KOMENTÁŘ | Andropov se ujal moci před 40 lety. Obávaný šéf KGB chtěl změnit SSSR

Na pozadí uvedené Andropovovy minulosti se koneckonců zapomíná, že byl dlouhou dobu politickým mentorem Michaila Gorbačova. V křesle stranického generálního tajemníka ale vydržel jen 15 měsíců. Nikdy se nedozvíme, jakým směrem by se osud Sovětského svazu ubíral, pokud by Andropov nezemřel tak brzy, a zda by se nestal sovětským Teng Siao-pchingem.

Andropov pocházel ze stavropolského kraje na severním Kavkaze. Narodil se v roce 1914, měl židovské kořeny. Po brzké smrti svého otce prožil těžké dětství v materiální nouzi. Namísto vzdělávání pro něj prioritu představovalo zajištění obživy v různých manuálních nekvalifikovaných profesích. Přesto byl nakonec ve věku 18 let přijat na technickou školu v Rybinsku se zaměřením na lodní dopravu. Následně pracoval jako lodivod říčních plavidel. Především ale vstoupil do komunistického svazu mládeže a zařadil se k aktivním členům. Stoupal ve svazové hierarchii, na konci 30. let byl již prvním tajemníkem v jaroslavské oblasti.

Ačkoliv Andropovův oficiální životopis uváděl, že během druhé světové války se zapojil do partyzánských aktivit, historické výzkumy pro to nenalezly žádné relevantní důkazy. Jisté je, že po roce 1944 byl jako úspěšný svazácký funkcionář vybrán pro další kariéru v rámci komunistické strany. Na přelomu 40. a 50. let se ještě pokoušel doplnit si vzdělání na univerzitě v Petrozavodsku, v této době ale již jednoznačně směřoval na dráhu profesionálního politika. Nejednalo se o unikátní vzestup – pro funkcionáře jeho generace bylo v této době typické, že nezůstávali delší dobu v nižších a středních patrech nomenklatury, ale poměrně rychle mířili do jejích nejvyšších pater.

V aparátu stranického ústředního výboru Andropov začal pracovat v roce 1951. O pouhé tři roky později byl odeslán do Maďarka coby sovětský velvyslanec. V této funkci sehrál neblaze známou roli během událostí z podzimu 1956, které vyústily v krvavé potlačení antikomunistického povstání sovětskými vojsky. Andropov – tehdy uvažující v ortodoxních marxisticko-leninských intencích – dění v zemi hodnotil jako dílo „imperialismu“ a klonil se k silovému řešení. Aktivně se zapojil do příprav intervence. Byl v těsném kontaktu s vojenským velením operace, podílel se na pozdějším zatčení svrženého premiéra Imré Nagyho i dosazení Jánose Kádára do pozice prvního muže nového prosovětského režimu.

Andropovův postup udělal na tehdejší kremelské vedení dobrý dojem. V roce 1957 byl povolán zpět do Moskvy, aby stanul v čele oddělení pro záležitosti vládnoucích stran v zemích sovětského bloku. Jeho vzestup byl potvrzen i jmenováním do ústředního výboru a posléze i sekretariátu strany na počátku 60. let. Zásadní moment Andropovovy kariéry však přišel v roce 1967, kdy se stal kandidátem nejvyššího mocenského orgánu v zemi, stranického politbyra, a především předsedou KGB, nástupce nechvalně známých represivních orgánů Čeka a NKVD. V této funkci strávil následujících 15 let.

Andropov přispěl ke změně principu represí v Sovětském svazu, který probíhal nejpozději od XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kde sovětský vůdce Nikita Chruščov promluvil o brutálních a mnohdy nezákonných metodách vlády svého předchůdce Josifa Stalina. Fyzický teror a přímou likvidaci skutečných i domnělých odpůrců komunistické moci nahrazovala myšlenková a ideologická kontrola společnosti. Obávané gulagy dle Andropova patřily jednoznačně minulosti, jelikož zdiskreditovaly sovětský model socialismu, a navíc se neukázaly jako dostatečně efektivní. Andropov proti tomu preferoval sledování dění a nálad ve společnosti a „preventivní“ práci s jedinci, kteří byli vyhodnoceni jako potenciálně problémoví. 

Neznamená to, že po roce 1967 nedocházelo v Sovětském svazu k zatýkání a věznění osob z politických důvodů, případně k tvrdým nátlakem vynuceným emigracím. Přesto Andropov KGB koncipoval spíše jako pomyslného strážce myšlení a ideologie, o kterou se osobně výrazně zajímal. Věřil, že udržení kontroly nad myšlením a náladami ve společnosti je nezbytné pro přežití v mnoha směrech stagnujícího sovětského systému. KGB proměnil v moderní tajnou službu.

