Hrdinně kladli odpor gestapu. Před 78 lety padli parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha

Dokonale je zaskočili. Nacisté považovali Čechy za slabochy, a proto si vůbec nepřipouštěli, že by se zmohli na nějaký odpor či akci. Rotmistři Jan Kubiš a Jozef Gabčík svým činem zvrátili do té doby nepříznivý průběh 2. světové války. Atentátem na Reinharda Heydricha, jenž jeho následkům podlehl 4. června 1942, ohromili i mocnosti, když anulovaly Mnichovskou dohodu, která nám odkrojila třetinu země. Od ataku na zastupující říšského protektora 27. května 1942 až do smrti československých parašutistů (18. června 1942), kteří vyjma postřeleného Jana Kubiše a Josefa Bublíka, již skonali při převozu do lazaretu, se ostatní zastřelili na místě, se udála řada věcí, o nichž laická veřejnost příliš neví. Represe pokračovaly až do 3. července 1942, kdy druhá heydrichiáda skončila.

EuroZprávy.cz sestavily studii, respektive analýzu, o nacistické propagandě během heydrichády, které byly dvě: První heydrichiáda, též označována za první stanné právo, je období teroru spojené s Heydrichovým nástupem do funkce v roce 1941, a druhá heydrichiáda, označována též druhé stanné právo platí pro období teroru po atentátu na Heydricha v roce 1942. Redakční elaborát odhaluje, jakému tlaku byli Pražané během nacistické propagandy při druhém stanném právu na území takzvaného protektorátu Čechy a Morava vystaveni a podrobeni. Materiál přináší zajímavá témata. Například, jak byl v tomto období kontrolován propagandou tisk, co směl psát a jaké úkoly dostával, zjištění, že vyšší velitel SS a policie v Čechách a na Moravě Karl Hermann Frank přesvědčil vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, aby represe nebyly tak rozsáhlé, jak Němce dráždil exil, proč váhali s přiznáním, že je na stopu výsadkářů přivedl zrádce Karel Čurda, proč gestapo tajilo detaily boje v kostele i informaci, že část veřejnosti nevěřila, že by nacisté atentátníky dopadli. I skutečnost, že zrůdné ideologické propagandě uškodilo vyhlazení Lidic, anebo jak byli zneužiti čeští herci a podobně.

EuroZprávy si kladou několik otázek, na něž se pokoušejí v rámci dnešního smutného 78. výročí hrdinné smrti československých parašutistů nalézt odpověď.

VAROVÁNÍ TISKU: ZDRŽTE SE JAKÝCHKOLI KOMENTÁŘŮ!

Co provedl atentát či vojenský útok československých parašutistů na Heydricha s nacistickou propagandou?

Především je nutné říci, že nacisté jej vůbec nečekali. Útok na Reinharda Heydricha provedený československými parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem 27. května 1942 vyvolal mezi nacisty obrovský úžas. A to nejen proto, že cílem útoku se stal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a generál policie. Snad ještě více šokující byla skutečnost, že likvidace jednoho z nejmocnějších pohlavárů nacistické říše se odehrála v Praze, na již domněle bezpečném území, kde během uplynulého tři čtvrtě roku sám Heydrich zasadil českému odboji těžký úder. Druhá vlna takzvané Heydrichiády spustila represivní opatření proti české rezistenci a následná propaganda se snažila ovládnout český národ za použití sociální demagogie.

Jak ideologové po útoku na zastupující říšského protektora postupovali?

Úder proti Heydrichovi způsobil Němcům nepříjemné vystřízlivění z iluzí a značně poškodil propagandistický obraz o situaci v protektorátu. Nacističtí ideologové nyní stanuli před nelehkými úkoly. Vytyčili si cíl přesvědčit českou i zahraniční veřejnost o tom, že Němci mají situaci v takzvaném protektorátu mocensky plně pod kontrolou. Proto museli v první řadě zastrašit český národ od jakékoliv odporu a vyvinout tlak na Čechy, aby napomohli dopadnout útočníky na Heydricha. Další otázkou se stal dlouhodobý cíl propagandy, to je zda pokračovat v dosavadní Heydrichově linii. První dva dny po atentátu a okamžitém vyhlášení civilního výjimečného stavu se ovšem vyznačují faktickou neexistencí systemizované propagandy. Nacisté svou propagandu omezili na pouhou demonstraci síly, vyhlášení civilního výjimečného stavu, výhrůžkami smrtí za sebemenší náznak protiněmeckého odporu. A aby motivovali obyvatelstvo k loajalitě, vypsali odměnu 10 milionů korun určenou tomu, kdo atentátníky udá gestapu. Represe diktátoři umocnili zákazem všech českých shromáždění, sportovních akcí, divadelních a jiných kulturních představení.

