ROZHOVOR | Miroslav Donutil promluvil o tajemství. Na čem pracuje?

Jak vnímáte současnou filmovou scénu – je tam posun nahoru, dolů...

V každé filmové sezóně se vždy něco urodí. Já jsem v tomto směru dost vybíravý a volím opravdu jen tituly, které mě z nějakého důvodu zajímají, a většinou ty důvody mají rovnítko s kvalitou. Sám příliš často netočím, protože nabídky, které dostávám, nejsou pozoruhodné. Poslední film byl Deset pravidel, jak sbalit holku – to mi přišlo zajímavé z toho důvodu, že je určen mladým lidem a herec mého věku, když má příležitost představit se ve filmu pro mladé, tak je to určitá výsada. Takže jsem do toho vstoupil s tím, že to chci udělat a také jsem se chtěl poznat s Karlem Janákem. A musím říci, že to poznání bylo příjemné. Je to taková úsměvná komedie, nedělá si žádné nároky na posun v dějinách české kinematografie, ale splnila svůj úkol. Nedávno jsem dotočil další film, který jsem si vybíral z jiného důvodu, věděl jsem, že to nebude žádný návštěvnický trhák, nicméně je to film kvalitní a určitě výborně dopadne, protože režisérem je Slavo Luther a kameramanem Igor Luther, natáčelo se na Slovensku a je to příběh Čechů žijících na Slovensku. Jmenuje se Krok do tmy a  je nominován na Oscara.

Také pracuji na britském seriálu Doktor Martin pro Českou televizi, a ten je pro mě výzvou. Je to docela jiný seriál, než jaký prezentují různé televize u nás, má hlavu a patu, jasný příběh doktora, který po kariéře velké kapacity v Praze přijde do malé vesničky Velké Karlovice, filmového Prostějova, a tam vykonává praxi obvodního doktora. Každý díl je uzavřený, je to krásně napsané, krásně zrežírované, krásně obsazené, půjde o čtyři osmidílné série, z nichž už máme první hotovou a druhou právě začínáme točit. To je pro mě výzva a pobídka, která stojí za to, jinak ostatní seriály mě nezajímaly.

Balada pro banditu je dílo, které vás bude navždy provázet. Byl jste od začátku v hledáčku režiséra Vladimíra Síse jako ten, kdo hrál onu roli v divadle, nebo jste musel o Nikolu nějak usilovat?

Tady vznikla taková paradoxní situace. Vláďa Sís měl od začátku jasno, že to bude ona inscenace z Divadla na Provázku a jejími herci. To představení miloval, navštěvoval ho a po dohodě se Zdeňkem Pospíšilem, režisérem divadelní verze, chtěl pouze přenést ten příběh na filmové plátno tak, aby nepůsobil příliš divadelně, ale zároveň trochu ano, aby tam bylo všechno to krásné zachováno, a ještě to bylo posíleno filmovými prostředky. On to věděl všechno od začátku, ne tak můj bláznivý kamarád Zdeněk Pospíšil – ten chtěl na roli Nikoly Šuhaje Roberta Redforda! Protože už se ho na to dnes nemohu zeptat, tak nevím, jestli to myslel úplně vážně, nebo to na mě byla po brněnsku taková „šprajcka", abych hubnul a byl na tu roli připraven – on prostě žádal Redforda a za tím si stál. Až mu Sís vysvětlil, že bude lepší zanechat v takové poloze, v jaké to je. Mohla to ale být jen taková legrace, každopádně na to moc rád vzpomínám.

S ohledem na finanční možnosti bychom se spíš mohli klonit k názoru, že Redford byl jen oním bičíkem...

Ze strany Pospíšila člověk nikdy nevěděl. Měl různé požadavky, skutečně byl maximalista, po nás  vždy chtěl maximum, ale zároveň i po sobě, vždycky to chtěl dotáhnout až do konce. Takže já si nemyslím, že to bylo až tak vymyšleno, ten sen tam byl, a kdyby nebyl úplně přesvědčen o tom, že můžu v tom filmu hrát, tak by na to nepřistoupil. To, že se o tom nakonec přesvědčit nechal, a ona diskuse s režisérem Sísem proběhla velice bouřlivě, to bylo takové malé vítězství. Ale mezi námi, myslím, že to rozhodnutí padlo už dávno a jen mě chtěli pořád držet v určitém napětí.

