Hrdinská smrt Jana Lucemburského? Nad útokem u Kresčaku se vznášejí otazníky

Jan Lucemburský, zvaný též Slepý, se narodil 10. srpna roku 1296 v Lucembursku. Byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského. Jak již bylo řečeno, narodil se do neklidné, nesnadné doby a to se neslo po celou dobu jeho života. Už ve 14 letech se oženil s Eliškou Přemyslovnou, což předurčilo jeho osud. Sňatkem získaná země ho však nevítala tak, jak by si jistě přál a musel ji de facto obsadit vojensky. V následujících letech byl nucen bojovat jak s domácí šlechtou, zmiňme například Jindřicha z Lipé, tak s členy vlastní rodiny, především se svou manželkou Eliškou, která se snažila udržovat svou autoritu a prosazovat svou vůli i na úkor manžela.

Dnes je Jan Lucemburský vnímaný ve spojení s jeho slavným synem spíše negativně. Byť se v naší vlasti zasloužil o mnohé, jako o zavedení nových principů feudálního státu západní Evropy, ražbu prvních zlatých mincí u nás tzv. florénů atd., byl a je vnímán především jako „král cizinec“. Jan totiž hodlal vládnout dle principů Říše, která byla pro jeho rod prioritní. Vzorem mu byl francouzský dvůr, kam nakonec i přes protest matky poslal svého syna Václava, později známého jako Karel IV.

Právě jeho snahy o širší zahraniční politiku, odváděly Jana stále častěji za hranice českého království daleko od domácí politiky, s kterou si tak pohrávala domácí mocná šlechta, například Jindřich z Lipé, který se po letech sporů stal nakonec Janovým přítelem a v podstatě vládcem země v době jeho nepřítomnosti.

Jan byl především diplomat a pravý rytíř, jak si ho ve středověku představujeme. Doboví kronikáři píší, že není jisté, na jakémže dvoře se to právě král Jan zdržuje, či v jaké bitvě nyní válčí. Co však zůstávalo platné, byl jeho rytířský kodex cti a věrnosti. Jan stál pevně za svými spojenci, které osobně či finančně podporoval. To však vysávalo pokladnici českého království a pošpiňovalo tak královu pověst v řadách české šlechty i veřejnosti.

Jeho politika a přesvědčení ho též nakonec přivedli na bitevní pole u Kresčaku. Jednalo se o jednu z řady bitev v tzv. Stoleté válce mezi Anglií a Francií. V devátém roce této vleklé války spolu bojovali konkrétně anglický král Eduard III. a francouzský král Filip VI. První krok onoho roku 1346 udělal anglický král, když se 12. července vylodil na pobřeží okupované Francie. Žádost francouzského krále o pomoc zastihla českého krále Jana v Trevíru, kde se spolu se svým synem Karlem a svým strýcem arcibiskupem Balduinem radil o dalším postupu proti Ludvíku Bavorovi, jenž byl Karlovým protikandidátem na římskoněmecký trůn. Žádost blízkého spojence vyslyšel a vyrazil mu na pomoc. Zde je důležité dodat, že už od roku 1339 byl kvůli oční chorobě slepý, přesto navzdory osudu nehodlal zemřít v posteli.

Nepřátelská vojska se střetla 26. srpna u Kresčaku. Zatímco francouzské řady tvořila především těžká jízda a pěchota, anglické řady doplňovali lukostřelci z Walesu s dlouhými luky. Byť byla francouzská strana v jasné přesile, anglická taktika a především zapojení lukostřelců, znamenala drtivou porážku pro Filipa VI. a jeho spojence a první velké vítězství Anglie ve Stoleté válce.

Padl zde i slepý král Jan, kterého sem doprovázel jeho syn Karel, který byl nejspíše též lehce zraněn. Podle zpráv vjel král Jan do bitvy v době, kdy už byla porážka Francouzů jistá. Přesto se nechal dovést do bitevního pole a bil se do poslední chvíle. Bezvýchodné situace si musel být vědom. Dle některých odborníků se tak jednalo o sebevraždu v hrdinském hávu.

Podle morfologického ohledání kosterních pozůstatků, které prováděl přední česky antropolog Emanuel Vlček, podlehl Jan Lucemburský s největší pravděpodobností jednomu ze dvou zjistitelných poranění. Nejzávažnějším traumatem byla bodná rána vedená do levého oka, která pronikla očnicovou štěrbinou až do nitra lebky. K dalšímu smrtelnému poranění došlo na levé lopatce, kde byl zjištěn kruhovitý otvor, který vznikl průnikem hrotnatého tělesa do hrudníku. Smrt tedy byla okamžitá, nebo po krátké době. Další poškození kostí, které byly způsobeny až po panovníkově smrti, nasvědčují, že byl v průběhu či po ukončení bitvy oloupen o výzbroj a případně i výstroj. K indiciím o této skutečnosti patři zejména tři sečné rány na pravém zápěstí, které měly oddělit ruku od paže, nejspíš s tím záměrem, aby byl uvolněn stisk dlaně třímající drahocennou zbraň a ze ztuhlých prstů bylo možno sejmout prsteny.

Sám velký král byl po mnoha peripetiích pohřben v Lucemburku v katedrále Panny Marie.