Posledním náboženstvím byl islám. Proč neexistují žádná nová?

I v českém prostředí je možné se setkat s tzv. sektami. Populární obraz vykresluje podivné, charismatické vůdce kultu, jemuž jeho přívrženci s tzv. vymytými mozky bezvýhradně věří a dávají mu všechny své úspory, svůj veškerý čas, i své děti a v případě žen i své tělo. V českém prostředí je znám případ guru Járy, který pomocí sexuálního styku měl zbavovat své stoupenkyně negativních energií nebo bulvárně nejvíce probíranou skupinu Immanuelitů, do níž patří dcera české herečky Mileny Dvorské.

Nová náboženská hnutí

Religionisté používají pro sekty méně pejorativní výraz nová náboženská hnutí. Tento termín podle nich je vhodný i proto, že upozorňuje na to, že mnohá dnes respektovaná náboženství začínala jako náboženská hnutí. Nicméně, mnoho z nich povětšinou zůstává na okraji zájmu veřejnosti a jen zřídkakdy se jim daří oslovit masy.

Důvodů je mnoho. Nová náboženská hnutí jsou primárně protestními hnutími, které vznikají jako alternativa vůči současným pořádkům. Charakteristickým rysem nových náboženských hnutí je apokalyptický dualismus. Na svět mimo hranice hnutí se pohlíží jako na území zla, vůči němuž je třeba si držet co největší odstup. Věří se, že současná společnost je odsouzena k záhubě a jen ti, co patří k hnutí přežijí soudný den. V některých případech, jako tomu bylo u nechvalně známé Svatyně lidu či u Davidiánů, toto nepřátelství k většinové společnosti skončilo i násilím, což dále podpořilo nedůvěru veřejnosti vůči tzv. sektám.

Přesto se některým novým náboženským hnutím podařilo uspět. Podle religionistů nejvýraznějším příkladem úspěšného náboženského hnutí je křesťanství, které na počátku své dráhy oplývalo mnoha znaky nových náboženských hnutí: bylo soustředěné kolem charismatického vůdce, jenž vedl sepjatou komunitu a hlásal vyhrocený světonázor kritizující současné poměry, které bude napraveny až koncem světa aj. Lze ale nalézt i příklady z poměrně nedávné doby: zvláště v USA úspěšný mormonismus, Svědky Jehovovi či scientologii.

Podle českého religionisty Zdeňka Vojtíška je klíčem k úspěšnému začlenění nového náboženského hnutí do společnosti proces tzv. denominalizace. Vojtíšek tím rozumí postupné oslabování napětí mezi novým náboženským hnutím a většinou společností. Nové náboženské hnutí k ní začíná zaujímat neutrální postoj a v některých případech dokonce přebírat a strážit některé její konzervativní normy.  Většinová společnost na to reaguje postupným příjímáním hnutí a v některých případech oceňováním některých jeho aktivit (např. humanitární organizace ADRA založená Adventisty sedmého dne je oceňována za svoje charitativní působení).

Nicméně, i případě, že se nové náboženské hnutí stane denominací – tj. náboženskou instituci, která je akceptována většinovou společností, a která zároveň toleruje jiné denominace – jisté napětí převládá. Tvůrci populárního seriálu Městečko South Park navázaly na svůj sžíravě ironický díl o mormonismu a vytvořili oceňovaný broadwayský muzikál Kniha Mormon vysmívající se mimo jiné mormonské praxi podomního navštěvování s knihou Mormon. O scientologii se v bulvárních textech konstantně mluví jako o sektě, navzdory tomu že do ní patří i respektované, prominentní osobnosti kultury. Svědkové Jehovovi jsou nyní v Rusku zakázáni jako extrémistická skupina.

Překážky pro světový úspěch

Tento poslední případ odhaluje některé podstatné důvody, proč dnes neexistuje nové náboženství, které by dosáhlo významu a šíře dnešních nejpočetnějších náboženství: křesťanství, islámu, hinduismu a buddhismu. V Rusku je dominantní prostor dáván ruské pravoslavné církvi, která se snaží co nejvíce zajistit, aby měla co nejméně konkurentů. Podle webu The Altantic je právě nedostatek podpory od státu to, co zabraňuje novým náboženstvím, aby získaly na popularitě. Císař Konstantin i král Ašoka se významně zapříčinili o šíření křesťanství a buddhismu. Jakákoliv podobně prominentní a vlivná osoba dnešním novým náboženstvím chybí.

