ROZHOVOR | Miroslav Donutil promluvil nejen o sobě

Vaše schopnost bavit je známá a přitahuje mnoho lidí. Byl jste už jako školák předurčen k tomu rozdávat ostatním humor a dobrou náladu? Že čekají na jeho glosy?

Já si myslím, a vždy to rád opakuji, protože jsem o tom přesvědčen, že herec se vlastně rodí s darem tím hercem být. Nikdo vás to nemůže naučit. Je sice spousta škol, já jsem také jednu absolvoval, Janáčkovu akademii múzických umění, kde vás naučí technickým základům – jak dýchat, mluvit, jak se správně postavit do takzvané mizanscény. To všechno je samozřejmě velice důležité, ale to základní, ten vstup, dar, talent, to si nesete odmalička. A já jsem se tak projevoval, od samého dětství.

Vaše pořady jsou většinou postaveny právě na schopnosti „umět mluvit" a nejen to, ale i něco sdělit. Možná je ta otázka zbytečná, ale přesto – máte rád češtinu?

Snažím se to dokazovat každým svým představením, protože si myslím, že ten náš jazyk je krásný a stojí za to ho nějakým způsobem udržovat a zušlechťovat. Mluvit česky znamená mluvit spisovně a správně. Snažím se o to a mám češtinu rád.

Jak se stavíte k neustále se rozmáhající „digitalizaci mluvy"?

Je to dáno počítačovým věkem, spousta mladých lidí nevyjímaje mé děti – které už vlastně ani dětmi nejsou – používá ten počítačový jazyk, zkráceně smskují a podobně. Já to nikdy používat nebudu, protože už jsem věkem odlišný, ale patří to k dané době. Jestli to je nebo není správné, to už neumím posoudit, jako kluk jsem také protestoval proti všemu, co vyznávali mí rodiče.

Rád bych se také zeptal na vás vztah k hudbě. Stačí si připomenout Baladu pro banditu nebo některý z vašich pořadů (Pořád se něco děje), kde například hrajete na kytaru. Jste samouk nebo jste měl odborný dohled?

To je právě věc spjatá s výše zmíněnou JAMU. My jsme byli první ročník, absolvující muzikálovou katedru. Kdybychom tedy bývali chtěli, byli jsme uzpůsobeni k tomu, abychom se okamžitě mohli začít věnovat muzikálům. Což se v případě Balady pro banditu stalo, ale to nebyl klasický muzikál, jak jej vnímáme dnes, a ani bych do takových muzikálů vstoupit nechtěl – jakoukoli nabídku tohoto druhu jsem vždy odmítl. Mě ten muzikál sám o sobě, pokud není dokonalý – a dokonalosti dosahují jen muzikály na Broadwayi a v Londýně – žádným způsobem neláká. Přijde mi jednodušší říci „Být nebo nebýt, to je otázka", než to zazpívat. Věnuji se tedy hudbě, kterou mám rád, také se tak jmenuje moje deska – Písničky, které mám rád, natočil jsem v novém aranžmá Petra Maláska písničky z Balady pro banditu, natočil jsem písničky z Provázku, a pak za mnou přišel Petr Rada, který se zrovna vrátil z Austrálie a přinesl odtamtud irské lidové písničky, takže jsem natočil další titul Ten báječnej mužskej svět. To jsou čtyři zpívané desky a víc jich nikdy nenatočím. Ale udělalo mi to radost a hlavně jsem rád, že to potěšilo posluchače.

Příběhy, které vyprávíte ve vašich pořadech, se asi těžko staly jen vám. Podle čeho si je vybíráte?

To, že se opravdu staly, je neoddiskutovatelné, to s sebou nese život. Je pravda, že ne vždy se to stalo mě, některé jsou příhodami mých kamarádů, ale nikoho jiného. Nevyprávím historky někoho, koho neznám, pro mě je nutnost ji důvěrně znát od kamaráda, že ji skutečně zažil a že proběhla tak, jak mi ji vyprávěl, a nebo jsem jí byl sám svědkem. Nikdy se ale nestalo, ač mi to nějaký člověk vyčítal, že jsem použil jeho historiku – to nejde. Pokud už nějakou uvedu, tak mě musí zaujmout, to je vždy pravidlo. A musí to být historka mých kamarádů, jinak to pro mě ztrácí smysl.

A neuvažoval jste někdy o jakémsi „okénku diváků", že by měli možnost přidat něco k lepšímu.

