Drtil Turky i Francouze na padrť. Evžen Savojský byl mocnou zbraní Habsburků

Evžen František, princ savojský a carignanský, hrabě ze Soissons se narodil 18. 10. 1663 ve Francii princi Evženu Morici Savojskému a Olimpii, hraběnce ze Soissons. Jak už to tak u pověstmi opředených postav bývá, první z nich se týkají jeho narození. To provázela šeptanda, že je nemanželským dítětem, což už samo o sobě bylo skandální. Ještě pikantnější ale bylo, že jeho matka, manželka francouzského generála Evžena Mořice, měla milenecký poměr se samotným králem slunce Ludvíkem XIV. Pravda, jejich vztah podle většiny historiků skončil poměrně dlouho před Evženovým narozením a tak bychom to mohli odbít jako zcela nepodložené domněnky, ale na druhou stranu to odpovídá smělosti s jakou Evžen nakráčel ke králi Ludvíkovi XIV. a požádal o přidělení celého armádního pluku. O to se pokoušel dokonce dvakrát.

Navzdory tomu, že mu jeho rodina vojenskou kariéru zakázala a donutila ho 15 let studovat teologii. Francouzský vládce se mu ale k jeho nelibosti vysmál a doporučil mu, aby se vrátil k Bibli. Důvodem odmítnutí mohl být jak dávný milenecký vztah s Evženovou matkou, tak to, že byla Evženova matka v té době v nemilosti kvůli skandálu s traviči. Na druhou stranu hraběnku Olympii podle všeho varoval před vyšetřováním sám král a díky tomu stihla včas utéct.

Každopádně se Evžen Savojský nenechává ani tímto odmítnutím odradit. Naopak uražen odchází z Francie a vstupuje do armády jejích největších nepřátel – Habsburků. Stane se důstojníkem u svého bratrance Viléma Bádenského, s nímž se se zúčastnil roku 1683 slavné bitvy u Vídně ve které došlo k prolomení obležení Osmany. Turci byli poraženi a princ Evžen získává od Leopolda I. dekret plukovníka dragounů. Od té doby strmě stoupá jeho pověst válečníka, účastní se bitev o Nové zámky a Budín a po vítězství v bitvě u Moháče je jmenován polním podmaršálkem. Kariéru na půl roku zabrzdí těžké zranění utržené roku 1688 při obléhání Bělehradu. Právě tehdy zvažuje i jiné možnosti uplatnění a začíná se zajímat o politiku, když navrhne mír s Turky.

Roku 1689 přichází jeho první střet s francouzskými vojsky, při bitvě u Mohuče je opětovně zraněn, ale ne vážně, a tak se brzy ocitá opětovně v sedle. Vzápětí ale zažije krutou porážku u Staffardy, ze které obviňuje své nadřízené s kterými má četné spory. Aby dokázal, že má pravdu a je lepším vojevůdcem nečekaným přepadem zažene Francouze od Cunea. Jenomže spory se ještě více stupňují terčem Evženova hněvu se stává hlavně Antonio Caraffa a spor nakonec skončí odesláním Caraffy do Říma a Evženovým jmenován polním maršálem. Politické vítězství je ale zkaženo porážkou u Marsaglie a přechodem bratrancem Amadeem savojským na stranu Francie, který vede k míru roku 1697.

Evžen se přesouvá do Uher, kde je jmenován velitelem vojsk a hned nastavuje agresivní strategii. Na výzvy k opatrnosti nedbá a postaví se silnějšími tureckému vojsko v bitvě u Zenty a drtivě vyhraje. Po tažení do Bosny donutí sultána k míru, který znamená stažení Osmanů z Uher a konec jejich expanzivní politiky do Evropy.

Roku 1701 propuká válka o španělské dědictví. Evžen se vydává do Itálie, kde Francouzi ovládali všechny velké alpské průsmyky. Princ Evžen tak zavzpomíná na studium z mládí a inspirován Hanibalem obejde nepřítele malými soutěskami a vpadne Francouzům do zad. Bleskovými přesuny trápí přesilu tak dlouho až se rozzuřený Ludvík XIV. rozhodne vyměnit všechny velitele. Potom se ještě několikrát střetly obě strany se střídavými úspěchy, ale po vstupu dalších mocností se italská fronta stane nevýznamnou, a tak se Evžen přesouvá do Vídně, kde je na jaře 1703 jmenován prezidentem vojenské válečné rady. Poté začne drastickou armádní reformu, která stojí místo řadu zkorumpovaných či protekčních důstojníků, hrabě Filip Arco se dokonce dostane za kapitulaci pevnosti Breisach před vojenský soud a je oběšen.

Reformy se vyplatí, když roku 1704 spojil síly s britským vojevůdcem vévodou z Malborough, s kterým se stanou tak blízkými přáteli, že dostanou přezdívku Dvojčata. Roku 1706 poráží Francouze u Turína a poté donutí Francouzi opustit oblast Itálie. Za to je jmenován říšským maršálem a Petr I. Veliký mu nabídl polskou korunu, kterou však odmítl.  Když je jmenován generálporučíkem, má ve své moci veškeré vysoké vojenské úřady. Roku 1709 se účastnil mírových jednání v Haagu, která selhala. Následně probíhají boje až do roku 1714, které skončí mírem. Evžen Savojský dosáhne slušných podmínek i po rozpadu protifrancouzské koalice, hlavně díky skvělé poziční strategii, která vyčerpá francouzskou pokladnu. Mezi léty 1714 a 1716 bylo období míru, a tak Evžen začne stavět slavný palác Belveder, který zahanbuje i sídlo císaře.

Roku 1716 opět propukla válka s Turky. Osmané sice byli takřka dvakrát početnější a jejich vojsko bylo chráněno opevněním a Dunajem, Evžen se přesto rozhodne využít překvapení, přebrodí v noci Dunaj a rozpráší celé turecké vojsko. Poté vyrazí na Temešvár a Bělehrad, který po obléhání kapituluje. Toho dosáhne přesto, že Evženův tábor byl obklíčen dalším vojskem paši Chalila, kterého po obsazení Bělehradu donutí k ústupu. Obě strany jsou ale vyčerpány a tak je uzavřen mír v Požeravci.

Po něm se princ Evžen věnoval hlavně politice. Stal se jedním z nejvlivnějších mužů a podporoval Karla VI. v prosazení pragmatické sankce. S rostoucím vlivem ale přibývá i jeho nepřátel, a tak je často kritizován, že nezvládá vykonávat všechny funkce řádně. Když roku 1719 osočí některé nejbližší císařovy rádce a přátele ze spiknutí, začíná jeho vliv postupně upadat. To platí i o jeho zdravotním stavu, když poté, co ještě jednou osobně vedl rakouská vojska do války o polské dědictví a do Vídně se vrací ve špatném stavu. Ve věku nedožitých 73 let umírá.