Neobjevila se někdy myšlenka se opět k Baladě vrátit? Nemyslím klasický remake, ale udělat to s většinou lidí po nějaké době znovu...

To nevím, jestli zrovna tohle někoho napadlo, každopádně spoustu režisérů napadlo udělat to znovu v divadle. Už se to objevilo možná pětadvacetkrát, ať šlo o divadla česká či slovenská. Zrovna teď jsem viděl novou brněnskou verzi, ve které hraje můj syn bratra Juru, a možná se jednou kruh uzavře a bude hrát Nikolu. Viděl jsem také verzi hradeckou a pražskou, je jich hodně, ale film zatím žádný.

Často jsem slýchal i dotazy, proč zrovna Balada pro banditu?

My jsme měli od Olbrachtových dědiců zakázáno nazvat to Nikola Šuhaj loupežník a použít ten román, protože oni byli takoví levicoví a naše divadlo zdaleka nenaplňovalo jejich představu o životě, takže jsme museli takzvaně použít novinové výstřižky a točit podle příběhu nově napsaného Milanem Uhdem. To jsme tehdy nevěděli, protože Milan byl velmi zakázaný autor, že to napsal on věděl vlastně jenom Zdeněk Pospíšil, nikdo jiný.

Odbočme teď od herectví, filmu a vlastně umění vůbec. Určitě se vás hodně lidí ptalo na vaše záliby nebo koníčky, nás by třeba zajímalo sběratelství, jaký je k této oblasti váš přístup?

V pubertě jsem byl sběratel, mojí doménou byly známky a odznaky. Kousek od nás je brněnské Výstaviště, konaly se tu a konají stále veletrhy. V době socialismu to byla velká příležitost vidět něco, co jindy nebylo možné – vystavovaly tu například světové automobily, takže byl zážitek se jít podívat na auta, která tu nikdy nejezdila. A mít od zahraniční značky nějaký odznáček, to byl vrchol štěstí. Někdy to bylo až trapné, chodit k těm vystavovatelům až žebrat, oni se na nás dívali povýšeně. Věta „Prosím vás, dejte nám odznak" mi utkvěla navždy v paměti, protože to byla určitá potupa, ale odměnou za ni byl získaný odznak té značky. Sbíral jsem tehdy nejen automobilové odznaky, ale i sportovní a firemní; každý podnik měl svůj a bylo jich tehdy opravdu hodně. Ta sbírka je dodnes zachovaná. Co se týče známek, ty sbíral už můj tatínek a já ji po něm převzal. A zcela upřímně nevím, jakou má dnes hodnotu, protože jsem to nikdy nezkoušel zjistit. Možná je to hodnota, o níž ani nemám tušení, možná není vůbec žádná. Ovšem pro mě má hodnotu nedozírnou, protože byla tatínkova a já ji jen rozšiřoval.

Fenoménem doby byly i papírové modely, zkoušel jste se stát i modelářem?

To ne, já jsem absolutně nezručný člověk, takže o podobné věci jsem se nikdy nepokoušel a pokoušet nemůžu, protože by to dopadlo katastrofálně.

Do České republiky jste přijel na skok z Albánie...

Ano, přiletěl jsem předevčírem a ještě se tam vracím. Můj pbyt tam je součástí natáčení cyklu Na cestě, který už deset let děláme s Jirkou Bartoškou v televizi. Jiří z osobních důvodů tentokrát jet nemohl, byl jsem tam se štábem sám a musím naprosto zodpovědně prohlásit, co už řekla přede mnou dvojice Hanzelka - Zikmund. Když projeli celý svět a přijeli do Albánie, prohlásili: "Sem polovina světa přijede a druhá polovina jí bude závidět. To je nejkrásnější země světa." A já jenom musím potvrdit jejich slova. Albánie se svými horami, řekami, jezery, průzračně čistým mořem, stravou, lidským chováním, lidmi jako takovými, je prostě úžasná.

Čas se naplnil, ačkoliv bychom s panem Donutilem povídali ještě dlouho a rádi. Potvrdilo se, že je skutečně mistrem slova, přidal i úsměvnou historku, a pochopitelně neunikl ani pozornosti lidí pohybujících se v prostorách, kde rozhovor vznikal. Nám nezbývá než popřát mu ještě mnoho úspěchů a poděkovat za ochotu, s níž nám na naše dotazy odpověděl.