Byl ve vojsku zrádce? Moravské pole se stalo českému králi osudné

Bitva na Moravském poli a smrt Přemysla Otakara II.

Bitva na Moravském poli je někdy také nazývána jako bitva tří králů. Proti českému králi Přemyslu Otakaru II. zde stáli římský král Rudolf I. Habsburský spolu s uherským králem Ladislavem IV. Kumánem. Vztahy mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem I. Habsburským byly napjaté už od roku 1273, kdy český král a zároveň jeden z kurfiřtů odmítl Rudolfa uznat římským králem. Důvod byl prostý – římským králem se chtěl stát sám Přemysl Otakar II., přezdívaný král železný a zlatý.

Kromě moci se jablkem sváru mezi českým a římským králem stalo území, konkrétně Rakousy a Štýrsko – tzv. babenberské dědictví. Toto území náleželo původně českému králi, s čímž se ovšem Rudolf I. Habsburský nechtěl smířit a rozhodl se ho získat pro sebe. To se mu nakonec podařilo. Dne 26. listopadu roku 1276 došlo mezi králi k uzavření Vídeňského míru, kdy se Přemysl Otakar II. musel babenberského dědictví zříci. Rudolf I. Habsburský se nadále snažil o to, aby čeští králové byli podřízeni římskoněmeckému vládci. Navíc přispěl ke konfliktu českého krále s českou šlechtou. Přemysl Otakar II. se tak musel vypořádat se vzpourou rodu Vítkovců a Rýzmburků. Bitva na Moravském poli byla pak nevyhnutelným vyústěním této neklidné situace.

Bitva na Moravském poli se odehrála dne 26. srpna roku 1278 nedaleko Kressenbrunu, kde český král Přemysl Otakar II. svedl roku 1260 vítěznou bitvu. Střet popisuje hned několik středověkých písemných pramenů, ovšem na jejich věrohodnost nemůžeme příliš spoléhat. Informace autorů těchto zpráv jsou poněkud zkreslené, a to podle toho, na straně kterého panovníka stáli, koho podporovali. Nemáme dochovaná žádná svědectví přímých účastníků bitvy.

Jak tedy samotná bitva probíhala? Proti sobě stála vojska králů Rudolfa I. Habsburského, jeho spojence Ladislava IV. Kumána a Přemysla Otakara II. Podle písemných zpráv bylo v tento srpnový den velké horko. Výhodou Rudolfa I. Habsburského bylo nepochybně jeho početnější vojsko. Navíc v jeho armádě bojovalo lehké uherské jezdectvo, které si hravě poradilo s pravým křídlem vojska českého krále. Rozhodujícím momentem boje byl vpád zálohy Ulricha von Kapellen do boku Přemyslovy armády. Porážka českého krále tak byla nevyhnutelná, v bitvě na Moravském poli padl.

Milota z Dědic – zrádce?

V souvislosti s bitvou na Moravském poli se hovoří o jednom zrádci – o Milotovi z Dědic. Datum jeho narození neznáme. Svůj původ měl ve významném šlechtickém rodu Benešoviců. V roce 1256 ho nechal král Přemysl Otakar II. zatknout coby zrádce a věznit na hradě Veveří. Milota byl později z vězení propuštěn, ovšem jeho bratr Beneš skončil na popravišti. Milotovi začal král důvěřovat, stal se jedním z jeho dvořanů. V roce 1271 byl Milota z Dědic dokonce svědkem při uzavírání mírové smlouvy českého krále a uherského krále Štěpána V. V letech 1274 až 1275 působil jako hejtman ve Štýrsku, dále jako moravský komorník. Bitvu na Moravském poli přežil. Od roku 1279 působil jako podkomoří Moravy, v 90. letech 13. století byl purkrabím v Olomouci. Poslední písemná zmínka o tomto muži pochází z roku 1302, v roce 1307 zemřel.

Poprvé označil Milotu z dědic jako zrádce kronikář Přibík Pulkava z Radenína, který psal své dílo v době vlády Karla IV. Další vlna kritiky se snesla na moravského šlechtice v 19. století, v době tzv. národního obrození. Obrozenci totiž pohlíželi na postavu Přemysla Otakara II. jako na ideálního středověkého panovníka, který přece nemohl podle jejich představ prostě a jednoduše padnout v bitvě. A tak si našli zrádce v osobě Miloty z Dědic.

Byl však Milota z Dědic skutečně zrádcem? Dochovaná písemná svědectví nás o tom spíše nepřesvědčují. Přemysl Otakar II. mu velmi důvěřoval, čehož si šlechtic moc vážil. Navíc mu bylo svěřeno vedení jednoho z nejvýraznějších šiků armády – „železných pánů“. Právě do boku tohoto útvaru nečekaně zaútočila záloha Rudolfa I. Habsburského. Milota z Dědic se tehdy rozhodl k tomu, že se svými muži nepřátele objede a zaútočí do jejich zad. Tento plán byl však později vnímán jako snaha o útěk. A tak měl Milota být tím zrádcem, který zbaběle utekl z bitvy, a způsobil tak porážku českého vojska a smrt krále Přemysla Otakara II. Nálepku zrádce má však chudák Milota z Dědic zřejmě neoprávněně.