Porážka husitských lotrů? Na bitvu u Lipan jsou dodnes Češi hákliví

Situace ke konci husitských válek ve třicátých letech 15. století nebyly v Čechách vůbec příznivá. Země bez jednotné vlády a krále byla zmítaná mnoha rozpory.  Husité sice dokázali odrážet jedno křižácké vojsko za druhým, ale obyvatelstvo nesmírně trpělo. Příliš samozřejmě nepomohla ani katastrofické sucho ani obrovské ztráty práceschopných mužů během desetiletí válek.

Prakticky všichni toužebně očekávali mír – s nadějí se proto upínali na jednání zástupců českých husitů s delegáty Basilejského koncilu, kteří jednali o usmíření a navracení Čech do lůna katolické církve, samozřejmě na základě přijetí základních bodů husitského programu. Mír a českou korunu dychtivě očekával i Zikmund Lucemburský, pravoplatný dědic českého království, na které musel čekat většinu svého života.

Přesto se ale našli tací, kterým konec válek nebyl příliš po chuti. Šlo zejména o představitele polních vojsk – tábority a sirotky. Vedly je k tomu různé důvody. Někteří chápali mír, kompromis a ústupky jako zradu původních ideálů a obchodování s Boží pravdou, jiní byli nesmiřitelní náboženští fanatici, a nakonec těm úplně posledním zcela vyhovoval život v polním vojsku plný dobrodružství, násilí, loupení a vůbec je netěšila představa návratu na panská pole.

Ať už to bylo jakkoli, strana Panské Jednoty, kde byli jak umírnění kališníci, tak katolíci, nakonec díky lsti porazila do té doby nepřemožená polní vojska v jedné z nejkrvavějších bitev husitských válek. U Lipan padlo pravděpodobně kolem 1500 radikálů a několik set zajatců bylo navíc po bitvě upáleno ve stodolách. Navzdory tomu všemu ale Lipany a porážka polních vojsk znamenaly názorovou jednotu v českých zemích. Díky tomu bylo možné uzavřít jednání jak s Basilejským koncilem, tak císařem Zikmundem, a vrátit do Čech mír a pořádek. V rámci mírových dohod- Basilejských kompaktát byl potvrzen program 4 pražských artikulů. I když byly artikuly v kompaktátech uznány jen v omezené míře, rozhodně neplatí, že by kompaktáta garantovala pouze přijímání z kalicha.

Bitva u Lipan ale měla zajímavý a komplikovaný osud i rámci výkladů moderních historiků. U jeho základů nestál nikdo jiný než otec české historie František Palacký, který v Lipanech viděl porážku demokratického proudu revoluce a restituci starých pořádků. Jeho názory byly totiž silně ovlivněny romantismem, obrozeneckými ideály a ideologií liberalismu. Jeho výklad přetrvával i v období první republiky, alespoň do doby než těsně před 500. výročím vystoupil s provokativně odlišným názorem jiný významný historik Josef Pekař.

Ten tvrdil, že u Lipan prohrála polní vojska, která ale byla na hony vzdálená svým idealistickým počátkům. Podle Pekaře šlo spíše o žoldnéřské kompanie, které se na válce přiživovaly než zastánce Božího zákona. Jeho výklad samozřejmě vyvolal bouřlivé polemiky, které umlčela až 2. světová válka a nástup komunismu.

Marxistická historiografie totiž chtěla do husitské revoluce za každou cenu napasovat svou ideologii. A proto jasně preferovala husitská polní vojska složená z „proletariátu“. Lipany tak byly podle marxistického výkladu výhrou reakčních sil feudalismu nad pokrokovými polními vojsky. Hlavně se ale komunisté snažili mermomoci potlačit náboženskou rovinu konfliktu, která ale nepochybně hrála v husitské revoluci zcela klíčovou úlohu. Současní historikové dávají povětšinou za pravdu víceméně Pekařově hledisku a vidí v Lipanech konec násilných válek, které přivedly české země na pokraj zhroucení a počátek nové éry, ve které se rodila česká podoba náboženské tolerance.