Jak po útoku na Heydricha mohl pracovat tisk?

Z denních pokynů Ústřední tiskové dozorčí služby vyplývá, že tisk směl v souvislosti s útokem na Heydricha uveřejňovat pouze úřední zprávy ČTK a měl se zdržet jakýchkoliv komentářů. Počáteční bezradnost propagandy vyplývala pravděpodobně ze spontánního Hitlerova rozkazu, aby v odvetě za Heydricha bylo zatčeno a postříleno 10 000 Čechů.

POZOR, ABY REPRESE NEPOŠKODILY HOSPODÁŘSTVÍ

Je pravda, že se Frank u Hitlera přimlouval, aby represe nebyly tak rozsáhlé?

Ano, skutečně tomu tak je. Zajímavé je, že vyšší velitel SS a policie v Čechách a na Moravě Karl Hermann Frank přesvědčil vůdce a říššského kancléře Adolfa Hitlera, aby upustil od tak rozsáhlé represe, protože by poškodila zejména hospodářské zájmy Říše v protektorátu a pravděpodobně by vyvolala zoufalý boj Čechů. Frankovi se tak postupně dařilo prosazovat taktiku selektivního teroru proti skutečným a také potenciálním odpůrcům z řad Čechů, namísto neadresného vraždění. Znamenalo to setrvání u Heydrichovy taktiky nikoli jen z hlediska exekutivy a uplatňování okupační moci, nýbrž i ve způsobu propagandy. Stejně jako na podzim 1941 se i nyní měla propaganda stát nedílnou součástí synchronizované represivní mašinérie a jedním z prostředků teroru.

Lze říci, co přesně odstartovalo systematickou propagandistickou kampaň?

Za zahájení systematické propagandistické kampaně je možné považovat audienci prezidenta Emila Háchy a protektorátní vlády u SS-Oberstgruppenführera Kurta Daluega a SS-Gruppenführera Karla Hermanna Franka na pražském Hradě 29. května 1942. Z následné reportáže šéfredaktora Poledního listu Karla Wernera nazvané „Chvíle, která rozhoduje o bytí a nebytí českého národa“ se česká veřejnost dozvěděla, že: „v Čechách a na Moravě budou pasivní diváci současného velkého zápolení považováni za nepřítele a podle toho se s nimi bude jednat.“

Využila propaganda nějak protektorátního státního prezidenta Emilu Háchu?

Samozřejmě, Hácha 30. května v 19 hodin přednesl po atentátu první rozhlasový projev. Německo-jazyčný koncept Háchova projevu dochovaný se na první pohled jeví být společným dílem Franka Háchy, Martina Paula Wolfa (v letech 1942 až 1944 byl vedoucím IV. oddělení Úřadu říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava pro kulturní politiku a pak zastával funkci vedoucího oddělení kulturní politiky v Německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu – pozn. red. ). Ovšem původní předloha Háchova projevu, vzniklá v prezidentské kanceláři, se natolik liší od definitivního znění jeho rozhlasové řeči, že o prezidentově reálném vlivu na obsah projevu lze oprávněně pochybovat. Původní Háchův projev totiž neobsahuje jakoukoliv zmínku o československém exilu, ani jeho vlastní obhajobu před protektorátní veřejností, zato se ovšem jeho součástí stala výzva adresovaná českému národu, aby nezanedbal „nikdo nic, co by mohlo přispěti k odhalení anonymních vrahů, kteří zbaběle ohrozili celý národ.“

HÁCHA OBVINIL BENEŠE ZA PROLITÍ ČESKÉ KRVE Čím chtěl Hácha ve svém projevu zaujmout a zmínil v něm i exilového prezidenta Edvarda Beneše?

