Poznala jsem na vlastní kůži bolševické zlo, šlo mně o život, říká pro EZ pamětnice o 21. srpnu 1969

Odmítali rezignovat, byli bojovně naladěni. Pulsovala v nich touha po svobodě. Eva Bínová se svým manželem vyšla 21. srpna 1969 dvakrát do ulic metropole. „Byli jsme přesvědčeni, že chystané demonstrace probudí celou zemi, že když Alexander Dubček (bývalý první tajemník ÚV KSČ a bývalý předseda Federálního shromáždění – pozn. red.) uvidí, jakou mu lidé vyjadřují podporu, tak ještě zabojuje,“ vzpomíná žena, jejíž otec byl po Únoru 1948 vyhozen z místa podnikového právníka a musel v rámci komunistické akce 77 tisíc do výroby nastoupit do dolů jako nepřítel lidu.

Za rozsvícená světla během dne zbili policisté řidiče

Před polednem 21. srpna 1969 odešla s mužem z bytu. „Měli jsme štěstí, že jsme bydleli v centru Prahy s manželovou maminkou, která nám tehdy hlídala dvouletou dceru,“ vypraví svůj příběh rodačka z Českých Budějovic. Sama přiznává, že už cestou na Václavské náměstí měla strach a obavy. „Mezi lidmi se šířilo, že se může střílet. Ano, bála jsem se, ale protože mně situace nebyla lhostejná, přemohla jsem se a šla jsem demonstrovat.“ Moc dobře s manželem věděli, jak komunističtí zrádci začínají utahovat šrouby a jaké represe mohou protestující poznat.

Jejich známé těsně před ročním výročím zastavili příslušníci Veřejné bezpečnosti, protože během dne za jízdy autem svítili. „Rozsvítit si reflektory během dne byl tichý protest proti okupaci i nesouhlas s následným vývojem. Někteří i troubili. Veřejná bezpečnost to moc dobře věděla, a když zaregistrovala, že vůz svítí anebo troubí, hned ho zastavila. Náš známý, který tehdy řídil, byl předveden na služebnu, kde ho surově zbili,“ přibližuje seniorka v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz bolševickou zvůli.

Když s chotěm dorazila na Václavské náměstí, byla ohromena obrovským davem lidí, který už skandoval: „Dubček, Dubček.“ „Demonstrace pochopitelně nebyla organizovaná, vše bylo spontánní. Byla jsem dojatá a měla jsem pocit, že naše svoboda není ještě tak úplně ztracena, když tolik lidí vyšlo do ulic,“ říká bohemistka. Všimla si, že na okrajích náměstí stojí vojáci, ale v euforii jim nevěnovala pozornost. Záhy však začalo první velké drama toho dne. „Z ulice Na Příkopě utíkali lidé a křičeli, že na ně policisté stříkají z vodního děla. Dostali jsme strach stejně jako mnozí a utekli jsme,“ přiznává pamětnice.

Z úzkostného pocitu se ale rychle oklepali. Věděli, že večer se bude konat další protest. „Půjdeme?“ zeptal se jí manžel. Eva Bínová neváhala: „Jasně, nenecháme si to líbit,“ řekla rozhodně. Oba ale tušili, že situace houstne a večerní demonstrace se může zvrtnout. „Než jsme odešli, tak jsme postýlku s naší dcerou odtáhli od okna, a to doprostřed pokoje. Obavy, že se bude v ulicích střílet, totiž sílily, a my jsme tehdy měli okna do Ječné ulice,“ konstatuje signatářka petice Dva tisíce slov, kterou 27. června 1968 sepsal spisovatel Ludvík Vaculík a byla namířena jako kritika proti komunistickému vedení.

Odpolední zážitek s vodními děly však způsobil prořídnutí davu. „Večer už v ulicích tolik lidí nebylo, alespoň v Jungmannově ulici,“ vybavuje si. Opět se provolává sláva tváři Pražského jara Alexanderu Dubčekovi. „Brali jsme ho jako spásu pro národ, věřili jsme mu, nestydím se říci, že jsme jej i zbožňovali.“ Tehdy ještě netušila, jak kruté bude vystřízlivění, až zjistí, že právě jejich modla podepsala hned druhý den po demonstracích takzvaný penderkový zákon umožňující perzekuci zadržených z protestů. „Na jeho podraz jsme nezapomněli a během sametové revoluce jsme byli s mužem zásadně proti jeho návratu do politiky. Bohužel mnozí na jeho charachter zapomněli,“ zdůrazňuje.

Pozor, to nestřílí Sověti, ale naši převlečeni do ruských uniforem!

S úderem 21. hodiny začalo v Jungamannově ulici peklo. „Začali po nás střílet,“ líčí dramatické momenty z 21. srpna 1969 Eva Bínová. Všichni začali prchat. „Přesto někdo vykřikl, že po nás pálí sovětští vojáci, okamžitě to někdo popřel a zařval, že jsou to naši policisté a milice, jen jsou převlečeni do ruských vojenských uniforem.“ Ještě před zahájením střelby někteří za vojáky šli a mluvili na ně rusky. „Slyšela jsem od svědků, že na ruštinu vůbec neregaovali, prý bylo vidět, že jí vůbec nerozumí.“

