Tělesné tresty ve školách: Proč se dnes zakázaná praktika v minulosti těšila oblibě?

Zatímco dnes je kladen velký důraz na vztah rodičů k dětem, v minulosti tomu tak nebylo. Rodiče dnes projevují svým dětem lásku, vytváří si s nimi jisté citové pouto. Dříve však emoce stály na okraji rodiny – city nedávali znát manželé ani děti mezi sebou. Na přelomu 18. a 19. století se sice v dobové pedagogické literatuře objevily snahy o změnu vztahu mezi rodiči a dětmi či snahy o zmírnění fyzického trestání dětí, ovšem většina rodičů praktikovala stále tzv. tvrdou výchovu. Děti tak byly běžně trestány nejrůznějšími způsoby – například strašením „bubákem“, zavíráním do komory, klečením v koutě, pohlavky, taháním za vlasy či výpraskem vařečkou nebo řemenem. Teprve v průběhu 19. století se citový vztah rodičů k dětem začal prohlubovat.

Již ve starověku bylo bití dětí takřka na denním pořádku, a to i ve školách. Bylo tomu tak ve starověkém Egyptě, Řecku i Římě. Známá je velmi tvrdá, až krutá výchova ve starověké Spartě, kde musela za každou cenu panovat kázeň a disciplína. Ve Spartě byly děti nejen tělesně trestány, ale odpíráno jim bylo často také jídlo a pití. Jedině tak se prý mohli chlapci připravit na případnou válku. Někteří antičtí filozofové a učitelé později tělesné tresty odsuzovali a snažili se jejich praktikování výrazně omezit.

Zlom v praktikování tělesných trestů u dětí nastal až s příchodem renesance a humanismu. I v této době byl kladen důraz na kázeň a morálku, ovšem děti se podle dobových představ měly trestat pouze mírně a jenom ve velmi výjimečných případech. Pomalu se začalo zlepšovat postavení dítěte ve společnosti. Výjimku však představovali jezuité, kteří sice přestali děti ve školách trestat fyzicky, ovšem ubližovali jim psychicky – například nadávkami, ponižováním, úkoly navíc či držením žáků ve škole i po skončení vyučování.

Ještě tzv. Schulpatent z doby vlády Marie Terezie nezakazoval tělesné trestání dětí ve školách. Osvícenská pedagogika se sice proti bití dětí ostře stavěla, ovšem učitelé většinou své žáky za jisté prohřešky fyzicky trestali. Brali to jako běžnou praxi – vždyť rodiče své děti také bili. Sám Johann Ignaz Felbiger, pedagog a autor školských reforem v Habsburské monarchii, se proti fyzickému trestání dětí nestavěl. Navíc učitelům doporučoval, aby své neposlušné žáky nejprve zastrašili a potrestali je až na konci vyučování. Tak měl mít trest co největší účinek. Dítě si však odneslo nejen šrámy na těle, ale také na duši.

Mezi nejčastější tresty ve školách tehdy patřilo stání na hanbě, zápis do knihy hanby a bití metlou. K bití se zpravidla přistupovalo až v krajních případech, kdy se žák nenapravil ani po napomenutí, stání na hanbě i zápisu do knihy hanby. Také za lhaní čekal žáky tělesný trest. Z dobových písemných zpráv víme, že ve škole byl učitelem bit i malý, desetiletý žák Josef Jungmann v roce 1783, když zlobil.

Osvícenská pedagogická literatura začala postupně tělesné trestání dětí ve školách odsuzovat. Nedělo se tak ovšem kvůli blahu a spokojenosti dětí, ale kvůli tomu, že učitelé čím dál častěji děti trestali kvůli svému vlastnímu uspokojení. A právě na to osvícenci pohlíželi s nelibostí.

Ještě školní řád z roku 1805 však tělesné trestání žáků připouštěl. Teprve v roce 1822 byly omezeny guberniálním nařízením. Definitivně měly být tělesné tresty u nás ve školách zakázány v roce 1870 (v Polsku k tomuto kroku přistoupili jako ve vůbec první zemi již v roce 1783). V praxi však učitelé žáky bili až do poloviny minulého století. Postupem času tělesné tresty nahradilo trestání jiné – například pomocí špatných známek, poznámek, ředitelských důtek nebo snížených známek z chování. Kázeň zkrátka na školách musí být, to se ví od pradávna!