Háchův rozhlasový projev, následně uveřejněný tiskem, měl být zřejmě apelem na vzdělané a vlastenecké vrstvy národa. Protektorátní prezident ve své řeči přesvědčuje veřejnost, že pouze jeho dosavadní politika naprostého podvolování se Němcům je jediným východiskem k uchování fyzické existence českého národa. Hácha opětovně připomenul zradu spojenců Československa v roce 1938, kterou ovšem dával za vinu výhradně „panu Benešovi“ a jeho tehdejší zahraniční politice. Hácha zdůrazňoval legitimitu svého prezidentství, kterou dával do protikladu se „soukromníkem“ a „britským agentem“ Benešem. V Háchově projevu byl Edvard Beneš poprvé označen za „nepřítele českého národa číslo 1“ a za viníka „dosud prolité české krve“. Teprve pátý den po atentátu nacisté naplno rozjeli propagandistickou mašinérii bombastických a spektakulárních akcí.

Už padla zmínka o tisku, který měl na represi velký podíl. Je možné říci, že jednotlivé nakladatelství na heydrichiádě vydělávala a stoupl jim náklad?

Je to šílené, ale jednoznačně můžeme říci, že z utrpení národa profitovala. Každodenní uveřejňování seznamů popravených totiž zajišťovalo navíc novinovým nakladatelům odbyt jejich nákladu. Tisk a rozhlas připravovaly psychologicky touto cestou Pražany na nadcházející megalomanské propagandistické akce. První takovou akcí se stal tzv. „velký manifestační projev vlády“, uspořádaný na Staroměstském náměstí 2. června 1942 ve 20 hodin.

Jak moc Němce dráždil exil?

Hodně. Němci rovněž nechtěli nechat bez odezvy i výroky exilových politiků o tom, že český národ, ač je „ujařměný a občansky zotročený…žije z morální síly a duchovní svobody, pramenící z jeho staleté tradice.“ Pochopitelně úder proti Heydrichovi byl vydáván za pouhou politickou vraždu, zorganizovanou ze zahraničí. Vzhledem k vlně sympatií k Čechoslovákům, které útok na Heydricha v zemích protiněmecké koalice vyvolal, se Němci zvláště usilovně snažili představovat český národ jako společnost zděšeně vytrženou atentátem z její poraženecké rezignace, která exilovou vládu a prezidenta považuje za viníky současných represí.

NACISTŮM Z POČÁTKU ZBYLO JEN OKÁZALÉ TRUCHLENÍ

Jaké konkrétní úkoly od ideologů dostávala média?

Heydrichovo úmrtí 4. června bylo pro propagandisty další pobídkou k zintenzívnění jejich činnosti. Tisk a rozhlas proto byly zahlceny Heydrichovými nekrology a oslavnými ódami na jeho osobu, které ovšem nic neměnily na dosavadní neschopnosti německé policie dopadnout muže, kteří ho zabili. Bezradná nacistická propaganda si prozatím musela vystačit s připojením se k okázalému truchlení za „padlého Obergruppenführera.“ Tisku bylo nařízeno, aby úřední zpráva o Heydrichově úmrtí byla otištěna „zároveň s portrétem na první stránce ve smutečním rámečku“ a že „kromě toho nepřijde na první stranu nic jiného.“ Úředníci ze IV. oddělení ÚŘP (Úřadu říšského protektora – pozn. red.) dále žádali kolaborantské novináře, aby „položili velkou váhu na vojáckou stránku zesnulého a jeho politické schopnosti v souvislosti s jeho povahou vojáka.“

S heydrichiádou je smutně spojeno jméno ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce, jak se prezentoval?

Než se k němu dostaneme, musíme si uvědomit, že nacisté samozřejmě chápali, že pěstování Heydrichova kultu je na stopu atentátníků nepřivede. Jedinými prostředky k dosažení jejich cíle byly pro ně i nadále teror. Zastrašovací úloha propagandy plnila neméně důležitou funkci v zápase s českou rezistencí, než spolupracovníci gestapa a udavači. Němci pokračovali ve stupňování a systematickém nátlaku na celý český národ. Postoj okupační moci vůči Čechům po Heydrichově úmrtí vystihl ministr školství a lidové osvěty v protektorátní vládě Emanuel Moravec ve svém rozhlasovém komentáři ze 4. června 1942 slovy o tom, že: „Stačí málo, aby z dnešního neštěstí stala se národní katastrofa.“

LIDICE ZRŮDNÉMU REŽIMU ŽÁDNÝ EFEKT NEPŘINESLY

Očekával národ, že fašistický režim za Heydrichovu smrt chystá odplatu?

