KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Pavla Žáčka: Před 70 lety prorazil Vlak svobody železnou oponu. Bolševická moc se mstila

Postupné uzavírání státních hranic komunistického Československa s Rakouskem a Západním Německem donutilo některé obyvatele naší vlasti, ale i dalších zemí východního bloku, hledat po Únoru 1948 rozličné cesty, jak se dostat skrze železnou oponu k normálnímu životu bez šikany. Od cesty za svobodou a demokracií je neodradili ani drakonické tresty či dokonce hrozba smrti.

Výhybka ukazuje správný směr, ke slovu přišly pistole

Snad nejznámějším úspěšným přechodem železné opony se právě před sedmdesáti lety stal přejezd takzvaného Vlaku svobody přes hranice až do německého Selbu. Čtyřem organizátorům – výpravčímu Karlu Truxovi, strojvůdci Jaroslavu Konvalinkovi, úředníkovi Václavu Troblovi a lékaři MUDr. Jaroslavu Švecovi – se 11. září 1951 s několika pomocníky podařilo ovládnout osobní vlak č. 3717, zajišťující ve 14.12 hod. železniční spojení mezi Chebem a Aší. Ve vlakové soupravě se nacházelo celkem 111 cestujících, s nimiž projeli železniční stanicí Cheb směrem na Selb-Plössling a zastavili 500 metrů za státní hranicí na německém území. Po dohodě s německou pohraniční policií vlak pokračoval až do Selbu.

Než se personál ocitl na Západě, proběhlo ve spoji drama. Nejdříve musela mít posádka jistotu, že výhybka na ašském nádraží je nasměrována do Německa. Ujištění o ideálních podmínkách dostal strojvůdce Konvalinka od doktora Švece, který přistoupil v Hazlově, na poslední stanicí před Aší. V Hazlově vlak předstíral technickou poruchu na brzdách. Dopravní prostředek poté nabral velkou rychlost, na konečné nezastavil, a Aší prolétl až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Při směřování k železné oponě vycítil topič, komunista Josef Kalabza, že něco není v pořádku. O akci pochopitelně nebyl informován, a tak jej Truksa s pistolí v ruce hlídal. Drama se odehrávalo i ve vagónech, kde ozbrojení spolupachatelé únosu drželi v šachu příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB), aby se nevrhali k záchranným brzdám.

Americké vojenské orgány v následujících dnech velmi korektně jednaly se všemi cestujícími, přesto se jich nakonec v Německu rozhodla zůstat pouze třetina. Zatímco State department a americká média zdůrazňovaly hrdinství uprchlíků z komunistického bloku, československá strana se snažila dostat zpět vlak i s jeho cestujícími. V první nótě adresované velvyslanectví USA argumentovalo ministerstvo zahraničních věcí ozbrojenými teroristy, kteří unesli několik desítek osob.

Americká strana mezitím připravila letákovou kampaň rozšířenou nad Československem desetitisíci balony, v níž se snažila vyvrátit lži komunistické propagandy, která únos vlaku označila za teroristický akt. Vysílání Rádia Svobodná Evropa zdůrazňovalo, že všichni cestující, kteří se rozhodli vrátit, jednali na základě svého osobního rozhodnutí, stejně jako ti, již zůstali ve svobodné zemi. Strojvůdce Konvalinka se dokonce obrátil na své krajany žijící na opačné straně železné opony a poslal jim vzkaz, že s jejich útěkem neměli nic společného američtí špioni a posádka vlaku nemá nic společného s teroristy.

Na podzim 1951 se z různých dalších důvodů československo-americké vztahy propadly na doposud nejhorší úroveň. Státní bezpečnost pochopitelně zahájila rozsáhlé vyšetřování, vedené snahou prokázat spiknutí za účasti amerických zpravodajských služeb. Kromě výslechů 77 navrátilců rozpracovala komunistická tajná policie v akci nazvané „Selb“ 171 osob, z nichž bylo pět odsouzeno na doživotí a dalších 65 celkem na 570 let vězení. Jednalo se zejména o perzekuci příbuzných uprchlíků. StB také při vyšetřování dokonce zjistila, že agenturní síť o přípravách přejezdu vlaku získala s předstihem určité informace.

Do komunistického ráje se odmítl vrátit i pohraničník

Ze 111 pasažérů Vlaku svobody, kteří se rekrutovali z pacientů ve Františkových Lázní či studentů chebského gymnázia, anebo vojáků Pohraniční stráže a příslušníků Sboru národní bezpečnosti směřující na dovolenou, zůstalo za železnou oponou nakonec 32 osob. A to včetně vojáka Pohraniční stráže Demetera Verguliaka, který se odmítl vrátit do komunistického ráje. Ze Západního Německa se postupně všichni emigranti za pomoci Amerického fondu pro československé uprchlíky a Mezinárodní organizace pro uprchlíky IRO rozprchli dále po Evropě, či zakotvili v USA anebo Kanadě.

V bezprostřední reakci na průjezd Vlaku svobody nejprve v lednu 1952 padl ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, aby následně nejvyšší komunistické orgány iniciovaly realizaci rozsáhlých organizačních a technických opatření, která měla do budoucna zabránit opuštění Československa. Pohraniční stráž ve spolupráci s dalšími represivními složkami začala opevňovat hranici, dokonce za využití různých pastí, samostřílů či minových polí. Další opatření byla přijata na mezinárodních i domácích letištích.

Tato smutná kapitola násilné ochrany státních hranic proti vlastním občanům trvala až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Vlak svobody se ale stal jedním z největších symbolů odporu proti komunismu. Šlo o rafinovaný útěk, který zaskočil bolševickou moc. Tři desítky Čechoslováků spoj převezl do demokracie a díky odvaze posádky spoje mohly na Západě začít nový život, v němž si svoje osudy řídily výhradně samy. Bez komunistické šikany.

Autor je historikem, novinářem, zakladatelem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivů bezpečnostních složek, působil jako první náměstek Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, nyní je poslancem za ODS, v Dolní komoře je místopředsedou sněmovního výboru pro bezpečnost a současně je i členem výboru pro obranu.