Benjamin Ferencz: Norimberský žalobce, který se postavil všem formám zločinecké agrese

Když se Spojenci vítězní v druhé světové válce rozhodovali, jak naložit s nacistickými zločinci, rozhodli se držet demokratických principů a vést s nimi řádný soudní proces. Pokud tedy lze vůbec hovořit o řádném soudu, protože na zločiny německé třetí říše standardní justiční kategorie a tresty jednoduše nedostačovaly.

 Hlavním žalobcem v jednom z celkem 12 soudních procesů, které byly v Norimberku vedeny, konkrétně v tom vyšetřujícím Einsatzguppen, vystupoval za americkou stranu i Ben Ferencz, tehdy mladý začínající právník specializovaný na mezinárodní právo. Už podle jména je evidentní, že Benjamin Ferencz není rodilý Američan. To, co už na první pohled evidentní není je to, že Ferenczovi rodiče byli maďarští židé žijící v Transylvánii, z které ale museli emigrovat kvůli narůstající perzekuci židů Rumuny.

Malému Benovi bylo tehdy necelý rok, ale jeho židovský původ a osud jeho rodiny hrál patrně velkou roli v Norimberských procesech. Druhým významným faktorem bylo to, že studoval práva na Harvardu a svou práci zaměřoval právě na válečné zločiny. Posledním, ale asi nejdůležitější faktor, který ho přivedla na žalobní lavici v Norimberku bylo to, že hned po dokončení studií v roce 1943 narukoval do armády – zpočátku sloužil u protiletecké jednotky, ale později generál Patton využil jeho vzdělání a jeho hlavním úkolem stalo sbírání důkazů o nacistických zločinech.

 V prosinci 1945 byl čestně propuštěn z armády a vrátil se do New Yorku, ale doma pobyl pouze pár týdnů, než se přidal do týmů právníka Telforda Taylora, který měl na starosti Norimberský procesy. Ferencze pověřil vedením procesu proti Einsatzgrupen – jednotky které měly terorizovat místní obyvatelstvo a likvidovat nežádoucí osoby. Taylor musel mít ve Bena Ferecnze velkou důvěru, když ho pověřil vedením obžaloby celého případu – byl to totiž první případ, který vedl. Důvěra ale byla opodstatněná, všech 22 obviněných bylo odsouzeno, 13 z nich dostalo trest smrti a celkem 4 popravy byly nakonec opravdu vykonány.

Na svůj pobyt v Německu ale má Ferencz i podstatně pozitivnější vzpomínky, mimo jiné se podílel na tvorbě reparačních a repatriačních programů, které měly vrátit oběti nacistického řádění zpět do jejich domovů.  Účastnil se také jednání o reparacích mezi západním Německem a nově vzniklým židovským Izraelem nebo prvním německém restitučním zákoně z roku 1953.

Poté se vrátil do New Yorku a nějakou dobu provozoval soukromou advokátní praxi, ale jeho zážitky z druhé světové války a norimberských procesů v něm navždy zanechaly stopu. I proto se vrací na scénu mezinárodního práva v době války ve Vietnamu a řeší opětovně řadu těžkých zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.

Celý život loboval za ustanovení organizace, která by zaštiťovala mezinárodní trestní právo, což se nakonec podařilo roku 2002, když v Říme vznikl International Criminal Court. Velkým problém tohoto soudního tribunálu ale bylo, že smlouva o účasti USA v této organizaci byla sice podepsána Georgem Bushem, ale nikdy nebyla v USA ratifikována. Místo toho Bush uzavřel řadu bilaterálních smluv, které zamezovaly vydávání amerických občanů před ICC, což Ferencz těžce nesl a mnohokrát kritizoval. Veřejně vystoupil také proti postupu Bushe v Iráku a prohlásil, že by Bush měl být souzen mezinárodním soudem, protože zahájil invazi do Iráků bez ratifikace OSN.

Necelé dva dny před smrtí Usámy bin Ládina také sepsal článek podtrhující nutnost řádných soudů i s takovými zločinci jako byli teroristé a masoví vrazi – jakákoli soudem nenařízená poprava podle Ferencze podkopává zásady demokracie. Striktně se tak postavil za principy, které byly uplatněny při Norimberských procesech.