Rozhodně. V předvečer Heydrichova pohřbu určitě i mnozí nezasvěcení obyvatelé protektorátu tušili, že jeho smrt a dosavadní debakl při pátrání po atentátnících, povedou k eskalaci teroru. Pompézní slavnost při převozu Heydrichovy mrtvoly k pohřbu do Berlína 8. června 1942 byla toho ponurou předzvěstí.

Co vyvraždění Lidic, zapojených do atentátu nešťastnou souhrou náhod, znamenalo pro propagandu?

Výrazně tato událost renomé nacistů stejně jako zrůdnému režimu uškodilo. Jejich zkázu Němci navíc ještě se slavnostní pompou vykřičeli do světa. Z Lidic tak nacisté, určitě nechtěně, učinili symbol německé zvůle a současně i české rezistence. Úřední zpráva o vyvraždění obce Lidice, uveřejněná napřed rozhlasem a 11. června 1942 také tiskem ovšem přesto vzbudila u české veřejnosti zděšení a úžas. Vyhlazení této obce obývané převážně dělníky kladenských dolů a železáren navíc nezapadalo do slovního nadbíhání nacistické propagandy dělnictvu. Záhuba Lidic rovněž značně zpochybnila propagandistický efekt spektakulárního zasílání českých zbrojařských dělníků na ozdravné pobyty v Luhačovicích. Navzdory Wolfově nadšení nad Lidicemi, nebyla v protektorátním tisku uveřejněna z vypálených Lidic ani jedna reportáž. Na recepci uspořádané v Černínském paláci pro české kolaborantské novináře den po vyhlazení Lidic Frank prohlásil, že „tisk musí českému národu naprosto zřetelně objasnit, že zde nyní již nejde o státoprávní formality, nýbrž o existenci českého národa vůbec a o zachování jeho domoviny.“

Kdy se gestapo dostalo na stopu parašutistů?

Teprve až 16. června 1942 docílila monstrózní zastrašovací kampaň úspěchu. Karel Čurda, bývalý člen paraskupiny Out Distance, podlehl strachu o svůj život i lákavé nabídce beztrestnosti a dobrovolně učinil na pražském gestapu rozsáhlou výpověď. Vinou zrádce Čurdy Němci vypátrali úkryt parašutistů v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici, konkrétně v Chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Po sedmihodinovém boji padlo gestapu do rukou pět mrtvých a dva umírající parašutisté (Kubiš, Bublík), mezi nimi byli i útočníci na Heydricha Jan Kubiš a Josef Gabčík.

Je pravda, že nacisté provedený útok na kostel považovali za svůj debakl?

Můžeme to tak říci. Němci oznámili dopadení „vrahů SS-Obergruppenführera“ úřední zprávou uveřejněnou rozhlasem 18. června a tiskem o den později. Není překvapující, že novináři obdrželi striktní zákaz se jakkoliv zmínit o několikahodinovém boji obklíčených parašutistů s přesilou gestapa a SS. Značně pošramocené prestiži německé policie by pochopitelně neprospělo, kdyby vešlo ve známost, že za vypátrání atentátníků vděčí nikoli kriminalistickým schopnostem svých úředníků, nýbrž selhání jednoho z odbojářů, a to Karla Čurdy. Veřejnost byla proto pouze informována, že parašutisté „byli v ranních hodinách dne 18. června 1942 na základě rozsáhlých zjištění německé státně-policejní ústředny pražské zadrženi v jednom pražském kostele, ve kterém se delší čas skrývali, a při dopadení zastřeleni.“ Pochytání parašutistů a jejich spolupracovníků bylo sice prvořadým, nikoli jediným cílem okupačního režimu. Nacisté se potřebovali vyrovnat s debaklem vlastní prestiže a zároveň domácí i zahraniční veřejnosti ukázat, kdo je v protektorátu pánem. Němci si sotva mohli dělat iluze, že ve čtvrtém roce okupace se jim u většiny českého národa podaří docílit z jejich hlediska ideálního stavu, kdy se oběť násilí vnitřně ztotožní se svým trýznitelem, začne sebe považovat za příčinu vlastního utrpení a postupně ztratí sebemenší schopnost být sama sebou. Nacistická exekutiva a její propagandisté se ovšem ze všech sil snažili, aby tomu tak bylo alespoň navenek. Odplatou Čechům za smrt Heydricha, včetně těch, kteří tvořili politický establishment protektorátu, se mělo na místo genocidy stát maximální ponížení a pokoření. Jedině tak si lze vysvětlit pokračování v nyní již zdánlivě nadbytečném veletoči staronových propagandistických komedií. Mezi ně patřilo například takzvané vyloučení Edvarda Beneše z českého národa Národní radou českou na jejím shromáždění uspořádaném v Obecním domě 18. června 1942.

