Magická Valhalla se tyčí nad Dunajem nedaleko českých hranic, oslavuje i Marii Terezii

Pouhých šedesát kilometrů vzdušnou čarou od česko-německé hranice se nad Dunajem tyčí magická novoklasicistní budova bájné Valhally. Památník stojí jen pár kilometrů u německého Řezna v městečku Donaustauf v Bavorsku. Palác Valhalla je jakou síní slávy pro ty nejdůležitější a nejobdivovanější osobnosti německé historie. Byla vystavena na počest největším politikům, vládcům, vědcům a umělcům, jejichž mateřským jazykem byla němčina. 

Označení Valhalla pochází ze staré severské mytologie. Bájná Valhalla představovala něco jako Ráj pro křesťany. V překladu znamená označení Valhalla "Síň padlých". Podle mytologie se jedná o síň boha Ódina v Asgardu. Do této síně přicházejí za doprovodu valkýr padlí bojovníci (Einherjové). Pro většinu vikingských bojovníků byla vidina Valhally něčím neobyčejným, každý válečník se chtěl za doprovodu božských valkýr do síně dostat. Podle pověsti v síni bůh Ódin sedí na trůnu a shlíží na celý svět. V dohledu mu pomáhají jeho dva havrani Hugina a Munina. 

S návrhem stavby přišel bavorský korunní princ Ludvík v roce 1807. Vystavení velkolepé síně pro největší Němce mělo přispět ve snaze postupného sjednocování německých státečků. Když se Ludvík ujal plně vlády, došlo konečně k realizaci stavby. Ta započala roku 1830 a o dvanáct let později bylo dílo dokončeno. Na stavbu dohlížel architekt Leo von Klenze. Památník se může pochlubit celkem 65 deskami se jmény a 130 bustami, které rekapitulují téměř 2 tisíce let historie. Pomyslný počátek představuje bitva v Teutoburském lese z roku 9 našeho letopočtu. Utkali se v ní římská vojska s germánskými kmeny, které vedle náčelník Arminius. Bitva je význačná zejména tím, že v ní římská vojska utrpěla jednu z největších porážek v historii. Důsledkem byla i smrt římského správce provincii Germánie. 

Ludvík se stal králem v roce 1825, do té doby stihl nasbírat desítky bust pro památník Valhalla. Ludvík chtěl, aby palác připomínal athénský Parthenón. Na výsledné podobě stavby můžeme na jižní římse zpozorovat reliéf, který zobrazuje vznik Německého spolku z roku 1815 po porážce Napoleona. Při příležitosti otevření památníku roku 1842 v něm bylo 96 bust a 64 pamětních desek osob, počet postupně narůstal. 

Právo rozhodovat o umístění ve Walhalle má od roku 1847 bavorská vláda, která tam zařadila celkem 31 osob. Na tento germánský "chodník slávy" tak byl v průběhu času přidán například reformátor Martin Luther, vojevůdce maršál Radecký a řada hudebních skladatelů. Jména přibývala i po druhé světové válce. Vláda tak do památníku zahrnula skladatele Richarda Strausse nebo vědce Alberta Einsteina. Čestné místo v památníku má i poválečný kancléř Konrád Adenauer. Dnes můžeme ve Valhalle nalézt i jména 12 žen. 

Pro Adolfa Hitlera a nacisty tento germánský symbol nepředstavoval takovou cenu, jakou bychom si mohli představovat. Nacistům vadilo příliš široké pojetí památníku, který stavěl na významných osobnostech, které "pouze" mluvili německy, ale nezohledňoval rasový princip. 

V síni slávy naleznete i jména, která významně ovlivnila české dějiny. Jednou z 12 žen je třeba panovnice Marie Terezie. Do běhu českých dějin zasáhl i císař Maxmilián I. nebo vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který bojoval ve třicetileté válce.