovat mu čísla, na která nesmí volat, respektive povolit ta, na která smí volat, zablokovat čísla, která se mu mohou dovolat, povolit zase jen některá. Ale já volám z klasického telefonního automatu na telefonní kartu. Od ledna můžu chodit telefonovat každý všední den na deset minut. Dřív to bylo možné jednou za čtrnáct dní," posteskl si.

Naděje na svobodný život jej ale neopouští ani po tolika letech za mřížemi. Na otázku redaktora Blesku, v kolika letech se dostane na svobodu, odpovídá: "Já počítám, že letos. Což je mé přání!"

Vzápětí dodává, že si z toho dělá trochu legraci. "Je to takový až morbidní humor, ale je strašně obtížné odhadnout, co se stane. Dvacet let se snažíme dokázat, že jsem něco neudělal, a dvacet let je to de facto nemožné, protože někdo nechce slyšet pravdu. A je otázka, jestli se situace dneska posunula už tak dalece, aby bylo možné s touto věcí legálním způsobem pohnout. Takže já doufám, že z vězení vyjdu legální cestou, a doufám, že to bude co nejdříve," uzavírá Jiří Kajínek.