HERCI SE NECHALI ZKOMPROMITOVAT A DĚLALI KAMPAŇ

Zneužili Němci ke své ideologii i herce?

Pochopitelně. Psychologický nátlak se netýkal pouze nedostatečně servilních politiků a úředníků. Také herci se měli podílet na propagandistické kampani a nechat se zkompromitovat v očích české veřejnosti. Martin Wolf a Emanuel Moravec proto zorganizovali „Manifestaci českých herců.“ Ta byla svolána na 24. červen 1942 v 18 hodin do Národního divadla. Minutový program manifestace svědčí o obratné rutině, kterou si při organizování těchto akcí oba propagandisté již stačili osvojit. Hlavním řečníkem se nestal Emanuel Moravec, nýbrž herec Rudolf Deyl, délka jeho projevu byla stanovena na 20 až 25 minut, úvodní slovo bylo svěřeno řediteli JUDr. Ladislavu Šípovi, hovořil pět až šest minut. Čestným hostem byl Emanuel Moravec, který byl ředitelem Deylem uveden do své lóže ve druhém patře. Teprve na závěr programu se Moravec postavil na podium, aby zde přednesl svoji řeč trvající šest až sedm minut.

Slábla po vypátrání parašutistů propaganda?

Ne. Kontrolovat české kolaboranty v jejich aktivitách bylo nutné i z čistě praktických důvodů. Propagandistická hysterie, ač byla tolik výhrůžná, přinášela i komické momenty. Němci se báli chyby, která by mohla jejich masivní a rafinovanou propagandu zesměšnit. Na toto úskalí byli šéfredaktoři protektorátních deníků upozorňováni již 28. května v pokynech Ústřední tiskové dozorčí služby a jako odstrašující příklad jim byl předložen inzerát nadepsaný „Teď je Praha nejkrásnější.“

Měl tisk, který byl maximálně kontrolovaný, přesto nějaké problémy?

Ano. Daleko vážnějším pochybením bylo uveřejnění zdánlivě banální říkanky nadepsané „Přísaha českého dělnictva“ ve Večerním Českém Slově 15. června. Teprve po distribuci dotyčného novinového výtisku se Němci a jejich spolupracovníci z reakcí české veřejnosti dozvěděli, že pokud je říkanka čtena od prvního sloupce prvního řádku dolů, obsahuje výhrůžku Němcům a slib odplaty za „vraždy žen a dětí našich.“ Samozřejmě bylo zjištěno, že autor Josef Láznička je smyšlenou postavou. Odpovědným za toto „nejhrubší politicko-tiskové provinění od počátku války“…. „které připomíná Kramářovy metody svého času během 1. světové války,“ vinilo gestapo šéfredaktora Emanuela Vajtauera. Ten se výtkám Němců bránil námitkou, že „báseň otiskl jako hlas pocházející z lidu“ a „dokonce přidal některé závěrečné pasáže.“ Namítal dále, že „počáteční slova jednotlivých veršů vlastně, právě tak jako obsah básně, směřují proti londýnským tahačům za provázky.“ Nacisté ovšem Vajtauerovu obhajobu neuznali a odmítli jeho interpretaci. Z psychologického hlediska je zajímavá otevřenost, s níž úředníci SD (Bezpečnostní službu – Sicherheitsdienst) konstatovali, že výroky v říkance jsou nejen „Němcům nepřátelské“, nýbrž „uzpůsobené současným vztahům.“ Považovali Němci sami sebe za vrahy, že na sebe s naprostou samozřejmostí vztáhli slova o „vrazích žen a dětí našich“? Tak pravdivé nazírání úředníků SD na sebe sama a svoji činnost je zarážející. Večerní české slovo bylo „okamžitě, až na další“ zastaveno. Sesazený šéfredaktor Vajtauer si v přítomnosti německých úředníků povzdechl, že: „V daném případě mu prý, jako bývalému komunistovi, byla zjevně nastavena noha ze strany komunistů“ a že zastavením novin „tyto kruhy nyní dosáhly zamýšleného účelu.“

ČÁST VEŘEJNOSTI NEVĚŘILA ZPRÁVĚ O ZABITÍ VÝSADKÁŘŮ

Je možné konkrétně zmínit, jak Němci sledovali, co tisk píše?