Zároveň byl Andropov výrazně podepsán pod dalším vojenským zásahem ve východním bloku, potlačením reformního procesu v Československu armádami pěti členských zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. KGB pod jeho vedením podávala nejvyšším kremelským činitelům zprávy, které byly zcela vylhané, nebo vybrané, z pohledu ortodoxně smýšlejících komunistů nejkřiklavější události pražského jara zveličovaly. Andropov sám, podobně jako v roce 1956, patřil k zastáncům razantního řešení; nespatřoval jinou možnost záchrany sovětského modelu socialismu než velkou vojenskou operaci. Je otázka, zda v této době tušil, že zásah proti československým reformistům povede také k tabuizaci jakýchkoliv reforem v Sovětském svazu, a to na dlouhých 14 let.

Svým vystupováním se přitom Andropov lišil od zažitých představ o „čekistech“. Ovládal angličtinu a němčinu, poslouchal jazz a obdivoval abstraktní umění. Soukromě psal vlastní poezii. Dbal na samostudium a byl velmi sečtělý. V osobním kontaktu působil jako vzdělaný a uměřený člověk. Obklopoval se odborníky a intelektuály, konzultoval s nimi mnoho otázek, přičemž je vybízel, aby své názory projevovali s maximální otevřeností.

Andropov se zařadil k oblíbencům a mocenským oporám sovětského vládce Leonida Brežněva. Spolu s tím posilovala jeho pozice v sovětském politbyru, jehož řádným členem se stal v roce 1972. Ve druhé polovině 70. let, na pozadí Brežněvova chřadnoucího zdraví, již patřil spolu s ministrem obrany Dmitrijem Ustinovem a ministrem zahraničních věcí Andrejem Gromykem do pomyslného triumvirátu, který určoval směr sovětské politiky. Brežněva zklamal pouze jednou, na sklonku dekády, kdy jej přesvědčoval o účelnosti vojenské intervence v Afghánistánu. Dle Andropova měla být rychlou záležitostí, ve skutečnosti ale trvala dlouhých deset let a stala se pomyslným sovětským Vietnamem. Pravděpodobně i na základě této zkušenosti Andropov na počátku 80. let již vystupoval proti vojenskému zásahu v novém ohnisku neklidu ve východním bloku, v Polsku. 

Po Brežněvově smrti byl Andropov rychle vybrán dalšími členy nejužšího stranického vedení jeho nástupcem. Panoval široce rozšířený dojem, že změny jsou nevyhnutelné a Andropov coby dlouholetý šéf zdánlivě všemocného KGB se jevil jako jejich ideální realizátor. Do velké míry znal stav země a nálady obyvatelstva, v  KGB ostatně zřídil zvláštní útvar, který se monitorováním veřejného mínění zabýval. Věděl, že Sovětský svaz čelí obrovským problémům – od skomírající ekonomiky po vypjatou mezinárodní situaci, k níž Moskva svou politikou nezanedbatelně přispěla.

Cesta, kterou Andropov zvolil, spočívala v kontrolovaných, konzervativních reformách. Projevovala se v ní jeho zkušenost z Maďarska, která jej dovedla k přesvědčení, že jen shora implementované, dobře promyšlené reformy mohou zabránit výbuchům nespokojenosti a ohrožení systému. Zaměřil se především na rozsáhlou hospodářskou kriminalitu, do níž byly nezřídka zapojeny špičky komunistické nomenklatury. Stejně tak hodlal zakročit proti šedé ekonomice, které podle odhadů v této době tvořila až 25 % sovětského HDP. V další fázi měla přijít komplexní ekonomická reforma. Revidována a racionalizována měla být i sovětská zahraniční politika.

Na rozdíl od svého politického chráněnce Michaila Gorbačova Andropov nepočítal s výraznou politickou liberalizací sovětského systému. Právě ta je přitom mnohými historiky považována za jeden z klíčových důvodů kolapsu Sovětského svazu na přelomu 80. a 90. let. Andropov také nadále zastával názor, že v případě nezbytnosti je přípustné uchýlit se k nasazení síly. V tom se od Gorbačovova přístupu podstatně lišil. Kam by Andropovův reformní projekt vyústil – zda by například neumožnil přežití sovětského mocenského systému podobným způsobem jako reformy Teng Siao-pchinga v Číně –, můžeme pouze spekulovat. Pouhé tři měsíce po nástupu do čela KSSS devětašedesátiletého politika postihlo selhání ledvin, které od té doby výrazně limitovalo jeho akceschopnost. Po nějakou dobu se snažil řídit zemi z nemocničního lůžka, jeho stav se ale konstantně zhoršoval a 9. února 1984 se jeho životní příběh uzavřel.

Autor je historik.