Pravice versus levice. Jak se zrodily nesmiřitelné politické tábory?

Není žádným překvapení, že historie pojmů sahá ke stejným společným kořenům s moderní evropskou demokracií. Jinými slovy, počátek dělení na levici a pravici spadá do časů Velké francouzské revoluce, kdy byla svržena monarchistická absolutistická vláda Bourbonů ve Francii a otřásla celým dosavadním mezinárodně-politickým systém panujícím v tehdejší Evropě. Z učebnic víme, že stěžejním hybatelem událostí Velké francouzské revoluce byl sněm Generálních stavů.

Ten sice zasedal již od počátků 14. století, ale jeho funkce byla jen poradní. S rostoucí ekonomickou silou tehdejší tzv. buržoazie (v podstatě šlo o první podnikatele nešlechtického původu), chtěly mít i tyto nové společenské vrstvy vliv na správu politických záležitostí. Sněm Generálních stavů se stal jejich základním fórem a po drastických událostech z počátků revoluce, jako byl pád bastily a poprava krále Ludvíka XVI., se zasedání Generálních stavů začalo rozdělovat do dvou základních táborů.

Ideologie podle místa k sezení

Prvním táborem byli zastánci monarchie a tradičních pořádku, většinou se jednalo o šlechtu angažovanou v událostech revoluce a dnes bychom je označili za konzervativce. Ti seděli napravo od předsedy shromáždění a odtud tedy název pravicových politických proudů. Na konci 18. století nesli název Feuillanti. Samozřejmě musel někdo sedět i na druhé straně. Francouzsky si původně zástupci sedící na levé straně zasedání říkali Montgardi. Jednalo se o radikály revoluce a hlavní hybnou sílu celého dění. Tito republikáni se na rozdíl od konzervativnějšího pravého křídla výrazněji hlásili k rozsáhlejším společenským změnám a k heslům Velké francouzské revoluce  Liberté, égalité, fraternité tedy Svoboda, rovnost, bratrství.

Dnes se však zapomíná, že v politickém spektru nefigurují jen dva protilehlé. Stejně výraznou pozici má tzv. politický střed a to již od dob, kdy dělení vzniklo a stejně tak se vyvozuje od pozice, kterou zabírali na zasedáních Generálních stavů na konci 18. století. Dodnes celá řada stran vychází z kompromisní pozice mezi proudy, tak jak postupovali „středoví“ zástupci již v dobách Velké francouzské revoluce.

Konec pravice a levice?

Přestože se v médiích o pozici politického středu často nemluví, je podle britského novináře Petera Hitchense politika středu zcela dominantní silou politického rozhodování. Parlament už podle autora knihy Broken Compass (Rozbitý kompas) není místem, kde se střetávají soupeřící pravicové a levicové ideologie, ale mnohem více se stávají místem, kde se ve výsledku těchto střetů nemění myšlenkové postoje, ovšem jen osoby v čele mocenského aparátu. K rozpadu systému levice a pravice vedlo převrácení hodnot, kdy běžně pravice prosazuje levicové stanoviska (např. zvyšování daní) a naopak.

Došlo tedy ke skutečnému konci pravice a levice v politice? Když se zamyslíme nad historickým vývojem, který politický systém prodělal od časů Velké francouzské revoluce, zjistíme, že k názorovým obratům na levém i pravém břehu politiky došlo již mnohokrát. Dnešní výrazná úloha politického středu také nespadla z nebe, ale své slovo měla tato kompromisní politika již v Generálních stavem na konci 18. století.