Okamžitě si všimli tiskové chyby deníku Brázda, jehož výtisk s Heydrichovou smuteční fotografií a nekrologem distribuovaný pravděpodobně 6. června 1942, byl chybně datován 3. června 1942. Ale vlastně šlo jen o drobnou maličkost. Oproti tomu se nebezpečnému omylu nevyhnul ani šéfredaktor Poledního listu Karel Werner v článku o anglickém původu zbraní atentátníků. Na tuto skutečnost byli němečtí úředníci v Praze upozorněni dálnopisem Goebbelsova ministerstva propagandy z 5. června 1942.Propagandisté z Berlína kolegům v Praze vysvětlili, že: značka použité munice „geko“, o níž Verner ve svém příspěvku psal, „není anglického, nýbrž německého původu. Jedná se totiž o značku munice tehdy použitou obergruppenführerem.“ Úřad říšského protektora v Praze byl proto „naléhavě žádán, aby při propagandistickém vyhodnocování atentátu, respektive anglickém podílu na něm, značka munice „geko“ nebyla v žádném případě zmiňována, protože jinak by anglické antipropagandě, která už beztoho porůznu mluvívá o německém teátru, byl dodán laciný materiál pro toto tvrzení.“ Dálnopis končí upozorněním, že „další značka munice uvedená ve shora jmenovaném příspěvku „kynoch“ (nikoliv jak je nesprávně uvedeno „kyno“) je skutečně anglického původu a může být bez dalšího použita při propagandistickém vyhodnocování.“

Někteří lidé si nenechali takzvaně vymýt mozek a nacistickou propagandu prokoukli. Je tedy možné, že neuvěřili zprávě, která uváděla, že atentátníci na Heydricha byli zlikvidováni?

Právě tato tvrzení nacisty zjevně znepokojovala, že se zpochybňovala akce gestapa proti mužům ukrytým v kostele svatých Cyrila a Metoděje. Část české veřejnosti se totiž domnívala, že skuteční původci atentátu nadále unikají a události v Resslově ulici nebyly ničím jiným, než pokusem zakamuflovat neúspěch gestapa. Tato šeptaná propaganda postupně přiměla nacisty, aby začali uveřejňovat podrobnosti o zabitých parašutistech, ačkoliv to pravděpodobně původně neměli v úmyslu. Čtyři dny po smrti parašutistů zveřejnili jména, portrétní fotografie a životopisy Kubiše a Gabčíka. Němci určitě neradi přiznali, že parašutisté „se v kostele v pravém slova smyslu opevnili, pokusili se o aktivní odpor pistolemi a ručními granáty.“ Nežádoucí přiznání heroické odhodlanosti parašutistů a odbojářů mělo být kompenzováno sdělením, že na dopadení „vrahů obergrupenführera“ se podíleli „čeští padákoví agenti“, kteří se „dobrovolně vydali úřadům.“ Vzhledem k možnosti využívat později Karla Čurdy jako konfidenta, nebylo pro gestapo výhodné uveřejnit, že s ním někdo z bývalých parašutistů spolupracuje. Ovšem nutnost čelit morální převaze parašutistů a jejich spolupracovníků oznámením, že se mezi nimi našel zrádce, se jevila být naléhavější. Úřední zpráva čtenáře rovněž ujistila, že „zvýšená odměna 20 milionů bude vyplacena řadě českých lidí“, kteří úspěchu gestapa napomohli.

Jak je možné, že informace o vypálení obce Ležáků neměla takový ohlas jako vyvraždění Lidic?

