Kněz Štemberka si mohl zachránit život. V Lidicích však zůstal, aby při německém běsnění poskytoval duchovní útěchu

I strašlivé události, mezi něž patří datum 10. června 1942, kdy Němci vypálili a vyvraždili Lidice, mohou být pro lidi příležitostí, jak projevit hrdinství a ukázat to nejlepší, co v nich je. O P. Josefu Štemberkovi nemůže být pochyb, že skutečným hrdinou byl. Svému poslání zůstal věrný až do poslední chvíle.  Byl upřímným vlastencem, u něhož za války mohli přátelé poslouchat zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech. Němci starému knězi při běsnění nabídli odejít z obce. Odmítl a místo toho poskytoval duchovní útěchu lidickým obyvatelům v jejich posledních chvílích. Muži proto mohli i díky němu odcházet na popravu klidně, důstojně a se vztyčenými hlavami.

Měl pověst muže se zlatým srdcem

Josef Štemberka se narodil v roce 1869 v městečku Pecka u Nové Paky. Pocházel z velmi skromných poměrů. Vyrůstal spolu s pěti sourozenci v rodině domácího tkalce, maminka zemřela po těžké nemoci, když mu bylo jedenáct let. Ve škole byl ale stejně jako jeho bratr Jindřich, později známý politik a právník, velmi nadaný a díky přímluvě svého učitele mohl studovat gymnázium v Jičíně. Bydlel v jezuitské koleji, peníze získával kondicemi a díky milodarům, protože z domova zcela pochopitelně nemohl dostávat žádnou podporu. Po maturitě absolvoval kněžský seminář v Hradci Králové a v roce 1894 byl vysvěcen na kněze. Postupně působil na několika místech. Nejdříve sloužil jako kaplan v Čestíně, dále jako administrátor ve farnosti ve Stašově u Poličky a poté se konečně stal farářem v obci Koleč u Kladna.

Důležitý byl pro něho rok 1909, kdy nastoupil jako farář v místě svého posledního působiště – Lidicích, kde strávil více než 33 let. V této vesnici se měl podle svědectví lidí těšit poměrně velké oblibě pro svoji štědrou, tichou a mírnou povahu. Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli, když potřebovali poradit i se svými sousedskými spory. Oblibu si získal také svým odříkavým způsobem života, osobní hlubokou zbožností a poctivým plněním svých povinností. Páter Josef měl obecně pověst velmi skromného, až asketického člověka. Podle svědectví se denně myl studenou vodou, nekouřil, maso jedl pouze výjimečně a k večeři míval pravidelně hrnek mléka a krajíc suchého chleba. Měl rád zeleninu a sladil pouze medem.  

Po celou dobu také velmi obětavě pečoval o svoji farnost. Velmi se staral o farní kostel. Kromě jiného byl také hudebník, hrál na harmonium a při májových pobožnostech se farář dokonce nebránil zpěvu operních árií. Měl také velmi dobrý vztah k dětem, které ho měly rády. Zval je na farskou zahradu na ovoce a ořechy a do školy jim nosil na hodiny náboženství chleba s medem. S oblibou hrál karty se svými blízkými a přáteli. K jeho velkým zálibám patřilo včelařství a ošetřování stromů.

Byl také člověkem se silným sociálním cítěním, který pamatoval na potřebné ve svém okolí. Podporoval chudé studenty, dělníkům pomáhal získat práci v kladenských hutích. Když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení, protože tušil, že bude potřeba. Během svého působení zažil ve své farnosti obě světové války a velmi dobře si uvědomoval obtížnou situaci mnoha lidí. Poslední varhaník v lidickém kostele, lékař Quido Jeřábek, zase krátce po válce vylíčil faráře jako upřímného vlastence, u něhož za války mohli přátelé poslouchat zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech.

V tragických chvílích se projevil jako hrdina

V roce 1942 bylo Josefu Štemberkovi už 73 let a chystal na stěhování do své rodné obce v Podkrkonoší, kde hodlal spolu se svými sestrami strávit zbytek svého života. Odpočinku se ale nedočkal, protože Lidice postihla ona tragédie. Kdyby se stěhování uskutečnilo v původně plánovaném termínu v květnu, nacistickým represáliím by zřejmě unikl. Nakonec ale vyhověl žádosti svého nástupce, který v té době nebyl na převzetí služby v Lidicích ještě připraven, a termín svého odchodu odložil.

A tak 9. června 1942 zazvonilo v jedenáct hodin večer na faře gestapo. Stařičkého faráře odvedli do Horákova statku. Stal se ještě svědkem rabování svého chrámu. Když míjel jednoho gestapáka, prosil ho, aby neznesvětili jeho kostel. Za svůj pokus byl ale brutálně fyzicky napaden.

V posledních několika hodinách svého života projevil nesmírnou statečnost. Některé zdroje dokonce tvrdí, že mu nabídli odejít z obce, což ale odmítl a zůstal věrně až do konce se svými lidickými spoluobčany, za které se přimlouval. Svědectví se shodují na tom, že kněz Štemberka byl se svými farníky, posiloval je na duchu a modlil se s nimi. Všem, kteří to potřebovali, poskytoval duchovní útěchu v jejich posledních chvílích. Muži proto mohli i díky němu odcházet na popravu klidně, důstojně a se vztyčenými hlavami.

Odkaz v Pecce a státní vyznamenání

Na zahradě Horákova statku bylo ráno a dopoledne 10. června 1942 popraveno 173 lidických mužů. Mezi nimi byl také P. Štemberka, který byl před popravčí četu předvedený až mezi posledními. Po skončení vraždění byla obec srovnána se zemí, zničení neunikl ani barokní kostel sv. Martina společně s farou.

P. Josef Štemberka až do poslední chvíle posiloval modlitbou lidi ze své farnosti, což samo o sobě svědčí o jeho velké víře a také síle sdílet v těch nejhorších okamžicích tragický osud s lidmi ze svého okolí. Za svoji připravenost k osobní oběti a schopnost přinášet druhým klid v těch nejtěžších chvílích, si zaslouží uznání. Nepochybně se stal příkladem i pro další odsouzené, jak se zachovat tváří v tvář smrti. Zařadil se po bok takových hrdinů, jako byl například v Polsku Maksymilian Maria Kolbe, který zahynul v Osvětimi, aby mohl být ušetřený člověk, který měl rodinu.

Ani brutalita nacistů tedy nemohla smazat odkaz statečného kněze, který připomíná pomník u zdi kostela sv. Bartoloměje v Pecce. Po roce 1989 se také dočkal dvou státních vyznamenání. 28. října 1992 byl lidickému faráři in memoriam udělen Řád Tomáše G. Masaryka I. třídy a v roce 2014 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně. Určitě také nikoho nepřekvapí, že pražské arcibiskupství nyní usiluje o jeho blahořečení a pevně doufám, že se ho jednou podaří dosáhnout. Jedna věc je ale jistá po celou dobu od vypálení Lidic: P. Josef Štemberka patří k hrdinům, jejichž statečnost bychom si měli neustále připomínat.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL.