Nejcennější dárek jsem už dostala, přežila jsem s rodinou tornádo. Vánočním zázrakem je opravený dům, říká vděčná žena

Útrapy, kterým byla po tornádu vystavena, má pohádkovou, až vánoční tečku. Rodačka z Moravské Nové Vsi, kterou stejně jako dalších sedm obcí na Břeclavsku a dvě městské části v Hodoníně téměř před půl rokem smetl pro Českou republiku neobvyklý přírodní živel, poznala ohromnou sílu ve vlastní rodině. Díky katastrofě, při níž zemřelo šest lidí, řada byla zraněna a mnoho obyvatel přišlo o střechu nad hlavou, obnovila vztahy se svými sourozenci, které byly do té doby rezervované. „Pocházím ze tří dětí a během roku jsme se vídali maximálně tak třikrát. Jakmile se dozvěděli, co se mně přihodilo, měla jsem v nich neskutečnou oporu. Především bratr zorganizoval pomoc a hned druhý den ráno přijel s přáteli. Chlapi hned začali makat, ženy nám přivezly jídlo, kávu v termoskách a pití. Všichni jsme až na budoucího zetě byli v šoku a jen jsme kolem spouště bezradně chodili. Bratrovi jsem neskonale vděčná,“ praví Alena Kaňová a je znát, že si jí mírně láme dojetím hlas.

Zachráněné ozdoby ráda věnuje potřebným

Slzy do očí jí vhání solidarita a soudržnost, která se ani po šesti měsících z postižených oblastí nevytratila. „Jedna paní z ulice, která už má také bydlení v pořádku, napekla obrovské množství vánočního cukroví a obchází sousedy, kteří neustále dávají domy dohromady a mají tak jiné starosti. Říkala, že si přece vánoční atmosféru a zvyky nenecháme ničím pokazit.“ Mnoho rodin přišlo o všechno, nemají tak ani vánoční ozdoby. Děti však nemusejí být smutné. „Zase se projevila obrovská empatie, když ve vedlejší obci Hrušky rozdávali o uplynulém víkendu vánoční stromky a ozdoby.“ Sama paní Kaňová je ochotna ještě na Štědrý den část ozdob přenechat potřebným. „Pokud někdo u mě zazvoní a požádá o ně, ráda mu je přinesu a daruji. My je máme uskladněné přes rok ve sklepě, a tak zůstaly uchráněné a nerozbily se,“ vysvětluje.

V mysli má téměř do každého detailu ukotvený hrůzostrašný zážitek, který ve čtvrtek 24. června tornádo přineslo. Rodina si užívala letního večera, na návštěvu za tehdy sedmitýdenním vnukem přijela druhá babička z vedlejší obce. S dcerou a jejím přítelem, který s ní bydlí, všichni obdivovali pokroky ratolesti. „Druhá babička se chystala už na odchod, chtěla si jít pro kolo, když se náhle nebe zatáhlo. Řekla, že počká, až se bouřka přežene,“ vzpomíná na začátek tragédie.

Náhle začalo silně fičet a za deset minut půl osmé večer začaly vzduchem létat plechy. Dcera přiběhla k oknu a okamžitě zařvala, že se jedná o tornádo, které měla možnost během působení v USA poznat. „Všichni okamžitě utíkejte do sklepa, všeho nechte,“ zavelela. Rodina a příbuzní ji poslechy. Cestou do bezpečí poznali, že se nemýlila, všude se začaly sypat z oken a výplní střepy. Největší spoušť postihla přízemí. „V té době už jsme byli schovaní ve sklepě. Naštěstí jsem neměla možnost přemýšlet nad tím, co se děje, protože jsem si všimla, jak druhá babička k sobě tiskne maličkého vnuka a já měla strach, aby ho neudusila. A tak moje mysl byla zaměstnaná obavami o malého.“

Ve sklepě strávili asi pět minut. Někteří si mysleli, že jsou svědky zemětřesení, celý dům se totiž otřásal, slyšeli, jak tornádo, které mělo druhou nejsilnější sílu na pětistupňové Fujitově škále, odfouklo část střechy. Když řádění pominulo, Alena Kaňová si všimla, že na podlaze jsou silné stopy krve. „Jak jsme měli nazuté letní pantofle, tak jsme je při útěku poztráceli a prchali po střepech, které už v době při cestě do sklepa v domě byly. Během prchání jsme žádnou bolest nevnímali, ale když bylo po všem, všimla jsem si, že mám úplně rozřezaná chodidla.“ Co paní Kaňovou po přehnání tornáda zarazilo, bylo nezdravé ticho, které se v okolí městyse, v němž žije přes dva a půl tisíce obyvatel, rozhostilo. „Jako by přestal existovat život. Všude byly střepy, plechy a sfouknuté střechy. Byla jsem apokalypsou tak šokovaná, že jsem ani neplakala.“

Noc strávili u budoucí tchyně dcery, jejíž příbytek zůstal v pořádku. „Pamatuji si, že jsme ani na vteřinu neusnuli. Hned za rozbřesku jsem jela k našemu domu. Jen jsem bezradně chodila a dívala se na zkázu. Jedině přítel dcery nezmatkoval a hned začal s organizací.“ Finanční úřednice však také dlouho nebloumala. „Potřebovala jsem zaměstnat hlavu, a tak jsem si vzpomněla, že ve sklepě jsou kbelíky a košťata, proto jsem začala střepy uklízet.“ Když vešla do své ložnice, zhrozila se. V posteli měla nejen střepy, ale i plechy. „Kdyby tornádo udeřilo v noci, dopadlo by to se mnou zle.“

Brácho, prosím, přijeď mně pomoci, jsem na dně

Ještě večer, několik hodin po zkáze, se jí povedlo dovolat bratrovi. Měla štěstí, protože záhy přestaly fungovat mobilní sítě. „Brácho, nemám kde bydlet, dům je poničený. Jestli můžeš, přijeď mně pomoc, prosím. Jsem na dně.“ Sourozenec neváhal ani vteřinu. „Uklidni se, ráno jsem u tebe a vše začneme postupně řešit,“ slyšela ve sluchátku. I přes velkou tragédii jí byl osud nakloněn. V pátek měla jet za bratrem a jeho přáteli na letní posezení. Bratr projevil duchapřítomnost a sešlost nezrušil. Jen zvedl telefon a kamarádům sdělil: „Přátelé, jistě víte, co se stalo v Moravské Nové Vsi, tak naše setkání přesuneme tam. Místo alkoholu si přibalte lopaty, kolečka, krumpáče, rukavice a vaše ženy ať připraví proviant.“ Po svítání parta pomocníků dorazila a hned začala s odklízením. „Nepomáhali jen mně, část se vrhla k sousedům, prostě tam, kde byla pomoc neodkladná.“ Síla lidské empatie a nezlomná vůle začala dělat zázraky. Všichni dřeli do úmoru, mnozí ani vyčerpaní nevnímali. V hlavě jim běželo jediné: „Musíme postiženým pomoc, společně vše zvládneme,“ tím se řídili.

Alena Kaňová přiznává, že ohledně domu žila v hlubokém omylu. Domnívala se, že se opraví střecha, zasklí vytlučená okna, koupí se nové dveře i nábytek, zametou se střepy a bude zase bydlet. „Jenže, když se střepy a sutiny zametly, zjistila jsem, že stav domu není tak ideální, jak se na první pohled mohlo stát. V podlaze jsem objevila velké prohlubně, díry, které byly rovněž i ve zdech, jež se kompletně musely vystěrkovat.“

Nejvíce postižená byla koupelna, kterou si krátce před řáděním tornáda nechala zrekonstruovat. „Jakmile jsem do ní vstoupila, začala se houpat podlaha, všude byly popadané kachličky. Některé ulomené ale zůstaly na zdi, a tak dalo obrovský kus práce je odsekat.“ Neustále v domě objevovala nové a nové závady. „A tak se termín, kdy se domů budeme moci nastěhovat každý měsíc oddaloval. Původně jsem chtěla mít vše v pořádku do konce prázdnin, což se ale nestihlo. Pak jsme dospěli k vánočnímu termínu a ten jsme dodrželi.“ Aby co nejvíce pomohla, tak její snahu odneslo zdraví. „Už před tornádem jsem trpěla na revma a jak jsem neustále něco dělala, tak se mně zhoršilo. Sotva se nyní hnu. Ale nestěžuji si, protože žiji.“

Bohužel takové štěstí neměl hospodský v Moravské Nové Vsi. Živel jej připravil o život a stal se tak jednou ze šesti obětí. „Zpráva o jeho smrti mě zdrtila. Byl to dobrosrdečný, veselý a obětavý člověk. Moc nám chybí.“ Přírodní jev smetl i hospodu. „Teď se nemáme kde scházet a lidi, kteří stále opravují, mají tak ztížené stravování, protože by si jinak jídlo kupovali zde.“