Při neutichající střelbě sprintovali s partnerem se někam ukrýt. „Brali jsme za kliky dveří přilehlých domů, ale všude bylo zamčeno,“ říká milovnice literatury. Když už si mysleli, že je zle, jedny z dveří povolily. „Bylo to hned za křížením s Palackého ulicí.“ V úkrytu začala plakat. „Byla jsem zoufalá, vzpomněla jsem si na dceru Moniku, co s ní bude, když nás zastřelí, a pak jsem přemýšlela, jak se dostaneme domů za ní, pokud to peklo přežijeme.“ Pozdě večer se naštěstí situace uklidnila a manželé se za potomkem dostali. Z prožitých událostí si na nějaký čas odnesli psychický blok. „Báli jsme se několik dní s Monikou vycházet na procházky, pořád jsme měli na paměti tu střelbu.“

Při každém výročí zajde s mužem do Jungmannovy ulice, kde se oba podruhé narodili. „Nemám ráda přehánění, ale kdybychom tehdy nenarazili na otevřené dveře, dnes bychom tu nemuseli být.“ Kdykoli projde seniorka Bínová Jungmannovou ulicí, vzpomene si na prožitou hrůzu. „A u toho domu, kam jsme vnikli, se pokaždé zastavím a děkuji domovníkovi, že tehdy nezamkl,“ objeví se úsměv na její vitální tváři. Ale pak hned zvážní. „Poznali jsme s mužem na vlastní kůži bolševické zlo, komunistickou zvůli. Přála bych všem, kteří je volí anebo tvrdí, jak bylo tehdy lépe, aby s námi tenkrát ty hrůzné okamžiky prožili. Považuji za neskutečnou zrůdnost, že Čechoslováci stříleli do krajanů,“ praví a v jejím hlase je znát obrovská zloba.

Brzy jim došlo, že obrodný proces se neobnoví a normalizaci nikdo neodvrátí. „S mužem jsme vážně uvažovali o emigraci, nechtěli jsme dále žít ve lží a bát se říkat své názory. Oba ale nejsme sobci, a tak jsme tady museli kvůli svým rodičům zůstat, navíc moje maminka, byla vážně nemocná, dva roky po srpnu 1969 zemřela a já kdybych odešla do exilu, bych se s ní nemohla rozloučit a být s ní do poslední chvíle. To bych si celý život vyčítala,“ vysvětluje, proč zůstala.

Evě Bínové se nelíbí, když někteří její vrtevníci nyní tvrdí, jací byli disidenti a jak proti komunistům bojovali. „Takoví, co to tvrdí, byli podělaní strachy a vše odkývali jako první. My jsme s mužem pravidelně poslouchali Hlas Ameriku i Svobodnou Evropu a stýkali jsme se známým, který byl v disentu. Ale za žádné hrdiny jsme se nikdy nepovažovali. Mohu ale říci, že jsem režim nenáviděla, nedostala jsem se na školu, jakou jsem chtěla, protože jsem všude narážela na otcovu minulost, který komunisty veřejně posílal, víte kam,“ vykládá a je znát, jak je na tátu hrdá.

Ze Sonetu duo se každou neděli šířil ostrůvek svobody

I za hluboké normalizace si ale s rodinou každou neděli odpoledne udělali soukromý ostrůvek svobody, jak říká. „Po obědě jsme si uvařili kávu a vytáhli jsme magnetofon Sonet duo, na němž jsme si přehrávali písničky Karla Kryla, Marty Kubišové, ale i Miloslava Šimka s Jiřím Grossmannem ze Semaforu, kteří ještě před normalizací měli inteligentní, štiplavé poznámky na komunistický režim,“ tvrdí paní, která má dvě děti a dva vnuky.

I když sama upozorňuje, že si odmítá hrát na hrdinku, se smíchem vzpomíná na akci, jak s mužem 28. října 1989 na Den vzniku samostatného československého státu projeli do Lán a dostali se před hřbitov, kde je pochován první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. „Dodnes si neumím vysvětlit, jak se nám to podařilo, protože na cestě do Lán bylo několik hlídek Veřejné bezpečnosti, které dále nepouštěly. Jenže před námi vždy bylo auto, které právě kontrolovali a my projeli. Pořád jsme čekali, že se za námi někdo vynoří, předjede nás a zastaví.“ To se ale nestalo a manželé se dostali ke hřbitovu. „Zde mě ale smích přešel, když jsem viděla připravený obrněný transportér a vedle něj stálo civilní auto zřejmě s estébáky. Sice jsme se dovnitř nedostali, ale hřál nás takový pocit, jak jsme komunisty převezli. Sice to může znít dětinsky, ale opravdu jsme měli radost,“ říká důchodkyně, která ráda sleduje dokumentární filmy.

Politika Evě Bínové není lhostejná ani nyní. „Kdo volí premiéra Babiše, ten nesmí k nám domů. Jsem sice slušně vychovaná, ale kdyby někdo takový přišel, hned bych ho vyrazila a okamžitě za ním zamkla. Babiš je nebezpečný člověk, jeho kariéra vyrostla na základech komunistického zločinného režimu. Je hanba, že v čele státu stojí tak bezcharakterní člověk. O prezidentu Zemanovi ani mluvit nechci. Doktor mně zakázal se rozčilovat,“ utne debatu obdivovatelka prezidenta Václava Havla.

Když sklízí ze stolu pohoštění pro návštěvu, projeví prosbu. „Chtěla bych mladým vzkázat, že svoboda není zadarmo a není automatická. Musí se za ni bojovat. Není to fráze anebo patos. Když nejste svobodní, nemůžete si plnit sny, nemůžete cestovat, nejste šťastní, pamatujte si to, prosím, až půjdete volit. A právě proto tak nyní fandím Bělorusům, “ uzavírá vyprávění sympatická a noblesní dáma.