Neuvažoval, ono to je velice ošidné. Když se v televizi točili slavní Bakaláři, lidé posílali své životní příhody, ale použít se dal s přimhouřenýma očima tak jeden z tisíce. Ostatní museli přetvářet dramaturgové, scénáristé a podobně. Lidé se domnívají, že historka, kterou zažili, je grandiózně vtipná a sama o sobě stačí, bohužel je to většinou mýlka. Málokdy se podaří říci nebo sdělit takovou příhodu, která by stála za to, měla hlavu a patu a především pointu. Právě pointa je to nejdůležitější. Musíte se ji naučit podat tak, aby ten divák z toho něco měl. Uvedu příklad – pořad Cestou necestou měl původně čtyři a půl hodiny a jedenáct písniček, což museli diváci v Praze, Bratislavě, Brně a Českých Budějovicích „přetrpět", ale pro mě to bylo přínosné v tom, že jsem se nakonec dopracoval ke dvou hodinám a pěti skladbám, jak je to dnes. Potřeboval jsem si to vyzkoušet: vyprávíte nějakou historku, která vám připadá vtipná, je opepřená nějakou pointou a vy máte pocit, že se tam hodí. Najednou ale zjistíte, že diváci sedí a udělají jen takové „ehm, ehm", tak to tam zůstat nemůže. Děláte si poznámky a postupem času nemilosrdně, byť s lítostí, vyřazujete to, co tam být nemůže.

V pořadu Pořád se něco děje jste vzpomenul i pověstnou „drupovku", kterou jste s Provázkem zpívali v Itálii, najdou posluchači na nějaké vaší desce i tuhle skladbu?

Je tam duet s Hankou Zagorovou, ono Setkání, které zpívala s Drupim. My jsme ji nazvali Pozdrav Drupimu a Karel Vágner mu ji odvezl. Když ji slyšel, ptal se, který Ital mu tu fušuje do řemesla. Potěšil mě, že uznal moji italštinu za svéprávnou. Ale vámi zmíněná skladba, kterou jsem zpíval v prvních pořadech, tak ta tam není.

Kdo si vybral Tears In Heaven od Erica Claptona?

Karel Vágner přišel s nápadem natočit písničky, které mám rád. Já mu říkám, že to je dobrý název, „Písničky, které mám rád" – „Vidíš to, tak by se to mohlo jmenovat," říkám mu. Vybral jsem si skutečně písničky odpovídající názvu a ta Claptonova je jedna z nich. Ona je strašně smutná, všichni víme proč a netřeba zdůrazňovat, že Eric ji určitě nezpívá rád. Vytryskla z nějaké bolesti, splnila svůj účel tím, že vznikla a byla odzpívána v době, kdy to bylo nejvíc potřeba. Pro mě má jinou vypovídací hodnotu, a bohužel se mi to už i několikrát stalo, že vyprovází mé kamarády, jak se v ní zpívá: „... v našem lese se kácí", bohužel je to pravda. Do toho výběru jsem ji zařadil proto, že se mi melodicky nesmírně líbila a snažil jsem se, aby ten původní smysl se přenesl do mých pocitů v případě, že je nutno se loučit s někým, koho máte rádi.

Ještě se vraťme k onomu nástroji. Pojal jste seznamování s ním jako samouk?

Kytaru jsem pojal jako samouk, chtěl jsem se na ni učit na LŠU, ale moc mě to nebavilo, proto taky všechny ty Izbiny a Dajány, co jsme hráli venku. „Izbina", to je vlastně starý brněnský výraz, přišli jsme do parku a zaznělo: „Zahraj izbinu!" Když jsem nechtěl, tak znova: „Ale zahrej izbinu!", a tak jsem spustil It's been a hard day's night... To byla naše „Izbina", protože nikdo neuměl anglicky a všechno se to odposlouchávalo například z radia Luxemburg. Ještě k té kytaře, na těch deskách hrají samozřejmě vysocí profesionálové, a dokonce Ivan Korený, který odehrál sólo v naší verzi Tears In Heaven, dostal od Erica Claptona ocenění v podobě jedné věty: „Jsi lepší!"

Brzy se můžete těšit na pokračování rozhovoru, ve kterém se mimo jiné dozvíme, kdo mohl hrát hlavní roli v legendární Baladě pro banditu a malé sběratelské vyznání pana Donutila.