Pojistka vše nepokryla, pomohla charita i dárci

Alena Kaňová měla jako jedna z prvních dům opravený. Hodně jí pomohlo, že je už v důchodu, a tak se mohla soustředit na likvidaci zkázy. „Obecně ale musím říci, že se zaměstnavatelé k postiženým lidem zachovali úžasně. Dali jim čtrnáctidenní placené volno, aby odstranili nejhorší následky.“ Sama ale nezapomíná, že už bydlí díky pomoci druhým. „Nikdy nepřestanu děkovat dobrovolníkům a budoucímu zeťovi.“ Přestože měla dům pojištěný, náklady na opravu by pojistka nepokryla. „Velké díky patří charitativním organizacím a lidem, kteří na sbírky přispěli, tedy dárcům. Bez vás bychom to nezvládli. Za vše jsem nesmírně vděčná. Uvědomuji si, že někteří nemohou Vánoce oslavit ve svém. Přeji jim, aby za rok už byli zase doma.“

V její duši stále vládne smutek, i když už bydlí. Jako patriotce Moravské Nové Vsi ji není lhostejné, jak městys stále vypadá. „Když po obci jdu, připadám si, že se zde snad odehrály tuhé válečné boje. Stále míjím rozbořené ruiny domů. Nějaká zásadní proměna ani po půl roce nepřišla. Navíc je mně líto, kolik lidí bude muset i o svátcích pracovat na opravách obydlí. Nadcházející svátky mnohým tak připomíná jen ozdobený stromek na návsi,“ posteskne si. Kaňová tvrdí, že místním ani nevadí, že se letos kvůli pandemii covidu-19 nekonal tradiční vánoční jarmark. „Mnoho lidí nemá na žádné veselení ani pomyšlení. Důležitější pro ně je, aby mohli co nejdříve bydlet. Velkým dárkem pro ně by byl vánoční příjezd dalších dobrovolníků,“ přeje si.

Materiální ztráta postižené tak nedeptá jako absence rodinných snímků. Tornádo totiž vše zničilo, papírové fotografie ulétly, ty uložené v počítačích vzaly také za své, neboť i veškerá elektronika byla zničena, a to nenávratně. Právě během Vánoc snášejí lidé likvidaci fotografií těžce, když si své rodiče a předky nemohou ani pohledem připomenout. I v tomto ohledu měla Alena Kaňová štěstí. „Nedávno si dcera, která bydlí v Praze, vzala řadu papírových i digitálních snímků mých rodičů domů, a tím archiv vlastně zachránila, neboť můj původní počítač řádění nepřečkal,“ tvrdí dáma, které nečiní problémy o prožitých traumatech hovořit na rozdíl od některých obyvatel. „Osobně zastávám názor, že je lepší se ze špatných věcí vypovídat. Tvářit se, že se nic nestalo, anebo se snažit násilně zapomenout, není ideální. Každý, kdo tornádo zažil, si v sobě nese prožité stigma, duševní jizvy se jen tak nezacelí. Naopak, kdo mlčí, má podle mě v sobě ještě více trápení,“ domnívá se.

Když slyší smích vnuků, na vše zlé zapomene

Ani ona ještě nemá vše úplně hotové, a tak vánoční výzdobu neměla s předstihem, jak bývá u ní zvykem. „Ještě několik hodin před Štědrým dnem jsme v jednom pokoji montovali nábytek i postele, aby měla mladší dcera, která bydlí v Praze, kde s rodinou spát.“ Její dcery a vnuci jsou pro ni nejlepším lékem, jak se vyrovnat s tragédií, která Břeclavsko postihla. „Když slyším smích vnuků a já mohu plnit roli babičky, jsem nejšťastnější a na vše zlé okamžitě zapomínám.“

Dětská radost za ní přijela i na Vánoce. „Pustíme si v televizi pohádky a budeme se na ně dívat.“ Až večer zazvoní Ježíšek a přinese dárky, nebude nadílku pro sebe cíleně hledat. „Nejcennější dárek na několik let jsem už dostala, a to v podobě života a zdraví. A dalším obrovským bonusem je, že se také nestalo nikomu nic z rodiny a blízkým. Letošní Vánoce si užijeme stejně jako ty předchozí. Možná i více, protože si rodinné pospolitosti budeme po všem ještě více vážit,“ říká Alena Kaňová.

Za ruku ji bere malý vnouček a babičce se na tváři objeví smích. Jdou se dívat na pohádky plné zázraků. Vždyť sama jeden zažila, její opravený dům je toho důkazem.

Tak požehnané Vánoce.