Dominace čtyř jmenovaných náboženství je do určité míry i výsledkem nejistoty, zda nová náboženská uskupení chápat jako už svébytná náboženství nebo spíše zda se jedná o nový, partikulární směr uvnitř zavedené náboženské tradice. V Číně je např. uznávána pětice náboženství: buddhismus, taoismus, islám, katolicismus a protestantismus, zatímco v Evropě je protestantství tradičně chápáno jako větev křesťanství. Protestantství má navíc tendenci se velmi štěpit a právě tyto odštěpené skupiny mívají radikální tendence nových náboženských hnutí.

Jednou z možností, jak tento klasifikační problém vyřešit, je dát slovo samotným náboženstvím. Ač křesťanství začalo jako další židovské nové náboženské hnutí, jeho postupná univerzalizace vedla k jeho vymezení se od židovství a nyní se už za směr judaismu nepokládá. Buddhismus byl jistou variantou hinduistických náboženských škol, ale vyvinul se v samostatnou náboženskou tradici, která nakonec zakotvila úspěšněji v jiných částech světa než v samotné Indii, kde představuje okrajový náboženský směr.

Důležitým kritériem, který vede k tomu, že od náboženská větev odštěpená od svého zdroje vyroste v jinou náboženskou tradici je autorita zakladatele náboženství. Ježíš si nárokovat ojedinělou pozici k Bohu, která byla mnohé konzervativní židy neakceptovatelná. Buddha si v podstatě nárokoval větší autoritu než jaké mají hinduističtí bohové. Mohammed se považoval nejenom za pouhé proroka, ale za toho, kdo prorockou linii uzavírá, a proto má fakticky větší autoritu než Mojžíš nebo Ježíš – opět něco, co judaismus ani křesťanství nemohly akceptovat.

Nicméně, od dob islámu žádné náboženství, jehož zakladatel se podobně považoval za nového proroka či mesiáše nezískal popularitu ani vliv, jakým oplývá buddhismu či křesťanství. Za nejbližšího kandidáta je považován bahaismus vzniklý v roce 1863, jehož zakladatel Bahá'u'lláh se považoval za dovršitele všech náboženských tradic, včetně taoismu či zoroastrismu. Nicméně, s jeho jinými světovými konkurenty se nemůže v počtu věřících vůbec srovnávat - má jen asi 7 miliónů vyznavačů (samotný judaismus má 14 miliónů,  a to jej např. The Atlantic neřadí mezi světová náboženství) a přes svou světovou působnost není stejně světově znám.

Vojtíšek tvrdí, že proces transformace nového náboženského hnutí na denominaci je možný jen v pluralitní náboženské společnosti. Právě tato pluralita ale vede k tomu, že nová náboženství vstupují do značně konkurenčního prostředí a je pro ně mnohem obtížnější získat na svou stranu nové příznivce. Podle socioložky náboženství Daniele Hervieu-Legerovové dochází na tomto náboženském trhu k jistému paradoxu: jednotlivá náboženství tolik usilují o nové příznivce, že v podstatě podávají tu samou nabídku. Podle Legerové lze tuto nabídku vyjádřit dvěma slovy: wealth and health (bohatství a zdraví). K tomu lze dodat, že součástí této unifikované nabídky bývá i podpora tzv. konzervativních hodnoty, které propagují nezávisle na sobě islám, křesťanství i buddhismus, ačkoliv všechny tyto náboženské tradice byly zpočátku velmi radikální.

Všechny tyto náboženské tradice ale uspěli tím, že nabízely něco, co v jejich době nikdo jiný, že se dokázaly odlišit a přitom stále reagovat na ty potřeby svých „klientů“, jejichž uspokojení nabízely i jejich konkurenti. Podle Jeana-Françoise Mayera, švýcarského religionisty se však na dnešní náboženské scéně nic takového neobjevuje. Podle něj by úspěšné nové náboženství mělo být schopno dávat lidskému životu i smrti význam a též by mělo být kompatibilní s vědeckými poznatky o světě. Možným scénářem dle něj je, že by čínský kazatel spojil prvky křesťanství s „univerzálním poselstvím vnitřní harmonie" a získal miliony následovníků. Nicméně, poukazuje Mayer, pokud někdo nabídne něco skutečně smysluplného, může z toho vyjít nové světové náboženství.