Po necelém měsíci trvání druhého stanného práva se u české veřejnosti začala dostavovat pomalu únava a s ní související otupělost k teroru i propagandistické hysterii. Tak si lze vysvětlit, že informace o vyvraždění obce Ležáky, uveřejněná tiskem ve dnech 25. až 26. června 1942 čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi.S podobnou netečností reagovali Češi i na tiskovou informaci o popravě bývalého předsedy protektorátní vlády generála ing. Aloise Eliáše, odsouzeného za odbojovou činnost již 1. října 1941. Apatie a vytěsňování z podvědomí jsou jednou z možných sebeobranných reakcí lidského organismu proti těžkému a dlouhotrvajícímu stresu. Po dopadení parašutistů si i sami nacisté začali uvědomovat, že další pokračování ve stále intenzivním teroru se stává kontraproduktivním. Nechtěli vyvolat zoufalý odpor proti sobě u té části české společnosti, která se až dosud jakkoliv nezúčastňovala protiněmecké rezistence. Zejména sudetský Němec K. H. Frank pociťoval potřebu zachovat zdání jistých „pravidel hry“ ve vztahu okupační moci a českého národa. U Čechů měla přetrvat iluze, že ten, kdo se nezapojí do odboje a zcela se podrobuje požadavkům okupačního režimu, se nemá čeho bát. O tom svědčí např. Frankův příkaz Wolfovi, aby na manifestacích bylo zdůrazněno, že „popravení Češi nejsou mučedníci, nýbrž zločinci“ a že českoslovenští emigranti „napřed hecují a potom brečí nad postřílenými Čechy.“ Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci.“

ZRÁDCE ČURDA RÁD UVĚŘIL TEZI, ŽE ZACHRAŇUJE NÁROD

Část veřejnosti se domnívá, že heydrichiáda skončila vypátráním parašutistů. Je to pravdivé tvrzení?

Nikoli. Formálně byl 3. července 1942 ukončen druhý civilní výjimečný stav. Za pět týdnů jeho trvání prožil český národ násilí a hrůzu, jaké dosud ve svých moderních dějinách nepoznal. Novým prvkem a nástrojem teroru se stala státem řízená propaganda. Její systematičnost a agresivita neměla v dějinách českých zemí obdoby.

Jakou roli sehrála kolosální propagandistická kampaň v pětitýdenním boji tisíců německých policistů proti několika parašutistům a jejich podporovatelům?

Je nepochybné, že právě propagandisté tuto „malou válku“ s Čechy v protektorátu pomohli Němcům vyhrát. Oni vytvořili nátlak, jemuž podlehl chabý charakter Karla Čurdy, bývalého parašutisty ze skupiny Out Distance. Ostatně sám Čurda potom, co se 16. června 1942 dobrovolně přihlásil na gestapu, řekl, že „když si přečetl v novinách o zastřelení rodičů českého agenta-parašutisty Oldřicha Pechala, dostal strach, aby jeho matku, na níž velmi lpí, nepostihl stejný osud.“ Ukřičené výhrůžky genocidou českého národa určitě Čurdovi z psychologického hlediska značně usnadnily cestu na gestapo. Možná se rád a ochotně nechal kolaborantským tiskem přesvědčit, že zradou kamarádů vlastně zachraňuje nikoliv sebe, nýbrž český národ. Floskule o „zastavení vraždění nevinných“ se po Čurdově zatčení československou policií v roce 1945 staly jedním z argumentů pro jeho vlastní obhajobu.

Čeho konkrétního vlastně německá propaganda dosáhla?

Je překvapivé, že nezaznamenala žádné větší úspěchy v zápase s československým exilem. Ačkoliv se část veřejnosti v zemích protiněmecké koalice mohla seznámit prostřednictvím německého rozhlasu, popřípadě i novinářů z neutrálních zemí, s efektně aranžovanými proklamacemi údajné české loajality, nedošlo k jakémukoliv zpochybnění politické prestiže Čechoslováků u politických špiček a ani u veřejného mínění velmocí. To není samozřejmé, zvláště když si uvědomíme, že občané západních velmocí neměli zkušenost s tyranskými režimy. Proto pro ně nemuselo být představitelné, že by všechny projevy loajality Čechů mohly být vynuceny násilím.

(Autor textu děkuje za spolupráci Vojtěchu Šustkovi, historikovi a archiváři působícím v Archivu hlavního města Prahy. Specializuje se na dějiny protinacistického odboje. Je považován za největšího odborníka v zemi na období heydrichiády. O atentátu na Heydricha napsal řadu publikací.)